Jedeme na Slovensko - část osmá - Slovenské rudohoří - západ
Středa 22. 11.
Opustili jsme oblast Slovenského ráje a přemýšlíme, co dál. Je vedro k padnutí, chtěla jsem jet někam k vodě, někde se vykoupat, ale cestou nebylo nikde nic. Jeli jsme podle Hronu, ani tím bych nepohrdla, ale tam, kde se dalo sjet ze silnice, se nedalo zajít k vodě. Břehy byly vysoké a zarostlé, navíc vody bylo malinko. Vždyť pramen Hronu jsme nedávno minuli.
Když jsme projížděli Helpou, na chvíli jsme se zastavili. Slyšeli jsme, že je to nádherné město se zajímavými uličkami - dokonce i podle písničky: To ta Helpa, to ta Helpa, to je pekné mesto. Našli jsme však pouze hezky upravené náměstí, nikde nebyl žádný ukazatel, ale nikde v tom horku nebylo vidět ani človíčka. Dokonce ani Otovi se nechtělo už nikde nic hledat. Až později jsme zjistili, že bylo nutno z náměstí kousek odjet, ale že se ona nádherná ulička špatně hledá i těm, kteří to tam trošku znají.
Najednou Ota zahlédl odbočku k vodě. Hron byl stále ještě mělký, byl ledový, ale osvěžující. Po chvíli váhání jsme si uprostřed do něj i lehli. Dlouho jsme se tam válet nevydrželi, ale aspoň jsme chvíli poseděli a ještě se při kraji brouzdali. No to byla nádhera, takhle se pěkně zchladit. I když to nebylo na dlouho.
Samozřejmě nám vytrávilo. Větší město na trase bylo Brezno, tak jsme zašli na oběd a pak i do infocentra. Paní byla příjemná, dala nám brožurku se zajímavostmi ve městě a doporučila, co je kde v okolí zajímavého. Dokonce nám poradila, kde by se nechalo se vykoupat. Když se zmínila o salaši ve Zbojské, bylo nám jasné, kam pojedeme. Když loni v září byly v Plzni Slovenské dny, tak jsme se s nimi seznámili. Byli to příjemní lidé s výbornými sýry, klobásami, žinčicou, haluškami a s bezvadným programem. Jenže jsme zapomněli, odkud přesně jsou. Mysleli jsme, že je to víc na jihu. Přitom je to necelých 20 km. Prošli jsme si tedy trochu město, které je zajímavější, než jsme tušili, ale v tom horku to není ono. A vyrazili na jih.
Trochu jsme zabloudili. Jeli jsme po šipkách chata a salaš Zbojská, najednou jsme viděli jen šipku chata Zbojská, tak jsme odbočili vlevo. Kus jsme jeli lesem, až jsme dojeli k chatě, ale salaš jsme nikde neviděli. Byla o kousek dál při hlavní silnici, ale naštěstí se to nechalo projet přímo po širší lesní pěšině, vracet jsme se nemuseli.
Zašli jsme na pivo, jednu slečnu jsme poznali hned a přihlásili se k ní. Jako kdybychom se znali dávno. Dala se s námi do řeči, na uvítání donesla jejich domácí slivovičku. Hned nám navrhla, že nemusíme nikam na noc odjíždět, že můžeme zaparkovat kdekoli, kde se nám bude líbit. Kousek nad restaurací mají pár pokojů, výrobnu sýrů a také saunu a tam jsou dřevěné kádě, kam se můžeme zajít osvěžit. Bylo to moc příjemné setkání a snad ještě příjemnější osvěžení.
Je to tu ale celkově nádherné. Volně tady běhají berani, osli, pro děti tu jsou houpačky, tříkolky, odrážedla a kdo ví, co ještě. Dokonce jejich vyhlídkový starý autobus vás doveze za 2 Eura do jedné salaše a samozřejmě zase zpátky. Navíc tady výborně vaří. Večer mají narváno. Skoro jsme si neměli ani kam sednout, když jsme přišli na večeři. Jejich halušky skutečně nemají chybu. A že jsme jich na Slovensku už několik ochutnali.
Čtvrtek 23. 7.
Vybrali jsme si pěkné místo. V noci byl klid, a opět hrozné horko. A to jsme na náhorní plošině. Připadali jsme si tu bezpečně, klidně jsme nechali otevřený zadní dveře. Zavírali jsme je až k ránu. Probouzí nás opět horko, obloha bez mráčku, vypadá to na pařák. Ale podle předpovědi má sprchnout. Kéž by to vyšlo.
Restaurace otevírá až v 10,00 hodin, tak klidně snídáme u auta. Jen se stolkem neprovokujeme. Vyndali jsme jen křesílka.
Hned po ránu jsme se vydali na procházku. Je zde naučná stezka zbojníka Jakuba Surovce, má měřit 4 km, avizují však, že je to poměrně náročné, za deštivého počasí až neschůdné. Vyrazili jsme po deváté, přišli za necelé 4 hodiny, takže nakonec docela slušný výlet. Značení je místy skvělé, ale místy nic moc. My nezvládli už začátek. Moc jsme se nerozhlíželi a vyrazili. Samozřejmě úplně špatným směrem. Poměrně brzy nám bylo jasné, že jdeme špatně, ale zajímalo nás, kam taková pěkná cestička vede. Pak se nějak ztrácela, ale na stromech bylo nějaké zvláštní značení. Dál vedla sotva znatelná cestička - končila nad lomem. Chvíli jsme se dívali, jak tam makají. Než jsme se vrátili na výchozí místo, byla skoro hodina pryč. Času jsme měli dost, nic nás neodradilo. Konečně jsme našli tu správnou zbojnickou cestičku. Stačilo jen hledat značku ve správném směru. Zpočátku se vše zdálo jednoduché. Značení poměrně dobré. Objevili jsme zastavení naučné stezky, pročetli si to. Až od zastavení s medvědy se značky začaly ztrácet. Chvílemi se šlo lesem, chvílemi přes louku. Nejhorší to bylo, když jsme se dostali na silnici, resp. na staveniště. Značení samozřejmě zmizelo. Tušili jsme, kudy má cesta vést, ale Otu zajímala stavba nové silnice. Prohlédli jsme si zajímavý most zdejší ozubnice a pak až se zase vrátili na začátek staveniště a dolů pod most. Cesta má vést údolím. Když jsme konečně našli cestičku a další zastavení naučné stezky, mysleli jsme, že máme vyhráno. Šlo se podle potoka. Najednou jsem si všimla, že za potokem je další tabule. Opustili jsme pohodlnou cestičku a vydali se vlevo vzhůru. Na šipku Čertovská dolina Ota nereagoval a pokračoval stále vzhůru. Dost strmě, po dřevem zpevněných schůdkách, po cestě plné malin, až jsme došli na planinku se zamřížovaným vstupem do jeskyně s s kládami na posezení. Tady cesta skončila. Došli k Čertovské jeskyni, nyní musíme zpátky. Otrhali jsme zapomenuté maliny a vydali se Čertovskou dolinou. Po chvíli se ještě víc ochladilo a cesta začala nebezpečně stoupat. Vrátili jsme se, když už se nám to zdálo na hranici únosnosti. Další cestička vedla po druhé straně potoka, kde jsme konečně zahlédli i jednu značku. Nakonec jsme pokračovali korytem potoka - skalní soutěskou, kde postupně byly asi čtyři krátké žebříčky. Slovenský ráj to nebyl, ale divočina tu byla pěkná. Po závěrečném prudkém stoupání jsme se konečně dostali na Pastviny nedaleko salaše Zbojská a nedaleko našeho auta. A také do sálajícího horka. Dole bylo skutečně líp.
V dálce se začaly objevovat mraky, ale my plánovali hlavně oběd. S sebou jsme si vzali jen trochu pití, s tak dlouhým výletem jsme nepočítali. Dala jsem si Tlapkance - zdejší specialitu - brambory, těstoviny, cibulka, slaninka a brynza - mohu doporučit, bylo to skvělé, jen dojíst jsem to skoro nemohla. Porce to byla obrovská. Než jsme se najedli a poseděli u pivka, začalo v dálce bouřit, příjemně se ochladilo, ale zdálo se, že nás to mine. Dost se to okolo nás točilo. Zašli jsme si ještě vykoupat do kádí. Páni, to bylo osvěžení. Až vracející se bouřka nás vyhnala. Zbytek dne jsme si četli, povídali. Konečně začalo pršet, odjet jsme nechtěli a nyní po pivu už ani nemohli. Navíc, kde bychom hledali lepší místo k přespání.
Nepršelo dlouho, vzduch se ochladil, tak jsme vyrazili na krátkou procházku a také si vyzvednout zakoupené sýry, klobásy a žinčicu z Lednice na infocentru. Ota si dal ještě pivo, já popíjela žinčicu. Od pozdního oběda jsme ještě nevytrávili. Vzhledem k nepříznivému počasí tu bylo poměrně málo lidí, Seděli jsme uvnitř a vychutnávali si atmosféru salaše, hrála tam reprodukovaná slovenská lidová muzika, úžasný večer. Obsluha zde byla jiná, ale také příjemná. Se servírkou jsme se dali do řeči o našem dnešním výletu a dozvěděli se, že stezku vymysleli, vytvořili, vyznačili a osadili tabulemi a žebříky. A mysleli, že dál se bude starat Muráňský park, jako o všechny ostatní. Jenže ti se začali posléze k celé akci stavět negativně, že je to v části nejvyššího 5. stupně ochrany a že tam o lidi moc nestojí. Tak se o to v mezích možností starají sami. Jednotlivcům to ani nedoporučují, když je větší výprava, jdou s nimi jako průvodci.
A jak jsme tak povídali, zjistili jsme, že je to druhá z děvčat, které byly před rokem u nás. Krásně jsme si povídali, najednou odběhla a poslala nám k pivu prkénko jejich specialit - sýry, klobásky, slaninku, prostě samou dobrotu. Přecpali jsme parádně, dali další pivo - žinčicí to už zapíjet nešlo. A protože bylo málo lidí, prima jsme si popovídali. Až prý příště přijedou do Plzně, zavolají a zase se sejdeme. Rádi bychom jim pohostinnost oplatili.
Pátek 24. 7.
V noci 2x bouřilo, lilo, dokonce i kroupy padaly. Příliš se však neochladilo . Zato byla mlha, že by se dala krájet. Na snídani jsme popojeli kousek na kopeček. Kdyby se mlha protrhala, ať vidíme mlhu válející se v údolí. Vyšlo to. I když slunko stále nemohlo vyhrát, už se ale nechalo bezpečně vyjet na silnici.
Cestou to zpočátku vypadalo střídavě - mlha, mraky, sluníčko. Chtěli jsme se zastavit na nově zrekonstruovaném Lupčianském hradu. Zdálky vypadal majestátně a krásně, byli jsme tam však brzo. Čekat hodinu do otevření se nám nechtělo, zvlášť když jsme potřebovali do 12 hodin být v Bánské Bystrici v Národní bance Slovenska, aby si můj numismatik mohl dokoupit chybějící pamětní slovenské dvoueurovky.
Banku jsme našli snadno, Ota mince zkompletoval, tak byl spokojený. Ještě jsme zašli do města, jehož historické jádro je městskou památkovou rezervací. Na náměstí jsou nádherné domy, na severní straně je bývalý hradní komplex, vč. hradeb. Dokonce byla mimořádně zdarma otevřena zajímavá expozice v Matějově domě. Vystoupali jsme i na hodinovou věž, abychom se ještě naposledy podívali na panoráma Nízkých Tater. Bylo už zase příšerné horko. Teploměr ve městě ukazoval 36 stupňů, dali jsme si zmrzlinu, obešli zbytek náměstí a opustili město. Pokud se nám podaří ještě jednou na delší dobu na Slovensko zajet, určitě se sem vrátíme. Moc jsme si to tady neužili.
Ještě jsme museli zajet na jih do Hronseku, kde je další, pro nás poslední dřevěný kostelík. Tento je zapsaný v Seznamu památek UNESCO. Prohlídka byla vždy v celou hodinu, pro nás to znamenalo za 3/4 hodiny. Uvědomili jsme si, že jsme vlastně ještě neobědvali. V tom horku jsme ani hlad neměli. Dali jsme si ve stínu nádherných lip kousek chleba, docela to uteklo.
Paní nám pověděla spoustu zajímavostí z historie kostela, ale i z historie obce. Snad největší zvláštností je, že obraz na oltáři je výměnný a pravidelně se 6x do roka mění, vždy ve významné liturgické svátky. V obci je ještě momentálně se opravující bývalý vodní hrad a barokní zámek, který slouží pro potřebu základní a mateřské školy.
Dusno je k padnutí, v dálce jsou vidět černé mraky. Na zelené vlně se dozvídáme, že jedeme do toho největšího nečasu, průtrže mračen a krupobití. Co se dá dělat, třeba to přejde, než tam dojedeme. My hlavně přemýšlíme, kudy jet, abychom se přiblížili Kremnici. Po dálnici by to bylo jednodušší, jenže dálniční známku nemáme. Koukáme na mapu, pouštím navigaci, snad to ani jinak než po dálnici nejde. Vzali bychom to skoro i přes pole, jenže přes řeku se stejně nedostaneme. Nakonec jsme asi 500 metrů stejně jeli po dálnici. Prostě dostat se z Hronské Breznice do Hronské Dúbravy jinak nešlo, pokud jsme nechtěli najet dalších asi 30 km.
Konečně jsme byli spokojeni, že máme správný směr a že dojedeme snad někam, kde bychom mohli přespat. Blížíme se k obci Trnová Hora, když začne pršet, ale hrozně, jako když nahoře vylijí kýbl s vodou. Naštěstí stačí Ota zahlédnout na začátku obce u kostela parkoviště a odbočit tam. V tom se jet nedalo. Zhruba po půlhodině pokračujeme a utvrzujeme se v tom, že jsme udělali dobře. Na silnici jsou popadané větve, dokonce zlomené i dva stromy.
Už toho začínáme mít dost. Neustále hřmí, prší. Na mapě jsem objevila rybník kousek za obcí Horní Ves. Mělo by to být na kraji lesa, takže snad bezpečné. Nemá to chybu, cesta pevná, potok pod námi poměrně v hlubokém korytě, okolo spíš keře než stromy, jen rybník je oplocený. Ale to nám nevadí, vody máme dost a z auta bude docela vyhřátá.
Po vzoru včerejších tlapkanců jsem připravila večeři, jednoduchou a chutnala i Otovi. Jen mi tam chyběly kousky brambor. Osmahla jsem slaninku a cibulku, smíchala s vařenými těstovinami a přidala do toho ohřátou brynzu smíchanou se smetanou - měla jsem jen smetánky do kávy, ale 4 zcela stačily. Kupodivu i poměr od oka jsem trefila.
Konečně přestalo pršet a hřmít, takže jsme se bezvadně a v klidu najedli. Zase užíváme večerního klidu, po dešti je konečně příjemně. Potůček tu bublá, silnice je sice z dálky slyšet, ale velice slabě. Tedy pokud nejedou hasiči nebo sanitky. Někde se asi něco stalo, houkalo to dost dlouho. Ale nějak nás to horko zmohlo, odpadli jsme, ještě nebyla tma.
Sobota 25. 7.
V noci bouřilo, pršelo, k ránu se trochu ochladilo, konečně se dobře spalo. Dokonce tak dobře, že jsme až podle rozjetého bláta vedle auta poznali, že okolo nás projel traktor. To byla poslední noc ve Slovenském rudohoří a předposlední noc na Slovensku. Ráno vyrazíme severním směrem a pomalu opravdu už domů.