Jedeme znovu na severovýchod - 16. den - cca 18 km dlouhý okruh: Zlaté Hory - Zlatohorská hornická naučná stezka - poutní místo Panny Marie Pomocné (Maria Hilf) - vyhlídka Výrův kámen - zřícenina hradu Edelštejn - Zlaté Hory

V noci trochu sprchlo, od okna to lehce táhne, ráno je zataženo, hlásí nějaké přeháňky. Vypadá to na ideální počasí na pořádný výlet. Zdá se, že aspoň nebude tak velké horko jako včera. Po snídani vyrážíme na cca 18 km dlouhý okruh po Zlatohorské hornické naučné stezce. Vede po zdejších nejvýznamnějších hornických památkách. Na 15 tabulích jsou informace o způsobu těžby, zpracování rud a pod. Na trase jsou pozůstatky historických děl i stavby novějšího data. Projdeme okolo několika různých křížových cest, navštívíme poutní místo Panny Marie Pomocné. 10 km se jde téměř jen do kopce, převýšení je víc než 500 metrů. V případě potřeby se to nechá zkrátit. Přesto si s sebou raději beru hůlky.

NS začíná u nedalekého infocentra. Je značena klasickými červenobílými trojúhelníčky. Město opouštíme po hlavní Krnovské silnici jižním směrem. Míjíme hotel Praděd, jehož stavba mne zaujala. Původní přízemní hospodu vybudovala rodina Thammova r. 1837. Malý hostinec přestal vyhovovat přílivu turistů, a proto Eduard Thamm r. 1928 vybudoval tento nový hotel - nejluxusnější hotel ve městě. Z pohledu od města je to skutečně hezká udržovaná stavba. Bohužel při příjezdu do města je pohled výrazně horší.

Tady by se nám již měla objevovat zajímavá panoramata, jenže kopečky jsou v mracích. Doufáme, že to tak nebude celý den.

Blížíme se ke křižovatce. Míjíme mohutný strom - památnou lípu srdčitou s obvodem kmene 476 cm. Je to zajímavě košatý 28 metrů vysoký strom. Přímo na rozcestí stojí kaple sv. Trojice. Připomíná morovou epidemii r. 1633, tehdy zde byl postaven morový sloup a tady se pohřbívaly oběti moru. Když byl morový sloup stržen, byla tu postavena kaplička. Ta stávající nahradila r. 1930 tu původní, která byla již silně poškozena.

Jak stoupáme, dostáváme se do mraků. Zpočátku se mi dokonce zdá dusno - po dešti je to jak v prádelně. Chvílemi není vidět nic, pak se to na chvilku protrhá, abychom si vážili toho, co nevidíme. Chvilku to vypadá, že se dostáváme nad mraky. Zvednul se mírný větřík, konečně je docela příjemně. To však trvá jen okamžik. Jak veškeré okolí vystupuje z mraků, vypadá to tajemně. I tohle má svoje kouzlo. Navíc jsme tu sami, nikomu se v tomto počasí do kopců nechce. Stoupám pohodlným tempem. Ota mi sice uteče, ale pak zarazíui panelů NS, které si poctivě čte, takže ho na chvíli i předcházím.

Na rozcestí Měděná štola NS odbočuje vlevo a začíná ještě více stoupat. Tady se napojujeme na Křížovou cestu Panny Marie Pomocné, která vede z okraje Zlatých hor. Byla postavena r. 1918. Jsou to navršené kamenné pyramidy s obrazy v dřevěném rámu. Tak vida, aspoň něco zajímavého na trase vidíme.

U 5. zastavení křížová cesta odbočuje vpravo po žluté turistické trase. My zůstáváme věrni naší NS. Jsme stále v mracích, naštěstí hned u cesty kvetou nádherné náprstníky. Občas si přečteme, co v okolí zbylo po těžbě, ale také i o první důlní mapě tohoto revíru - byla vytvořena r. 1769. Dokonce se dozvídáme, že doly Marie Pomocné byly jediným místem, kde se těžily křemenné žíly. Dokonce zde v kopci jsou tři bývalé štoly. Terén je tak uměle zvlněný, provrtaný, naštěstí cedule s upozorněním Vstup zakázán jsou hodně nápadné.

Konečně přicházíme k poutnímu kostelu Panny Marie Pomocné (známému také pod názvem Maria Hilf), který stojí ve svahu Příčného vrchu. Ke vzniku tohoto poutního místa se vztahuje pověst. R. 1718 zde byl zavěšen obraz Panny Marie jako poděkování za záchranu při narození - chlapec se narodil zde v lesích, když jeho matka sem utekla před Švédy během třicetileté války. Obraz začal přitahovat zástupy poutníků, kteří věřili ve zvláštní kouzlo obrazu a v uzdravení. Během 10 let zde byla postavena dřevěná kaple, která byla r. 1805 rozšířena. Poutníků přibývalo, v letech 1834 - 1841 byla kaple nahrazena poutním kostelem a křížovou cestou. Po 2. světové válce byly poutě zakázány, kostel chátral, až byl r. 1973 zbourán. Nynější kostel byl postaven až po r. 1990, kdy byl položen základní kámen. K vysvěcení a otevření nového poutního kostela došlo r. 1995. R. 1996 byl dostavěn i poutní dům.

Když jsme dorazili, měli jsme štěstí, že jsme kostel v mlze viděli. Později na nějaký čas mraky zahalily vše. Vše je volně přístupné. V ambitu jsou zavěšeny obrázky křížové cesty v dřevěném rámu. Tam je Mariina studánka - samozřejmě se zázračnou vodou. Doplňujeme si petky na další cestu. Další křížová cesta je v kostele - tam jsou ze dřeva vyřezané obrázky. Za kostelem u skály je vysoký kovový kříž víry.

Součástí areálu je i kryté občerstvení. Ota dává pivo, do mne se dala zima - na zahřátí dávám kávu. Jsme tady v naprosto ideální čas. Je poledne, zvony bijí 4x celou, pak 12x a aby toho nebylo málo, ještě nám zahráli nějakou melodii. Je to fakt nádhera.

Nad kostelem je Nová křížová cesta na Maria Hilf - dřevěné kříže s reliéfy. Byla posvěcena 14. září 2019. Kdesi u parkoviště má být Posvátná studánka s kapličkou. Byla jsem tak plna dojmu, že jsem na to zapomněla a až tam nedošla. Nedošla jsem ani ke XIV. zastavení křížové cesty, které je tvořeno hezkou kamennou kapličkou. Kdyby bylo trochu víc vidět, asi bychom si jí všimli, takhle jsme sotva viděli od jednoho zastavení ke druhému.

Dokonce chvíli váháme, zda v tomhle počasí stále ještě pokračovat, zda by nebylo lepší se vrátit. Ale ani jednomu se nám moc nechce. Já se utěšuji tím, že až padnou mraky tak, že už nebude vůbec nic vidět, že nám zůstane věrná ťopka v tabletu a z lesa nás vyvede.

Ještě nás čeká stoupání. To by nebylo tak strašné. Jenže buď drobně prší nebo se voda sráží na stromech, prostě na nás shora padá vlhko. Navíc chvilkami jdeme vyšší trávou, úzkou pěšinkou se prodíráme mezi malými jehličnatých stromky. Oblečení do sebe vsakuje vodu z okolí. Když dojdeme na širší cestu, trochu oschneme, ale za chvíli se to vše opakuje. Přesto nepřemýšlíme o zkrácení.

Když jsme se dostali na jednu paseku, na zlomek minuty vykouklo sluníčko. Ani jsme nestačili zajásat, hned je zase pryč. Přesto tu dáváme svačinu.

Přicházíme k nějaké skále, podle tabletu zde má být vyhlídka. Stojíme na nejvyšším místě, okolo jen bílo, ale docela se bavíme. Barevně si představujeme, co bychom mohli vidět, kde jsou jaké hřebeny a pod. Musíme to brát s humorem, jinak to nejde.

Přicházíme na rozcestí Hřeben a konečně začínáme klesat. Když jsme se dostali do míst, kde je několik šachet (Velké pinky), jsme rádi, že jsme to nevzdali. Je to tu zajímavé, jen nevím, jak to bude vypadat na fotkách. Je tu i zajímavé povídání. Ani nevíme, kolik jsme jich vynechali. Některé jsou kousek od cesty, možná jsme je ani nezahlédli.

Od Olověné štoly jsme chtěli zajít ještě na skalní vyhlídku k Táborským skalám. Odbočku rušíme, nic není vidět. Už je to neustálé mokro nepříjemné, i když jsme se na to oblékli dostatečně. Když nevidíme do dálky, užíváme si toho, co je blízko. Jsou tu skutečně zajímavé balvany, hezké jsou i mokré pavučiny. To se často nevidí. 

​K bývalé nové štole Nový Hackelberg už neodbočujeme. Stačí, že vidíme tu travnatou cestu. Navíc těch štol už bylo dost. Po široké suché pěšině se jde pohodlněji. Ani nevíme, kdy jsme konečně klesli pod mraky. Najednou jsou pryč a trochu se otevírají výhledy do údolí na Zlaté Hory. Je to dobře. Jsme na vyhlídce Výrův kámen, aspoň konečně vidíme trochu do dáli. Co nevidíme, to si tady můžeme přečíst. 

Cesta vede po široké pěšině. Klesáme okolo pramene Nad Mírem, odkud je údajně pěkný pohled na Zlaté Hory. I pro nás konečně pěkný. Něco v dálce už vidíme.

Zámecký vrch se zříceninou hradu Edelštejn obcházíme po suché cestě. Odbočující cesta je travnatá, tedy opět mokrá. Hrad byl založen ve 13. století jako ochrana zdejších nalezišť zlata. R. 1467 byl dobyt a již neopravován. Má tam být jen pár zdí, ale ty oželím. Ota dokonce s radostí.

Konečně se blížíme do cíle. Zastavujeme se u sedačkové lanovky a díváme se do údolí. Tady se s naučnou stezkou loučíme. Ta vede prudkým kopcem dolů, my raději jdeme po cyklostezce. Je to sice delší, ale mírnější. Kolena se už ozývají. Klesání se jim nelíbí. Míjíme zajímavou, i když malou vodní nádrž, vlevo jsou obrovská skaliska.

Na rozcestí Zámecký potok měníme barvu trasy - po modré procházíme nejkratší cestou k hotelu. Procházíme zajímavou čtvrtí, sem se zítra ještě zajdeme podívat. Teď už myslím jen na to, abych byla na hotelu a v suchu.

Jdu pomalu, není proč spěchat, na večeři to stíháme. Ještě jsme se stačili převléct a přezout. Ačkoli máme oba kvalitní boty, máme je dnes snad prvně zcela promočené. Voda nám tam nejspíš natekla shora. To bude trvat věčnost než uschnou.

Jedeme znovu na severovýchod - 16. den - cca 18 km dlouhý okruh: Zlaté Hory - Zlatohorská hornická naučná stezka - poutní místo Panny Marie Pomocné (Maria Hilf) - vyhlídka Výrův kámen - zřícenina hradu Edelštejn - Zlaté Hory na mapě