Jizerskými horami přes Lužické hory do Pekelných dolů, 1.část. Jizerským hřebenem.

Konečně po roce došlo na další trek. Čím jsme starší, tím hůře domlouváme společný termín. Důsledkem bylo, že se původní akce, od Krkonoš na západ Jizerských hor, několika liniemi východ-západ, vícekrát měnila včetně termínů. Konečným výsledkem není tedy styl „na východě vlezeme do hor a na západě skončíme“, nýbrž tentokrát systém několika hvězdicových akcí se startem a cílem v určitém místě, každý den jiném.

Západ Krkonoš byl vynechán, za to přibrány Lužické Hory a Sloupsko. Po posledním podširákovém přechodu Krušných hor, kde nás vyplavila ze spaní mohutná průtrž mračen s vichřicí ženoucí déšť vodorovně s různě točivými víry, se letos naplánovalo nocování sice opět pod hvězdami, ale vždy s rezervou nějakého úkrytu poblíž.

Nakonec tedy vyrážíme v pondělí 18.června. Nejzazší termín, abychom v přírodě potkávali co nejméně turistů a cyklistů, spíše s nadějí na nějakou lesní zvěř. Po 260km zastavujeme na placeném parkovišti Pod Bukovcem před Jizerkou. Místo je komické tím, že velké centrální parkoviště je za poplatek 50,-Kč, a další dvě malá po stranách u horských chat za 100,-Kč. Paradoxní je navíc skutečnost, že za 100 korun parkuje stejně aut, jako za 50, ačkoliv je levnější parkoviště téměř prázdné.

Po zaplnění žaludků z vlastních zásob a doplnění lahvovaných tekutin s vitamínem B, draslíkem a dalšími minerály, se dále nezdržujeme a vyrážíme po červené Hřebenovce E3 na severozápad. Nejdřív klesáme do centra osady Jizerka s hotelem Pyramida a chráněnou kulturní památkou, horským hotelem Panský dům. Místo očekávaných turistů koukáme na krávy a ovce na protější pastvině. Opodál míjíme bývalou sklárnu Novou Huť, nyní penzion Sklárna.

Naše vyhládlé oči dlouhým odloučením od volné přírody si všímají zvláštního květenství borovice kleče. Šťavnatá zeleň horských luk přímo bodá do očí, nezvyklých té kráse. Meandr Jizery tu vytvořil ideální místo pro malíře. My nemalujeme, ale fotíme. Kdyby se z kreslení propadalo na obecné škole, tak bych dosud vyčníval ve čtvrté třídě. Genetika je nevypočitatelná. Moje maminka malovala krásné obrazy olejem, já jsem to nepodědil. Ani schopnosti na cizí řeči, přestože můj děda ovládal 9 jazyků, včetně arabštiny! A to tak dokonale, že měl dokonce před sto lety nabídku učit ji v Egyptě araby.

Nějak jsem od krásné jizerské přírody odbočil. Zabrán do vzpomínek, procházíme kolem zavřené Pešákovny a tím si uvědomuji, že jsme přešli legendu Jizerských hor, kterou jsem chtěl kamarádům ukázat. Musíme se vrátit a bokem docházíme k bývalé nejslavnější chalupě, legendě, známému Hnojovému domu.

Koukám a mlhavě se mi zdá, že při první návštěvě Jizerek v r.1985 vypadal úplně jinak. Nyní krásně opravená chalupa, ponatírané dřevo a čisté bílé ostění oken. Původní chalupu ze začátku 18.stol. zakoupil v 70. Letech, a následně vyčistil od hnoje, cestovatel Gustav Ginzel. V 80.letech byl kvůli svérázné povaze perzekuován komunistickou STB a několik týdnů dokonce bez příčiny vězněn. Bohužel před 23 roky, v době kdy byl na cestách po Austrálii, Hnojový dům vyhořel. Gustav Ginzel tak přišel o množství předmětů a kuriozit ze svých cest. Hnojový dům se momentálně jeví bez života, už to není, co bývalo. Legenda a cestovatel Gustav Ginzel zemřel před deseti lety a od té doby se tam občas objeví jeho příbuzní z vedlejšího Německa.

Vracíme se tedy na rozcestí k červené E3 a spolu s Lasičí cestou se noříme do lesa. Cesta se zvedá. Musíme vystoupat nějakých 170m do nejvyššího bodu jizerského hřebene, na Jelení stráň (Věžní skály) s výhledem, ve výšce 1018m n.m. Okolo nás vede krátký úsek prkenného chodníku.

Dalšími skalami vyčnívajícími z borůvčí jsou Pytlácké kameny. V jednom místě nahromaděné balvany tvoří kamenný průchod. K výhledu se musí šplhat pomocí zabudovaných kramlí, ale stojí to za to. Odtud dál pokračujeme romantickou hřebenovkou. Mou pozornost tu upoutává světle zelená, jemná  kapradina, na jejíž název jsem se musel podívat do tlusté knihy. Je to vysoce chráněná žebrovice různolistá.

Za Pytláckými kameny se s kouzelnou hřebenovou cestou musíme rozloučit a sestupujeme po neznačené Hennrichově cestě o 100m níže k Jizerské silnici. Tou u Borkoviště překračujeme meandrující říčku Jizerku, zde ještě potok. Je to současně počátek naučné stezky Tři iseriny.

Zavádí nás do Národní přírodní rezervace, druhého největšího rašeliniště Jizerky. Stezka končí u vyhlídky uprostřed rašeliniště. Jak jistě víte, rašelina vzniká hlavně ze starého mechu rašeliníku, v určité hloubce s vysokou vlhkostí, kde není kyslík. Nahoře pak dále narůstá. Tajemná rašeliniště jsou kouzelné části přírody. Spolu s nenáročnými hřebeny mě do Jizerek přitahují. K tomu ještě níže se nevyskytující dřevina kleč.

Po překročení potoka Jizerky se NS Tři iseriny oddělí od silnice a vede nás podél živě se kroutícího toku mezi zelenými loukami. Vody v ní zvolna přibývá. Jedním z napájecích zdrojů je Safírový potok. Tady dostávám u informační tabule konečně vysvětlení názvu iseriny. Celou cestu mi vrtalo v hlavě, odkud to slovo. Mimo safírů zde byly nalezeny rubíny, zirkony a další drahokamy. Jedním z nich byl černý ilmenit, jinak iserin.

Romantika končí u asfaltové silnice, po které se nám do jejího stoupání ani nechce. Poslední ohlédnutí dozadu na překvapivě klidné, liduprázdné, předprázdninové Jizerky. Snad kvůli zákazu cyklistů na NS v této části.

Kdysi jedna z nejfrekventovanějších turistických magistrál, množství pohostinských podniků na ní zavřených, a myslím, že jsme nahoře nepotkali vůbec nikoho. Na to, že je víc jako polovina června překvapující. Trochu smutné, na druhou stranu jsme tomu rádi, že je tu takový klid. I když jsem v Jizerkách byl už několikrát, rád se sem na nejkrásnější místa jednou za čas vracím.

Pro dnešek se s krásou a tichem loučíme a přejíždíme do Lázní Libverda ukázat kamarádům obří sud. Také už vypadá nějak jinak, než v 70 letech. Navíc je momentálně zavřený. K doplnění ztracených tekutin nám tedy poslouží jedna z mála otevřených hospůdek níže, nádražní Lokálka v Hejnicích, s výtečným 11° Vratislavickým Konrádem. Za pouhých 23,-Kč! Nevídané, neslýchané! Pěkný závěr dne.