Julské Alpy na kole aneb cesta z hor k moři 7 (výlet lodí do Vrsaru a Rovinje)

Naše aktivní dovolená na území bývalé Jugoslávie se pomalu, ale jistě, chýlila ke konci. Programová nabídka předposledního chorvatského dne však byla poměrně pestrá. Jednalo se o tzv. volný den, kdy si každý volil mezi fakultativními výlety nebo individuálním programem. Prostřednictvím velitele zájezdu se nám nabízel lodní výlet na Brijanské ostrovy nebo stejná doprava k Limskému kanálu se zastávkami ve Vrsaru a Rovinji, kde však většina účastníků zájezdu byla už na kolech v rámci programu dne předešlého (v tomto případě se programově hovořilo také o Poreči, ale tu jsem nějak nezaregistroval, byť jsem byl – na rozdíl od některých jiných krátkodobých „námořníků“ - trapně střízliv). Z předchozí věty je již zřejmé, ke které variantě se nakonec přiklonil autor tohoto cestopisu. Ono se také po včerejším znefunkčnění pravé nohy např. o návštěvě taneční zábavy až tak moc ani uvažovat nedalo. A tak jsem se ve čtvrtek 7. července 2016 nalodil v nedaleké Fažaně s několika málo dalšími účastníky cyklozájezdu, včetně jeho velení, na jakýsi škuner a těšil se, jak se podruhé v životě projdu Rovinjí.

Hned na úvod ovšem musím přiznat, že tato atrakce nebyla nikterak ideální investicí, příště bych už určitě nejel a zorganizoval si raději celý svůj chorvatský program trošku jinak. Jenže po bitvě už dokáže být každý generálem a nakonec i z tohoto výletu jsem si odnesl několik příjemných zážitků a nových poznání. Například na vrcholové vyhlídkové plošině rovinjského chrámu sv. Eufemie jsem byl poprvé v životě a toto zaplacené vstupné pro změnu určitě špatně investované peníze nebyly.

Po opuštění fažanského přístaviště, do kterého jsem se tak vrátil po nějakých 17 hodinách, mineme několik ostrovů, nebo lépe řečeno ostrůvků a ostrůvečků, zahlédneme nějaká letoviska i Titovy rezidence a už jsme v Limském zálivu. Ten kdysi vytvořil v krasovém údolí ledovec a bývá také chybně nazýván kanálem nebo fjordem. Je přibližně 10 kilometrů dlouhý a půl kilometru široký. V této zajímavé přírodní rezervaci se pěstují ústřice a najdeme zde také známou Romualdovu jeskyni. Moc daleko do hloubi kanálu se ale nepodíváme a přijde čas oběda. Pojím kousek ryby, dám si pohárek vína i vody, a pak už je čas pozorovat racky, kteří ihned po zahájení konzumace v obrovském hejnu zaútočili na naši kocábku.

Zanedlouho následovala první zastávka, kterou bylo zakotvení ve vrsarském přístavu. Vrsar je asi dvoutisícové městečko, mnohými průvodci označovaný za jedno z nejkrásnějších míst na celé Istrii. Mně osobně ale nijak nenadchlo. Nejprve jsem vyrazil se Zdeňkem a Jarkou k vrcholovému farnímu kostelu sv. Martina biskupa se samostatně stojící zvonicí, kde jsme zjistili, že se jedná o poměrně nudnou novostavbu z roku 1935. Mnohem zajímavější byla vyhlídková terasa za kostelem. Chvíli jsme se pokochali výhledy na moře s ostrůvky i přístav a poté se vydali zpět do městečka a k přístavu. Moji souputníci se pak usadili k další konzumaci a já si koupil plechovku s Plzní a vyrazil k jakési vyhlídkové plošině na skalce nad opačnou stranou přístavu.

Očekával jsem zde zříceninu nějakého hradu nebo pevnosti, takže jsem dokonce celkem bez zájmu minul uzavřený raně křesťanský bazilikální kostel Zvěstování Panny Marie. A v první chvíli mě čekalo nepříjemné zklamání. Na jedné straně přístav, na té druhé jakýsi opuštěný kamenolom. Recipročně jsme se vyfotili s nějakými mladými Angličany a vzápětí jsem zjistil, že lom je tak nějak „oživen“. Jednalo se totiž o známý kamenolom Montraker, který využívali italští sochaři již v době Benátské republiky. Mnohá italská města tak v období renesance a baroka ozdobily sochy z kvalitního vrsarského kamene. Lom Montraker byl „nedávno“ obnoven a dnes se zde pravidelně koná sochařská Mezinárodní letní škola. Lom také následně slouží jako galerie pod širým nebem a z těch věcí, které jsem zahlédl, jich několik opravdu stálo za vidění i pár zmáčknutí spouště fotoaparátu. A pak už nastal nejvyšší čas pádit k lodi.

Celkem mě překvapilo, že někteří nejmenovaní zástupci našeho zájezdu se k lodi spíše přišourali a některé museli už i podpírat. Ti mi pak vzápětí vysvětlili, že ty 1,5 l PET láhve s pivem, které si koupili ve Fažaně, rychle vypili a u oběda pak předstírali, že jedí i pijí velmi rychle a stále se dožadovali nášupu. Získali díky tomu asi 6 ryb a 6 litrů vína navíc, takže návštěvu Vrsaru – a později i Rovinje - pojali spíše jako bohatýrský mejdan na pobřeží. Vše ještě řádně proložili slivovicí a výsledek se brzy dostavil. A mělo být ještě hůře. 

Mě osobně v té chvíli ale mnohem více zaujala představa další zastávky, kterou bylo nádherné historické patnáctitisícové město Rovinj. Uličkami jeho historického centra jsem byl uchvácen už před 31 roky, a tak jsem byl docela zvědav, jak na mě Rovinj zapůsobí napodruhé. Navíc mě Zdeněk přivedl na myšlenku, že bychom mohli vystoupat na „vyhlídkovou plošinu“ ve zvonici zdejšího chrámu sv. Eufemie. A vyššího místa ve městě nenajdete.

K chrámu nad městem jsem se nakonec vydal sám a po zaplacení vstupného vystoupal i na tu zvonici, která je o celé století starší než samotný kostel a která byla údajně postavena podle své kolegyně na náměstí sv. Marka v Benátkách. Výhled úžasný, možnost podívat se, kterým směrem následně nejlépe vyrazit za dalšími pamětihodnostmi města také, ale pata mé pravé nohy byla zcela jiného názoru a následně mi dostatečně silně připomínala, že se mi snad musela prudce snížit inteligence, když jsem se rozhodl na 61 m vysokou věž vystoupat. A že nás tam bylo více než dost …

Zajímavý je rovněž trojlodní interiér chrámu, a to i přesto, že se jedná o barokní stavbu architekta Giovanni Dozziho z I. poloviny 18. století. Díky délce 52 metrů, šířce 30 m a výšce 17 m se prý jedná o největší svatostánek na Istrii, ale to ve Vodnjanu tvrdí také. Lidé sem chodí obdivovat např. mramorové oltáře Benátčanů Girolama Laureata (architekt) a Alviso Tagliapietra (sochař), ale zejména sarkofág sv. Eufemie, který do Rovinje podle pověsti přineslo v roce 800 moře. Byla to světice, takže o tom, že by snad mramorová truhla nebyla tím nejlepším plavidlem, nemůžeme ani na vteřinku zapochybovat.

Po prohlídce kostela jsem se vydal do úzkých a křivolakých uliček města. Všude prodávali neskutečné množství nejrůznějších cetek (z toho roku 1985 jsem si pamatoval jen na stovky stolečků s často opravdu pěknými prstýnky ze stříbrného drátu) a k vidění zde bylo i dost prodejních galerií, které ovšem - v drtivé většině případů a na první pohled - nic zajímavého nenabízely. Své courání se městem jsem pojal opravdu hodně rekreačně, takže mě pak o to víc mrzelo, když jsem objevil výstavu asi 40 prací Marca Chagalla. Loď měla odjíždět za 15 minut, takže bych měl na prohlídku, včetně koupě vstupenky, max. 10 minut. A to by bylo celkem zbytečné. Takže jsem zamáčkl slzu a Chagalla neviděl. Mohlo mě utěšit snad jen to, že jsem se v roce 2016 s díly tohoto nezařaditelného malíře setkal poměrně častokrát.

Nastoupil jsem tedy na loď a nic se nedělo. Asi 10 minut po stanoveném čase „odjezdu“ jsme se dozvěděli, že chybí nějací Poláci. Nevím tedy jak komu, ale např. mně nechyběli vůbec. A tak se ještě chvíli čekalo a po dalších téměř 10 minutách konečně odrazilo. Vypluli jsme a v té chvíli polská rodinka, v klidu mlsající zmrzlinu, konečně dorazila. Místo toho, aby kapitán hrdě vztyčil prostřední prst kterékoliv ruky, loď otočil a pro naše severní bratry se vrátil. V té chvíli jsem hořce zalitoval, že jsem na Chagalla nešel … a kapitány i s celou polskou družinou v duchu proklel.

Cesta pak pokračovala bez jakékoliv zajímavé události, jen naši jeseničtí kolegové na přední otevřené palubě pod silou slunečních paprsků cepeněli stále silněji. Je tedy celkem logické, že po návratu do přístavu ve Fažaně se prostě některé nepovedlo ani probudit, natožpak vyvléci z lodi. Ti pak odpluli dál do Puly a alespoň si za své peníze více užili. Většině lidí to bylo jedno až do chvíle, kdy si uvědomili, že naše kola jsou zamčena do dvou velkých hromad a polovina lidí tudíž neodjede, Jedna část, kterou většinou tvořili zbylí jeseničtí bohatýři, kola odemkla, ale ti zase - coby velení zájezdu - odjet nemohli. Druhá skupina na tom byla ale hůře. Poté, co jsem odemknul a skryl svůj předlouhý zámek, se zjistilo, že jde vytáhnout jen prostřední kolo, ke kterému zámky krajních cyklistů nedosáhly. Naštěstí to bylo zrovna kolo moje. A tak jsem zajel na ubikaci, dal si u Ládi jedno točené a po několika telefonátech sehnal Evžena s flexou. Mezitím dorazil i vedoucí zájezdu, proklel svůj těžký osud a šel si nalít pár odpovědí na několik filozofických otázek. Evžen mezitím osvobodil kola, zbytek výpravy dojel k bazénu i Šeráku a oba jsme byli za hrdiny.   

Jarka se Zdeňkem mi nalili jednu velkou odměnu a pak jsme začali pomalu balit, protože i když se to nezdálo, před námi byla poslední „jugoslávská“ noc. Tu příští už jsme totiž měli trávit v autobuse a většinově na území Rakouska.