Julské Alpy
Triglavski Narodni Park
ve Slovinsku byl naším turistickým cílem koncem letošních prázdnin. Konkrétně jsme zamířili do Bovce k čisťounké modrozelené řece Soča. Ta vytváří neskutečná zákoutí i hluboké kaňony a je považována za jednu z nejkrásnějších řek Evropy. Kulisu jí tvoří bílé vápencové hory tyčící se až do nebes. Ty geologicky patří k soustavě Jižních vápencových Alp a jsou tvořeny Mezozoickými mořskými usazeninami. Základním stavebním kamenem je triasový vápenec s výraznou vertikální modelací. Naše terénní šestidenní začala krupobitím při prvním treku a skončila dech beroucím vedrem a oslňujícím sluncem při posledním.
První den byl ve znamení přesunu přes Rakousko a kousek Itálie do sedla Predel a poté k Bovci. Celá cesta měří něco přes 500km a zdolali jsme ji i s jednou zajížďkou přes sedlo v Alpách pro dopravní zácpu na dálnici za 8 hodin.
Z internetu jsem si zjistil, že v Bovci je hned pět kempů, z toho jeden Český - Polovnik. K němu jsme hned po příjezdu zamířili, ale ukázalo se, že je plný. Pro svoji polohu u hlavní cesty se nám stejně nelíbil. A oddělené místečko pro pár českých stanů teprve ne. Po krátkém hledání zajíždíme do malého kempu Vodenca, který je pro změnu ve správě Slovenské. Snadno se tedy domluvíme na 10 Eurech za osobu a noc. Na to, že budeme spát ve vlastních stanech, je to sice dost, ale výběr v přilehlých kempech cenově výhodnější nebyl. Máme své soukromí na vyvýšené plošině. Turisty zde tvoří slovenští vodáci sjíždějící řeku Soču a není jich tu moc. To ale jen díky tomu, že asi třicet malých stanů pro zájezdy jakési cestovky, je prázdných.
Sedlo Vršič
Další den začíná noční přeprškou. Prosazuji výjezd na sedlo Vršič (1 611m), ze kterého můžeme pohodlně sedmisetmetrovým stoupáním vyjít na Malu Mojstrovku. Jedeme auty přes vesničku Soča, kolem řeky Soča a za Trentou stoupáme tvrdě serpentinami stále vzhůru. Když nahoře na parkovišti nalehko oblečeni vylezeme z aut, hned nás ovane svěží a chladný vichr. Musíme přehodnotit naše vybavení na cestu i ji samu. Na Malu Mojstrovku vede Ostré stoupání mizící v mlze, která se v poryvech přelévá přes sedlo na Kranskogorskou stranu. Nemá cenu se o ni pokoušet a tak Luděk, který zde na Vršiči již kdysi byl, navrhne náhradní trasu do doliny Tamar. A tak překonáváme sedlo Vratica a hezkým klidným terénem jdeme na hřeben Sleme. Bůh zdejších hor nám však hned ukazuje svoji drsnější tvář a my se potýkáme s deštěm a na chvíli i s krupobitím. I proto místo náročného sestupu k chatě Dom v Tamarju a výstupu zpět na hřeben, kam míří Luděk s celou rodinou, vedu tu svoji tříčlennou jen na vrchol Slemenovi špice. Pod vrcholkem je nádherná planina s jezírky, bohužel silně posetá bobky. Z vrcholu, místa dokonalého rozhledu, spatříme i jejich původce. Malé stádečko ovcí.
Zpět jdeme přes malé sněhové pole a stoupáme k nástupu zajištěně cesty na Malu Mojstrovku právě ve chvíli, kdy dolů strmou stěnou sestupuje několik alpinistů, zatímco další se chystají na ni zdola vystoupat. My sice v autě máme také úvazky i nově zakoupený feratový set s jednou horolezeckou přilbou, ale do jištěných cest se pouštět moc nechceme. Štěpánka doma zakoupila i průvodce, kde se dá zjistit obtížnost tras, což nám i v dalších dnech dost pomůže. Ne všechny cesty bychom v našem složení zvládli.
Z fotek dnes nic moc nebude, šedivé nebe a mizerná viditelnost šance berou. Slézáme zpět do sedla Vršič a serpentinami, kterými jsme ráno vyjeli, sjíždíme opět dolů. Máme čas a tak občas na vyhlídkách zastavujeme, stejně jako u houpajících se můstků přes Soču. Večer opět lije jako z konve a Lukáš má ve svém prastarém stanu Start docela vlhko od podlahy. Nakonec to vyřešíme díky dvěma lehkým karimatkám, na kterých se mu dobře plave.
Kanin
Třetí den má být počasí již dobré a tak využijeme lanovku v Bovci a zkusíme vystoupat na vrchol Kaninu (2 587m). Jdeme od kempu pěšky a cesta pod lanovku nám zabere hodinu. Vezeme se z výšky okolo 650m na slušných 2 000m. Neprší, zato se okolo stále převalují mlhy. Nehustší nakonec projedeme a nahoře už se objevuje i Ostré slunce. Skály oslňují svojí bělostí a my stoupáme ke skalnímu oknu, které je nedaleko, při naší trase. Nahoře již skrze ni Lukáš fotí Itálii.
Cesta, která ke Kaninu vede traverzem po úbočí hřebene, je občas jištěná lany a stupy, a příliš nestoupá. Jdeme přes hodinu pod skalami a teprve potom začíná lezení. To je okořeněné různými výstupy kolmo vzhůru i průchody po stezkách dosti exponovaných. Docela mám strach, i když ne zrovna o sebe. Lukáš to natáhl a je nahoře už 20 minut. Ostatní jsou zase kdesi vzadu a tak lezu jen s Janou. Konečně jsme na vrcholu, který je prvním na hřebenu Kaninu. Výš, v mlhách, se občas objeví nad rozeklanými skalami vrcholový kříž. Když dolézá i Luděk s rodinou, rozhodujeme se co dál. Cesta po hřebínku může být ještě dost těžká a tak se obětuji, a s Janou a ze včerejšího pochodu unavenou Štěpánkou sestupujeme. Luděk s dětmi leze dále na vrchol.
Zpátky jdeme stejnou cestou. Nemáme už čas zabočit na „Dom Petra Skalarja na Kaninu“, který jsme měli v plánu. U lanovky jsme v 16 hodin a frčíme hned dolů. Lukáš cestou dost trpí, protože ho bodá ostře v uších ze změny tlaku a nemůže se toho zbavit. Těšit ho může alespoň výškový rekord - 2 587m. V Bovci výstup nakonec lehce oslavujeme v místní restauraci.
Řeka Soča
Další den by měl být oddychový a věnujeme ho kaňonu řeky Soča. V noci znovu pršelo a moc dobře to nevypadá ani ráno. Rozhodujeme se pro Soču - vesnici, kde necháváme auta a odkud začínáme stoupat k Trentě. Zpět by nás měl odvézt odněkud shora zdejší Bus.
Hned ve vsi přecházíme první můstek zavěšený vysoko nad řekou. Stejně jako většina dalších slouží jen pěším a je docela vzdušný. Při přecházení se hezky rozhoupává a to je spolu s výhledem do hlubiny adrenalinový zážitek. Řeka prochází hlubokým údolím a tak se musí občas vystoupat nad skály kolem. Její modrozelená barva nás fascinuje. Při chůzi střídavě nasazujeme a sundaváme pláštěnky, podle toho, jak se nebe nad námi zachová. U ekofarmy cesta strmě stoupá a nám se to po pár desítkách výškových metrů moc nezdá. Otáčíme se zpět dolů a jdeme kolem řeky přes Pastviny. Stezka mizí a díky dešti a vysoké trávě máme za chvíli botky plné vody. Klejeme na špatné značení a po půlhodině nacházíme opět správnou cestu, která šla opravdu nahoru do svahu.
Míjíme Trentu a po dalším prudkém výstupu přelézáme skalnatý hřebínek. Potom už cesta příjemně ubíhá a tak nakonec docházíme k autobusové zastávce Izvor (pramen) SOče. Za 40 minut nám jede autobus a tak Luděk a spol. ještě zkouší vyjít k prameni, ale nestíhají. Hned když dojdou zpět k zastávce, nějaký malý autobus přijíždí. Jen díky Lukášovi k němu jdeme, a odjíždíme. Celých deset minut před časem odjezdu z jízdního řádu. Jak jsme zjistili další dny, je to zde běžná praxe. Navíc se řidič občas na zastávce neobtěžuje ani přibrzdit a to ani v případě, když tam někdo stojí. Divná praxe.
V Bovci nakupujeme zásoby a hlavně dobrý Radler. Slavit se nám ale moc nechce. I dnešní trek byl únavný svojí délkou i časem.
Od pramene SOče k vodopádu
Po další propršené noci jedeme autobusem z Bovce až k pramenu řeky Soča, tedy tam, kde jsme včerejšek ukončili. Počasí už vypadá slušně a Luděk navrhuje přejít přes sedlo Kanski preval (2 030m) do doliny Bovšica. Nejdříve ale ještě od Koče pri Izviru SOče vystoupáme k prameni. Už se nedivím, že to Luďek včera otočil. Jdeme docela ostře nahoru a před pramenem dokonce s pomocí řetězů oblézáme skalnatý ostroh. Pramen samotný je opravdu vydatný a vyvěrá přímo ze skály, kam si shora razí cestu podzemím.
Pro nás tahle odbočka znamená bohužel další časovou ztrátu. Je poledne a moc mi plán přelézt sedlo časově nevychází. Když vidíme auto s logem Triglavského národního parku, hned se s mapou v ruce ptáme na náročnost a časový plán postupu. "Jdete trochu pozdě" zní sdělení mladého správce parku s vysvětlením, že jen sestup ze sedla k chatě „Mladinski center Bovšica“ trvá tři hodiny. Zanedlouho spatřím směrovku vrchol Baški Grintavec 6 a 1/2 hodiny a jsem rozhodnutý neriskovat. Trasa může být svým sestupem 1 200m velmi náročná fyzicky a hlavně časově. Zdá se mi to jako zbytečný hazard. Dost se kvůli tomu i vztekám na Luďu, který pořád prosazuje svou. Mě nahoru nedostane!
Zatím jdeme společně širokým údolím kolem Suhi potoka, kde je snad sto metrů široké koryto bez vody, jen vystlané bílými kameny. Když Luděk s rodinou začínají stoupat na první výšvih ve skalách, odpojíme se a jdeme dál značenou pěšinou proti toku vyschlé řeky. Po nějaké době se již objevuje voda a my ve stále užším kaňonu přeskakujeme říčku a přelézáme skály. Je tu fantastická scenérie, jako z kreslených výletů Rychlých šípů do skal. Motáme se meandry a zničeho nic před námi objevuje nádherný, skalami uzavřený vodopád se zelenou tůní. Nic podobného jsem neviděl a všichni jásáme, že jsme došli až sem. Teprve za hodnou chvíli se vydáváme zpět. Makrem se snažím odfotit nějakou zdejší květenu. Času máme dost a tak ještě couráme jen tak podél skal Trentski Pelce. Na chatě, u pramenu SOči, se občerstvíme kyselou zelnou polévkou a jdeme raději dříve k zastávce Busu. A opět odijíždíme dříve.
V Bovci dávám návrh, abychom jeli naproti sestupujícím ze sedla Kaňski preval. Myslím, že to můžou potřebovat. Je už šest večer, když přijíždíme dolinou Bavšica ke Koče Mladinski center Bovšica. Voláme mobilem, ale nikdo to nebere. Určitě nahoře mají svých starostí dost. Až před sedmou přiběhne Lukáš z auta, že se ozvala Štěpánka. Jsou na lovecké chatě na planině Bukovec. Bohužel se spojení za chvíli přeruší. Asi se nahoře ubytovali a tak po chvilce odjíždíme zpět do kempu. Docela jim noc na horské chatě ve výšce 1600m závidím.
Cestou v Klužu míjíme starou vojenskou pevnost, která je do osmi večer ještě otevřená a tak platíme vstupné a prohlížíme i interiér budovy. Uvnitř dokonce běží film o osudech tohoto místa. Pod pevností je úzký, hluboký a neprostupný kaňon a kolem ní ve skále vytesaná silnice na sedlo Predil a do Itálie.
Je už hodnou chvíli tma, když se ke stanům vrací Lukáš, že ztroskotanci přijeli. Za chvíli po něm nakoukne do stanu Štěpánka řka: "Romane buď rád, že jsi s námi nešel. Byl to můj nejhorší den života." Říká se, že právě na tyto perné dny se po čase dobře vzpomíná. Rozhodně musím uznat, že výkon, který všichni čtyři dnes podali, byť za cenu velkého rizika nocování pod širákem v horách, je obdivuhodný.
Kaňonem SOče
Další den už oddychový po včerejšku být nutně musí. Jak jsme se už včera večer domluvili, balíme věci a po kratším treku přejedeme k jezeru Lago di Predil. To je už v Itálii a je u něho zakreslený kemp. Kolem jsme první den přijížděli a zdálo se nám nádherné.
Dnes ještě dokončíme pouť kolem řeky Soča, z našeho kempu Vodenca do vsi Soča. S Luďkem se vyvážíme auty na místo, kde jedno auto chceme nechat zaparkované. Nakonec se nám zdá, že jedeme hrozně daleko a tak se kus cesty vracíme zpět. Bohužel to byla mýlka a nám je v Kal Koritnici jasné, že auto máme naopak příliš blízko kempu.
Odcházíme přes můstek pod kempem Vodenca a i když směrovka ukazuje po proudu doleva, jdeme zkratkou vlevo. Pěšina se stává pořád méně schůdnou a tak se stejně nakonac točíme do kopce Doprava, abychom se najednou dostali do vesnice Kal Koritnica. Konečně nám to dochází. Řeka pod kempem ještě nebyla Soča a my stoupali podél Korytnice. Takovouhle školáckou chybu můžeme udělat tak nanejvýš jednou za deset let! Naštěstí se dá k SOče rychle zahnout a za chvíli už podél ní putujeme stejně romantickou krajinou, jako třetí den. Slunce dnes poprvé ukazuje svojí jižanskou sílu, a pokud nejsme zrovna kryti lesem, fest nás připaluje.
Opravdu toho moc neujdeme a už jsme u auta. Je to jasné, musíme jít dál a k autu potom odněkud shora dostopovat. Kousek výš, při zastávce na lehčí oběd, vidíme sjíždět vodáky na kajacích. Jede i jeden menší raft a hned se v divokých peřejích obrací. Míříme dále a před kempem Klín, krásně umístěném na poloostrově uvnitř řeky Soča, se odvážlivci v ledové vodě i koupají. Nad kempem Klín je už ten pravý vodácký ráj. Kaňon se postupně tak zužuje, že jde přeskočit na druhou stranu. Pokud tedy seberete odvahu. Pomníček u mostu, na němž je osm (!) podobenek mladých lidí, kteří zde v roce 1987 zřejmě při raftingu zahynuli, svědčí za vše. Já nemám odvahu dojít ani ke kraji pro pořádnou fotku.
U mostu mi hned vzastavuje sympatická Maďarka a já drmolím směsí různých řečí, že mám asi 4km níž auto. Nakonec to tak blízko rozhodně nabylo a tak se svezu slušný kus cesty k Bovci. Večer balíme stany a jedeme do Itálie. K jezeru je to kousek, ale bohužel kemp zde žádný není. Mladá hospodská nám říká, že jeden den můžeme přespat na druhé straně jezera, ale tam se nám to moc dobré nezdá. Nakonec dojedeme až do sedla k lanovce, s jejíž pomocí máme v plánu zítra zdolat převýšení na masív Kaninu, tentokrát z italské strany. Ani tady není slušné místo na přespání a my zase sjíždíme níž. Až pod jedním můstkem nacházíme ideální místo pro spaní pod širákem. Neprší a i v tisíci metrech je v noci teplo.
Kanin z italské strany
Poslední den dáme lehčí trasu a odpoledne pojedeme rovnou domů. Lanovka Kanin je krásná, kabinky jsou asi tak pro deset lidí. Původní cestu do sedla Predil nahoře zavrhujeme, protože vede kolem zválcované sjezdovky. Raději volíme opačnou stranu a sedlo pod vrcholem Bile Peče. V Itálii docela zvláštní název, hranice se asi časem trochu posunuly. Stoupáme nahoru krásnou krasovou krajinkou, kolem je spousta květin. Stezka se také jmenuje Sentiero Botanica Bila Peč. Nahoře v sedle je z první světové války do skály vykopaný tunel. Nemáme čelovky a tak raději průzkum a pád dolů do hlubin neriskujeme. Co si můžeme dokonale prohlédnout je menší pevnost střežící kdysi hranici. Zatímco Luděk pokračuje se svojí věrnou družinou k bivakové chatě za obzorem, já měním objektiv na makro a vyřádím se při focení všelijakých květinek. Máme dost času, pečeme se pod Bilou Pečí a teprve v poledne sestupujeme do stínu chaty u horní stanice lanovky. Jdeme i na menší oběd za větší obnos. No řekněte, dali byste za dvě malé porce špaget a tři plechovky koly pět stovek? Ještě, že mi zbylo pár Euro na rakouské tunely.
Před jízdou domů se ještě chvíli chladíme v jezeru Predil a potom již frčíme po dálnici k Villachu a Salzburgu. Kdyby nebyla před jedním tunelem několika kilometrová fronta plazících se aut, mohli jsme uniknout části noci před Linzem. Takhle na zastávce kvůli lehčí večeři u Moondsee už opravdu vidíme Moond - měsíc dorůstající do úplňku a také zapadající slunce.
A co napsat závěrem? Snad to, že značení v Julských Alpách není takové, na jaké jsme zvyklí od nás, nebo ze Slovenska. Chybí časové údaje a mnohdy i cíl trasy. Také moje dvacet let stará mapa Freitag and Bernd nestíhala správně informovat a mnoho cest nebylo na ní vůbec zanesených. Luďkovo mapa Kompasu byla podrobnější, měla odlišně zakreslené zajištěné cesty, ale i na ní byly chybky. Hodně se nám nakonec osvědčil průvodce, co s sebou vezla Štěpánka. Díky němu jsme se mohli vyhnout těžkým zajištěným výstupům a stezkám, a věděli jsme, do čeho jdeme. Koupené a zapůjčené úvazky a feratové sety jsme nakonec vezli zbytečně. Přesunovali jsme se auty a místním Busem. Kemp stál 10 Euro na den a osobu. Jídlo v Marketech bylo za podobné ceny jako u nás, hospody značně dražší. O horské chatě v Itálii a našem obědu ani nechci mluvit... Kdybych jel do Julek znovu, vybral bych si pro stan určitě nádherně položený kemp Klín u řeky SOči.
Hory v Julských Alpách jsou opravdu impozantní a na mnohé vedou jen těžké zajištěné výstupy. My jsme volili mírnější treky a vyzobávali to nejhezčí, co bylo k vidění. I "nížinné" trasy kolem řeky Soča měly totiž své nevšední kouzlo. Pokud se budete vracet z Chorvatska od moře, zajeďte si do Bovce, odkud vás lanovka zvedne k hřebenům hor a dejte si jako bonbónek vaší dovolené výstup na krásný Kanin.
Tunelem pod pohořím Karavanky se pohodlně dostáváme z Rakouska do Slovinska. Ze vsi Mojstrana pokračujeme úzkou asfaltkou – v jednom místě s pětadvacetiprocentním stoupáním – až na parkoviště vzdálené dvanáct kilometrů. Odtud už je to jen asi dvě stě metrů k Šlajmerjevovu domu, který byl postaven teprve před pár roky a slouží jako ubytovna. Se zájmem obhlížíme okolní bílé štíty vypínající se nad úzkým údolím, které dostalo příznačné pojmenování Vrata. Dohadujeme se, která z okolních hor je Triglav a na které v průběhu příštích několika dnů asi polezeme. Večeři máme v jídelně sousedního Aljažova domu. Leží ve výšce 1015 m a je jednou z nejnavštěvovanějších chat v Julských Alpách. Poprvé byl otevřen v roce 1904 a hlavní zásluhu na tom měl horolezec a kněz Jakub Aljaž. V roce 1909 byl Aljažův dům zničen lavinou, následujícího roku byl obnoven a v roce 1978 rozšířen. V neděli ráno vyrážíme na první túru. Po červené značce. Jak jinak, když všechny trasy jsou značeny červeně! A to nikoliv pásovou značkou, ale kolečkem s bílým středem. Po cestě pak bývá asi dvacet centimetrů dlouhá červená čára, rovná nebo zlomená (mírně nebo do pravého úhlu), podle toho, zda se má pokračovat rovně nebo odbočit. Na křižovatkách bývají buď plechové tabulky nebo přímo na skále rukou psaný nápis doplněný šipkou. Podél vyschlého koryta plného malých či větších kamenů procházíme kolem pomníku horolezců padlých za druhé světové války. Do velikého balvanu je zapuštěna velká skoba, na níž je volně zavěšena obří karabina. Stoupáme pásmem kosodřeviny proti toku Bystrice, po levé ruce máme severní stěnu Triglavu a před sebou Sedlo Luknja, ke kterému vzhlížíme s rostoucími obavami, neboť nízko ležící mraky, které se jím valí dolů, jsou čím dál černější. Poslední úsek stoupání vede dlouhým suťoviskem. Je to jako v hromadě štěrku, drobné kamínky ujíždějí pod nohama a cesta se stává namáhavější. Konečně stojíme nahoře (1758 m) a prudce oddechujeme. Rychle si oblékáme bundy, protože z údolí ležícího na druhé straně sedla fouká silný a studený vítr. Viditelnost je mizerná, a tak se shodujeme v názoru, že místo na Triglav vyrazíme na opačnou stranu. Stoupáme po chodníčku a pak po skalách na Bovški Gamsovec (2392 m). Krátkou odbočku na samotný vršek neabsolvujeme, protože jsme rádi, když v nízkých mracích vidíme pár metrů před sebe. Přes sedlo Dovška vratca (2180 m) přicházíme na Pogačnikov dom (2050 m) a s chutí si dáváme čaj (150 tolarů). Od chaty střídavě sestupujeme a zase vystupujeme, až v sedle Bovška vratca dosahujeme výšky 2375 metrů a začínáme s konečnou platností klesat. Po levé ruce máme Dovško Gamsovec (2440 m) a před sebou Dolkovu špicu (2591 m), za nímž se ukrýá Škrlatica (2740 m), druhá nejvyšší hora Julských Alp. Pokračujeme stále dolů a cestou nahlížíme do objektu pojmenovaného Bivak IV. Malá plechová bouda přibližně ve tvaru železničního vagónu je ukotvená ve výšce 1980 metrů a slouží k nouzovému přenocování. Momentálně jsou zde nastěhovaní nějací Češi, kteří zde ostatně tvoří velkou většinu – „Julky“ jsou prostě české hory. Klesáme a klesáme, po skalách, po cestičce, sutí, a nakonec lesní pěšinkou – nemá to konce. Celkově toto jednorázové klesání činilo 1360 metrů! Túra měla 10 hodin a překonali jsme 1708 metrů převýšení. Následujícího dne ráno je obloha téměř vymetená, a tak vyrážíme na Triglav. Až po odbočku na Prag jdeme stejnou cestou jako včera. Potom překročíme Bystricu a začne prudký výstup. Hned zkraje po skobách, pak po cestičce traverzující svah a zase po lanech a skobách až na několik desítek metrů vysoký práh. Po cestičce vedoucí po skalách a mezi kameny pokračujeme přes další práh a na rozcestí doleva na Dom Valentina Staniča pod Triglavom (2332 m). Dlouho se tu nezdržujeme a vyrážíme na Kredarici (2541 m) a od ní k chatě Triglavski dom (2515 m). Zastavit se tu hodláme až při zpáteční cestě, takže ještě trochu sestupujeme do sedla a vyrážíme vzhůru. Po skalách dosahujeme prvních skob, Jirka to vzdává a vrací se zpátky. Ze zbývajícího čtyřčlenného „vrcholového družstva“ stoupám jako poslední. Po četných skobách a lanech dosahuji vrcholu malého Triglavu, občas cestou míjím tabulku zasazenou do skály. Nejpůsobivější je ta, která oznamuje smrt pěti mladých lidí ve věku patnácti až sedmadvaceti let. Brrrr! Úzký spojovací hřebínek je perfektně jištěn lany, cesta teď docela ubíhá. Kráte po poledni jsme na vrcholu. Triglav – nádherný, monumentální, největší, nejvyšší, nejoblíbenější, nejnavštěvovanější. Takové a jistě ještě jiné přívlastky se váží k nejvyšší hoře Julských Alp a celého Slovinska (a dříve dokonce celé Jugoslávie).Triglav byl starý slovanský bůh se třemi hlavami, které symbolizovaly tři sféry jeho vlády : nebe, zemi a peklo. Už zmíněný Jakub Aljaž koupil vrchol Triglavu a nechal na něm postavit plechovou stavbičku, v jednom českém průvodci popsanou jako „zajímavou“. Já bych řekl, že prapodivnou, připomínající raketu postavenou pubertálními kluky … Máme pod sebou nejen všechny vrcholky Julských Alp, ale vidíme i Karavanky a Kamninské Alpy. Mraky jsou místy níže než vrcholy, vykukuje z nich například Škrlatice. Ještě do vandrbuchu otisk kovového razítka s nápisem „Aljažev stolp – vrh Triglava“ a jdeme dolů. Místy to jde dost pomalu, protože opatrnosti není nikdy nazbyt. Po necelé hodině usedáme před chatou Triglavski dom, kde pojíme a popijeme z vlastních zásob. Traverzujeme svah a pokračujeme krásným terénem jako vystřiženým z filmů o Vinetuovi na rozcestí nad Pragem. Dolů sestupujeme dobře jištěnou Tomniškovou cestou. Na třetí den je naplánovaná odpočinková túra. Odpočinková však jenom tím, že neobsahuje „ferratu“, jinak trvala 11 hodin a překonali jsme 1407 metrů převýšení. Ale popořadě… Nejprve nás čeká stejně jako v pondělí výstup na Sedlo Luknja. To je hned po ránu převýšení 749 metrů, částečně sutí a dnes navíc se do nás ze všech sil opírá sluníčko. V sedle opět mohutně fouká, takže se nijak nezdržujeme a četnými zatáčkami klesáme údolím Korita. Jsme příjemně překvapeni kvalitou cesty, je pohodlná, s vyzděnými opěrnými zídkami. Před sebou máme dolinu Zadnjica (hádejte, jak jsem jí říkali po česku?) a vlevo v jejím závěru 1500 metrů vysokou severní stěnu Kanjavce (2568 m), nejvyšší stěnu Julských Alp. Na rozcestí, kde odbočujeme nahoru, očekáváme změnu k horšímu, ale mýlíme se. Stará vojenská cesta z první světové války vede až do sedla Dolič na Tržašku koču (2151 m). Plechovka piva tady stojí 550 tolarů, což je asi pětadevadesát korun. Když o půl hodinku později obcházíme kolem dokola rozcestník a dohadujeme se, kterým směrem vede naše další cesta, z ničeho nic zahřmí a téměř současně začnou padat obrovské kapky deště. Předvedli jsem to, co se ve starší literatuře popisuje slovy „otočil se jako na obrtlíku“. Přidržujeme si popruhy batohů a pelášíme zpátky do chaty. Mezitím přicházejí další z naší party, sedíme, vyhlížíme z okna a debatujeme. O něco později vyrážíme sice s pláštěnkami, ale už jen za slabého mrholení. Stoupáme do sedla Čez Hribarice, pokračujeme po planině, kde je trošku horší orientace, a sestupujeme Do Doliny Sedmi Triglavských jezer. Procházíme kolem kouzelných ples s nádhernou vodou. Zeleno jezero, posléze Veliko jezero, jezero Močivec a pak Koča při sedmerih triglavskih jezerih (1685 m) . Následuje Dvojno jezero skládající se z většího a menšího jezírka a Črno jezero, poslední a nejjižnější z Triglavských jezer. Tyčí se nad ním hora Orlič, která je součástí masívu Komarča. Ten budeme sestupovat dolů – z výšky 1400 metrů na úroveň 653 metrů. Je to šílený padák s nekonečným množstvím zatáček. Hluboko pod námi je vidět parkoviště a na něm náš autobus. Tedy – jestli je to náš, to nevíme, protože z té výšky se jeví jako krabička zápalek a podle střechy ho těžko můžeme identifikovat. Ve středu opouštíme náš přechodný domov, opouštíme i dolinu Vrata. Ještě se cestou zastavujeme u vodopádu Priečnik, prý jednoho z nejhezčích v Julských Alpách. Vodopád se dá po pěšince a pak po převisech obejít tak, že jdete mezi skálou a padající vodou. Vodopád tak vidíte zepředu, ze stran, ale i zezadu. Fotíme ze všech úhlů, neboť kdy senám poštěstí vidět vodopád zezadu ? A k tomu 52 metry vysoký … Absolvujeme ještě nenáročnou procházku v okolí horského střediska Kranjska Gora a odpoledne pokračujeme autobusem do sedla Vršič, kde budeme další dva dny ubytováni na chatě Tičarjev dom (1618 m). Ráno vyrážíme na Prisojnik. Ti největší dravci jdou na via ferratu, my ostatní stoupáme normální cestou nejprve přes suťovisko a pak traverzem po svahu. Mraky jsou nízko, tak nízko, že vstupujeme do nich. Konečně jsme u Předního okna zvaného též Prisojnikovo okno. Leží ve výšce 2300 metrů a dál už za pomoci rukou lezeme prudce vzhůru. Postupně přibývají lana a skoby. Pohybujeme se v mracích, vidím jen nezřetelné postavy dvou postav. Cesta po hlavním hřebeni už není tak krkolomná a za nedlouho zdoláváme vrchol Prisojniku. Nazývá se též Prisank a svými 2547 metry je nejvyšším vrcholem rozložitého masívu. Ze sedla Vršič je sem psán výstup 4 hodiny. Po krátkém odpočinku pokračujeme po tzv. Jubilejní cestě, lezecky jištěné a místy velmi exponované. Byla vybudována v roce 1953 při příležitosti 60. Výročí existence Slovinského planinského svazu. Dostáváme se k Zadnímu oknu a mudrujeme kudy dál. Obrovské kameny na dně vypadají, jako by spadly teprve před chvílí a zpočátku se nikomu nechce lézt k malému otvoru. Pohled z něho je velkolepý, přímo odtud vedou natažená lana šikmo dolů! Mraky zcela zmizely, není to však žádný zázrak, ale tím, že jsem prolezli skalním oknem, dostali jsem se ze severní strany hřebene na jižní. Sestup je opravdu velice náročný, člověk musí dávat dobrý pozor kam položí ruku a kam si stoupne. Oddychneme si, když jsme dole a díváme se vzhůru na to, co máme už za sebou. O kus dál odpočívá na trávě parta mladíků, a tak si myslíme, že už máme vyhráno. Ještě však přichází úsek s lany, „obchvatem“ bereme špičatou jehlu, dostáváme se do sedla Škrbina (1995 m) a odtud už opravdu sestupijeme po svahu. Po vrstevnici přecházíme Zadne plate, pak přichází překvapivé stoupání, a teprve poté přicházíme k rozcestí, z něhož jsme ráno odbočovali na Prisojnik. V pátek vyrážíme do sedla Vratica (1799 m), traverzujeme svah pod malou Mojstrovkou a po suťovisku dolů míříme na Slemenovu špicu (1911 m). Travnaté úbočí s krásnými vzrostlými modříny je příjemnou změnou po několika dnech mezi holými skalnatými štíty. Jak stoupáme nahoru, přibývá stop po ovcích až pomalu není kam šlápnout. Rozhled ze Slemenovy špice je opravdu špicový, přímo před sebou máme Jalovec, pod sebou Planicu, kde se skáče z obřího můstku, za sebou severní stěnu Malé Mojstrovky, kterou za chvíli budeme stoupat nahoru. Krásnou pěšinkou se vracíme opět do sedla Vratica a znovu se plahočíme suťoviskem dokud nestaneme pod malou Mojstrovkou. Drápeme se po skobách a po lanech stále nahoru, zpočátku prudce, potom střídavě po skobách i volně. V jedenáct hodin jsem na vrcholu, ve výšce 2332 m. Vzhlížíme k Velké Mojstrovce, na níž by to odtud už nebyl žádný problém, ale černý mrak nevysoko nad ní nás trochu straší, a tak se raději obracíme k sestupu. Nebo k ústupu ? Klesáme nejdříve nepříjemnou sutí, potom přes hřeben Grebenec. V poledne obědváme na okraji svahu s fantastickým výhledem na sedlo Vršič pod sebou. Nakonec prudce sestupujeme dolů a cestou pozorujeme jakéhosi šílence, který s dvěma teleskopickými hůlkami v ruce poskakuje suťoviskem přímo dolů. Také my jsme brzy dole, přecházíme silnici a po chvíli už sedíme před chatou, upíjíme z půllitru piva a mudrujeme co dál. Formuje se celkem početná skupina zájemců o cestu k pramenu řeky SOče. Přezouváme se do botasek a hurá vzhůru – pardon, hurá dolů. Zpočátku se jde po silnici, ale brzy odbočujeme Doprava. Sestupujeme nejen po bývalé vojenské silnici, pak cestičkou vymletou přívaly vody, poté krásnými zatáčkami ve spadaném listí nakonec strmou strání stále dolů. Po skalách přímo podél potoka Limarica se dostáváme do otevřeného údolí. Procházíme mezi kamennými zídkami a několika chalupami k silnici a Doprava po ní asi dvě stě metrů k chatě Koča při izviru Soče (886 m). Od chaty vede stezka nejprve lesem a poté úzkou soutěskou až k pramenu vzdálenému asi tři sta metrů. V závěru je nutno překonat krátký, pomocí lan a skob zajištěný úsek ve skále, což je velkým překvapením zejména pro ty, kteří sem přicházejí v pantoflích či botičkách s vysokými podpatky. Soča pramení v úbočí hory Travnik ve výšce 916 m. Vlastní pramen se nachází v propadlině hluboké asi osm metrů, která má tvar přírodní studně – vyvěračky. Obdivujeme nádherné malé jezírko s křišťálovou vodou a cestou zpátky se ještě zastavujeme u vodopádů, kterými Soča padá dolů, aby pokračovala kamenitým řečištěm do údolí Trenta. Do sedla se vracíme stejnou cestou. V sobotu balíme, nakládáme a četnými zatáčkami sjíždíme ze sedla. Loučíme se s Julkami. Mraky jsou černé a proklatě nízko, a tak není divu, že brzy začíná pršet. Plánovanou vycházku k vodopádu Martuljek rušíme a zastavujeme až na parkovišti nedaleko jezera Bled. Hodinová procházka kolem jeho břehu po pískem sypaných cestičkách už nemá s vysokohorskou turistikou nic společného, a tak tady svoje povídání končím. Převzato z časopisu Turistika a Hory číslo 3-4/2001
Přidat do oblibených uživatelů
Mapa
Ubytování
Počasí
Letenky Bovec
Půjčovna autPříspěvky z okolí Julské Alpy
