Jižní Čechy, Česká Kanada 2017, 4.díl.

Místy si člověk připadá jako v arboretu  •  Foto: Traper

Senotín - Kaproun – Jindřichohradecká úzkokolejka

Následující den ráno, postupně vylézáme za spacáků. Po naplnění žaludků se ladí plán na dnešní den. Začínáme protažením údů. Tedy jen těch dvou spodních, a sice chůzí jihočeskou krajinou svěže zelenými loukami, tentokrát na severovýchod.

Při průchodu Senotínem si všímáme nádherně upraveného okolí chalup. Z okresní silnice procházející Senotínem zakrátko přecházíme nejprve na místní silničku, směřující přímo na sever. Zakráto poté však zahýbáme na neznačenou polní cestu. Ta se občas ztrácí v zelené vegetaci a ještě trochu se přiklání více k východu. Posléze klesá mírně k pěknému lesnímu rybníčku s lekníny a množstvím rybího potěru. Tato část je docela příjemná. Neboť je zcela opuštěná od turistů a cyklistů. Tak se nám to líbí.

Od rybníčku stoupáme lesem a překračujeme úzkokolejnou trať. Netrvá dlouho a narážíme na místní silnici spojující Senotín s Kaprounem. Kousek ji přetrpíme, i když provoz je tu mizivý. Jen dva houfy cyklistů projíždí. Posléze nacházíme další možnost silnici opustit polní, neznačenou nábližkou. Zavádí nás rovnou do Kaprounu. Je pěkné horko a slunce do nás pere. Přímo cítíme, jak vysycháme. Neškodilo by najít nějakou osvěžovnu.

Procházíme jakousí návsí … No ten výraz „jakousí“ se mi moc nezamlouvá, nejsem si jistý koncovkou 7 pádu slova jakási, také bych mohl napsat nějakou. Jenže jakási náves je přiléhavější. Neboť se nachází ve středu obce na svažující se ploše, s rybníčkem uprostřed. Zarostlá a maskovaná osázenými stromy tak, že ani jako náves v horizontálním pohledu nevypadá. Prostě jakás takás náves. A tou procházíme. Bez té zarostlé vegetace a dokonce i občasného plotu by jako náves určitě vypadala. Zkrátka, tou nějakou návsí procházíme až k ústí naší cesty na skutečnou silnici.

Nalevo i napravo ukazují návěští na hospody. Rozdělujeme se a vyzvědači jdou zjistit stav. Je to nepříjemné, ale z obou stran se vracejí zklamaní. Obě hospody zavřené. To je prosím sobota. A Kaproun uprostřed úzkokolejné frekventované železnice. Cimrmanův památník. Silnicí tu křižují skupiny cyklistů. Ti si také musí počkat s hašením žízně na jinou ves.

Nedá se nic dělat, opouštíme Kaproun turistickou stezkou se zelenou značkou směrem k Jindřichohradeckému úzkokorozchodnému pacifiku. Hned po 150 metrech míjíme bezejmennou minikapličku. Krajinu zpestřují občasné velké solitérní kamenné valouny. Po pěti minutách zastavujeme u první zmínky o největším světovém velikánu, Čechu Cimrmanovi. Zde, na tomto místě velký Jára zjistil, už dva roky před oficiálním odhalením, že není dívka, nýbrž chlapec. Došlo k tomu na houpačce připevněné tady na stromě, kde si přiskřípl přirození. Nešlo o tragický úraz, protože se sem Jára opakovaně vracel a houpačce svěřoval svá nová intimní tajemství.

Od památného stromu se terén svažuje, a netrvá dlouho, mezi stromy vykoukne nádražíčko. Staneme u stanice úzkorozchodné jindřichohradecké železnice.

Jindřichohradecké úzkokolejky (byly dvě), vznikly za Rakousko-Uherska. Vystavěly ji dvě akciové společnosti. Dnes jsou úzkokolejky spojeny. Pod hrozbou zániku se rozhodla skupina fandů založit akciovou společnost a úzkokolejku v r.1994 privatizovat. Začínala provoz se zapůjčenou lokomotivou. Nepřátelům úzkokolejky se podařilo provoz po dvou letech zastavit. A teprve v r.1997 se privatizaci zdařilo dokončit. Do vlastnictví Jindřichohradeckých místních drah však přešla až v únoru 1998. Neslouží jen turistům, jak se mnozí domnívají, ale všem v jejich okolí, a to pro přepravu nejen osob, ale i nákladů. Romantickou jízdu si již užilo hodně turistického národa. Osobně si pamatuji na svou první jízdu v době, kdy hrozilo zrušení kvůli stavu tratě. A na tu nezapomenu. Na trati ve špatném technickém stavu se vláček kolébal jako na moři. Tomu odpovídala i nakažlivá veselá nálada všech cestujících, kteří se rovněž kolébali, nasávajíce z čutor. Naštěstí, pro národ turistický funguje dále a za to patří velký dík všem, co se o to zasloužili.

Na celé trati z Jindřichova Hradce do Nové Bystřice je stanice Kaproun nejslavnější. Je významná hned z několika důvodů. Stojí zde památná kamenná mohyla k větší slávě Mistrova odkazu – Pěší kontinentální expedici „Z Prahy přes Sibiř do Kanady 2007“. Nachází se zde otisk Járy Cimrmana po detrainizaci, s pamětní deskou ke 30.výročí vyloučení z přepravy osobním vlakem v r.1930. Jako další důkaz o jeho přítomnosti slouží Cimrmanovo ohniště z roku kolem 1900, kdy si zde po detrainizaci v noci z 28. na 29.června hřál své prostydlé údy.

Podle mého názoru, by se sem měl vypravit každý správný občan, aby tu na tomto místě vzdal hold a poklonil se nejvýznamnějšímu Čechu, Mistrovi Járovi Cimrmanovi.

My jsme sem dorazili v předstihu, takže byl dostatek času na studium všech důležitých materiálů. Proto jsme zastihli v protisměru jedoucí motorovou soupravu. Sami jsme pak nastoupili do vlaku, taženého lokomotivou parní. Nejprve se objevil v zátočině chumel kouře a za ním supící mašinka. Zde, v Kaprounu, stojí vlak déle, než v ostatních stanicích. To, aby všichni cestující stačili vystoupit, v klidu si prohlédnout všechny památky na Mistra a znovu nastoupit do vlaku k pokračování v přepravě.

Přestávku v jízdě využívá i topič k pořádnému přiložení do kotle. To se okamžitě projeví silným zneprůhledněním nejen blízkého okolí lokomotivy, nýbrž i celého prostředí nádraží. Nicméně jízda v historickém vlaku stojí zato.

Vlak je vybaven dobovými vagony, a nechybí v něm ani Bufetový vůz. Žel, jedeme do Senotína jen jednu stanici, tak to nestíháme. Od rána bez kapky tekutiny si to budeme muset důkladně vynahradit zpátky na základně. A nebude to okamžitě. Z nádražíčka to máme ještě skoro půlhodinu.