JESENÍKY 2013 - Ze Skřítku za skalními raritami Hraběšické hornatiny

Konečně ráno. Skoro ani nemůžu dospat, neboť dnešní den nás čeká dobrodružná výprava po krásách "neživé" přírody na jih od sedla na Skřítku a já jen trnu, abychom měli trochu ucházející počasí. Ráno je totiž v šumperské nížině jakési pošmourné. Po přestupu v Rapotíně na dálkový bus Ostravak se ale brzy dostáváme vysoko do hor a nad Sobotínem začíná být okolní líbezná krajina ozářena sluncem. Jak tak stoupáme serpentinami z Klepáčova nahoru do sedla Skřítek, padne mi pohled vlevo na dlouhou travnatou plochu vlevo od cesty - dnes už to možná málokdo ví, ale před odsunem Němců se až nahoru do sedla v těchto místech nacházel statek za statkem a namísto dnešního známého Motorestu se nacházel starý zájezdní hostinec. Vystupujeme do krásného, ale zatím chladného horského jitra. Manželka běží fotit trochu atypickou sochu skřítka, jejíž autorem je sochař Jílek a pak by nejraději fotila motorest a jiné zajímavosti sedla ze všech světových stran. Jsem rád, že se jí tu líbí - na těchto místech je se mnou totiž poprvé - ale i moje trpělivost má své meze. A tak jí musím - abych ji přiměl k další cestě - jak malému děcku slíbit ty další "bonbónky", které nás dneska čekají - vždyť tady bude mít času dost odpoledne. Ještě v duchu zamávat turistům, kteří se vydávají ke Ztraceným kamenům na hlavní hřeben Hrubého Jeseníku ... a my se dáváme přesně na opačnou stranu.

Zelená a modrá značka nás vedou krásným horským lesem k jihu, asi po 1 km překřížíme asfaltovou silničku. Tady nám dává "pápá" zelená, která po ní pokračuje do sedla Hvězda. My se tudy budeme vracet, ale nyní pokračujeme po modré, která začíná stoupat přes paseku. Po pár stovkách metrů odbočujeme neznačenou lesní cestou vpravo, trochu stoupáme a míjíme myslivecký posed. Před pár lety jsem tu při hledání Bílého kamene za ním nesmyslně odbočil k vrcholu a připravil se tak o potěšení být prvním píšícím čtenářem Turistiky, který shlédne tajemnou štolu Na Skřítku. Nevadí - i "druhé místo" je krásné - a navíc máme štěstí, že trasu k tomuto tajemnému místu perfektně popsal kolega Aleš Matějíček, takže nebudeme nikde bloudit. Dle jeho popisu skutečně přestává cesta stoupat, vlevo je násep, za ním houština a v ní se skrývá fantastický jícen štoly, která hlavně mně vzdáleně připomíná miniaturu hranické propasti ! Manželce to nepřipomíná nic, neboť když se k ní vrátím a ukazuju jí na digitálu první snímky propasti, tak jí to nažene takovou hrůzu, že mne prý raději zůstane čekat na cestě.

No to si tedy počká : já totiž napřed nezestupuju na dno štoly, ale po chodníčku propast vrchem obcházím a stoupám strmým úbočím svahu napravo od mohutného skaliska, jehož stěna spadá až na dno štoly a dosahuje celkově výše asi 35 m. Vlastní vrcholek kvarcitové skály už tvoří zcela jiná hornina - bělostný křemen - a potvrzuje mi, že jsem skutečně našel ten pravý "Bílý kámen", kdysi velmi známé vyhlídkové místo. I dnes se odtud ještě otevírá stále hezký půlkruhový výhled - okolní mladé jehličnany zatím o moc nepřerostly vrcholek skály, která z horní strany - (Bílý kámen se nevypíná z vrcholu hřebene, ale ze svahu asi 150 m pod ním) - vystupuje jen jako nevysoká bílá skalka. A se zlou by se potázal ten, kdo by uklouzl na jejím temeni, neboť by ho čekal strašlivý pád až dolů na dno propasti !

Vracím se dolů a Janu informuju, že teprve ted budu konati průzkum dna propasti, takže musí ještě chvilku počkat. Po sotva znatelném chodníčku a za pomoci kořenů stromů zestupuju do nitra prolákliny. Její dno je poseto labilní skalnatou sutí a balvanovitými bloky, tady zespodu pohled k nebesům opravdu nepřipomíná nic jiného, než že stojíte na dně jakési jesenické "Macochy" !! O něco dál na úpatí impozantní skalní stěny Bílého kamene překračuju suťový kužel a konečně vidím to místo nejtajemnější : pod ohromným převisem se ještě kus ode mne černá vlastní jícen bývalé štoly na stříbrnou Rudu, no ona se tam vlastně "černá" hladina jezírka, která snad vypadla z filmového políčka nějakého horroru ! Ó jak rád bych zjistil jeho tajemnou hloubku - bohužel k jeho hladině nelze bez jištění bezpečně sestoupit. A tak po vzoru Aleše sbírám tři kameny a hážu je do vodní hladiny - je to ještě překvapivě daleko, tady chybí střízlivý odhad ! Když hážu ten třetí, největší kámen, tak to docela hlasitě šplouchne a manželka od cesty zařve hrůzou - říká mi potom, že si prý myslela, že jsem tam spadl ! (Já to říkám pořád, že kdo se bojí, moc vystojí a má pak ze života prd !!) Posledním něžným pohledem se loučím s překrásně strašidelným jícnem štoly, na cestě se "vítám" s manželkou a společně pokračujeme dál po této lesní cestě. Za ohybem vlevo začíná stoupat víc do úbočí hory. Přicházíme na Rozcestí, kde v podstatě končí a dál k vrcholu pokračuje v trávě mezi stromy místy nezřetelná pěšina. Ještě poslední metry a stojíme na hřebeni v místech, kde se vlevo pod ním nachází shluk nižších kvarcitových skalek, tvořících skalní dědinku. Okolo starého historického hraničníkového kamene panství pokračujeme už chodníkem dál po hřebeni, pak kratší strmé stoupání a stojíme na vyhlídkových Černých kamenech. Skalní "bradlo" je jakousi protiváhou protějších Ztracených kamenů na hlavním hřebeni Jeseníků a také skýtá po okolí skvělý - i když z výše 954 m o "trošku" nižší rozhled. Slunce s námi při fotografování spolupracuje, je tu moc hezky a moc se tu líbí i Janě ...

Poté stoupáme po pěšině na nedaleký vlastní vrchol Černých kamenů, který je se svými 956 m nejvyšším místem Hraběšické hornatiny. Na rozdíl od předchozího skalnatého hřebenového "mezivrcholu" je ale tento bez výhledů a je ukryt pod vzrostlými lesními stromy. Na jeden z nich jakýsi vtipálek umístil výstražnou tabuli z oboru elektriky. Kol drobných skalek zestupujeme chodníkem napříč pasekou k výběžkům bizarních tmavých skal. Z jednoho místa se nám otevírá pěkný pohled na Rýmařovsko. Černá skalní hradba odtud klesá svahem až k pomníčku chlapce z Bedřichova, který na těchto místech tragicky zahynul a zvrásněné skalní stěny napovídají, že jsou tvořeny fylitovými rulami. (Skály se oficiálně nazývají Bílé kameny, já jsem je v jednom z minulých článků popsal jako Skály nad chatou Alicí). Manželka mne zůstává čekat na chodníku, já ještě foto na skály ze spodní strany a když se potom za ní vracím, tak se nám najednou velmi razantně mění počasí - slunce zakryly černé mraky a někde blízko zaburácí hrom !

Pěšinou se dostáváme na lesní cestu pod vrchem Skály (929 m) a po drobném zádrhelu - Jana ztratila z jedné trekingové hole gumovou špici - sestupujeme z lesa na lesní asfaltku se zelenou značkou. Vzápětí se prudce rozprší a jenom co vytáhneme pláštěnky a ukryjeme se pod mohutný košatý Smrk, je bouřka nad námi. Blesk stíhá blesk a Jana od hrůzy ani nedýchá ! Naštěstí má ta slota docela krátký průběh - nemine půl hodiny a bouře je za horami, horší je, že ještě stále prší. Protože se mnou šijí všichni čerti, abych ještě prozkoumal blízkou kótu Skály, domlouvám se s Janou, že půjdu dolů po cestě k Hvězdě a jestli do 200 m nenarazím na nějakou cestu k vrcholu, tak se vrátím. A když ne, tak ať po 20 minutách jde po cestě pomalu zpět ke Skřítku - že ji cestou doženu - a kdyby nee, tak ať mne počká na Rozcestí modré a zelené, kde už to od rána zná.

Mám štěstí : po 200 metrech skutečně jako na objednávku k vrcholu Skal míří zbrusu nová lesní cesta, přestává pršet, už jen kape a tak za chvilku stojím pod vrcholovou kótou, plnou zajímavých skal mně neznámého složení - (rula a ani svor to asi nebude). Pásy skalních útvarů tvoří jakýsi půlvěnec okolo celého vrcholu, ale tato západní část má nejvýraznější útesy a taky jsou odtud místy hezké výhledy na nedaleký Kamenný vrch a na Šumpersko. Pak se nižší skalnaté pásy noří do nepropustné lesní divočiny. Pokračuji dolů do lesa, neboť podle Mapy.cz se někde dole pode mnou nacházejí 2 souběžné pásy skalních hradeb. Ony to ale ve skutečnosti žádné hradby nejsou. Navíc je tu terén tak neprostupný, že toho mám brzy plné brýle a tak nechávám průzkum na starosti lesním zvířátkům a s nohavicemi mokrými až k pasu, se prodírám houštím zpět k lesní asfaltce.

Pak už stoupám do kopce, míjím místo, kde jsme se ukrývali před bouřkou - Jana už tu není - a tak v jejích stopách směr Skřítek. Vysvitne sluníčko, z okolních lesů a z mojích riflí vystupují oblaka páry - a já metu a metu, abych dohnal manželku. Když míjím zarostlou výhledovou skalku Krtince, nedá mi to a jdu se na ni podívat i z opačné strany. Pak mi něco našeptá, abych sestoupil níž po hřebeni - je tu za 1. konečně jakýs rozhled a za druhé - pod sebou vidím fantasticky skalní hradbičku, tvořenou kvarcity a dvojbarevným křemenem, vystupují z ní i skalní věžičky. Tak to musím samozřejmě prozkoumat hezky zblízka ! Terén je tu ale dosti krkolomný a když při sestupu k úpatí skalní stěny uklouznu a "hodím držku" do borůvčí, z okolních mokrých křovin mi naprší do odkrytého objektivu a mám dofocené !

A tak rychle za manželkou - naštěstí už to na Rozcestí není daleko a Jana má sebou vatu. Společně se vracíme na Skřítek a v Motorestu si dáváme velice dobrý oběd - moravského vrabce s knedlíky a červeným zelím. Choť by ráda navštívila i blízké rašeliniště - to je ale bohužel přísně chráněnou rezervací se zákazem vstupu. A tak se zůstává motat okolo Skřítku a já si ještě odskočím na vrchol nedaleké Závady, kde má být podle mé tur.mapy výhled. Toto už samozřejme neplatí a tak se tam lesem s obzvlášť bohatým a místy neprostupným bylinným patrem plazím zbytečně. potkávám pouze nervózního srnce se srnkou - srnec na mne výhružně štěká : "já ti na tú tvoju frajérku dlabu, magore !" ... a vracím se za ženou.

Ještě si dáváme kafé a kofolu a pak už nám přijíždí bus dálkař a bere nás dolů do Šumperka. Sestup z hor - řidič jede dost rychle - připomíná let letadlem. Vystupujeme na autobusáku, je strašlivé sparno a nebe je úplně bílé a přesunujeme se k vlakovému nádraží. Vláček do Koutů nám jede až za víc jak hodinu, já se chci ještě někam projít, ale Jana už odmítá udělat v tom horku jakýkoliv přebytečný krok - a tak se docela sám plazím do šumperské čtvrti za nádražím, kde se nachází areál zvaný Benátky. Oproti těm italským je to tady u rybníka jak na funuse, "žije" to jen v pivnici u hráze a tak si tu dávám něco na vzpamatování a pak už se vracím na nádraží za Janou a společně odjíždíme motoráčkem do Koutů ...