K lomům Nízkého Jeseníku a Šifrově jeskyni

Cestopisy

u železniční zastávky Hrubá Voda • Fotografie (91) • Foto: Franta

Vstoupit do fotogalerie (91 fotografií)

funkční lom

chatová osada

Vstoupit do fotogalerie (91 fotografií)

Jeden krásný květnový pátek jsem ještě za ranního kuropění usedl do zlínského expresu a po přestupu v Olomouci se zanedlouho ocitl ve startovním bodě mé dnešní, tak trochu dobrodružné výpravy.

Nacházel se na rozhraní Oderských vrchů a Nízkého Jeseníku, jehož krajina není pro většinu cestovatelů dostatečně IN. Je totiž označována za poměrně plochou fádní vrchovinu s absencí výrazných vyšších kopců, což k její návštěvě moc neláká. Jistěže jsou u nás mnohá pohoří atraktivnější, ale přesto se odvažuji tvrdit, že i tenhle kraj má svůj nesporný půvab. Co příroda ošidila na vzhledu vrchů, dostatečně vynahradila na divokých korytech toků (viz Huntava s Rešovskými vodopády) anebo na malebných údolích – třeba na tom, jaké pod Kružberkem vytvořila meandrující Moravice. Strmé svahy dolin s převýšením víc jak 200 metrů jsou přitom pokryty pralesovitým porostem, z něhož vyčnívají četná skaliska a místy působí dojmem vysokohorského terénu. Nejen Moravice, ale i taková Bystřice protéká divukrásnou a divokou dolinou... a právě od jejího toku a žel.zastávky Hrubá Voda jsem začal mé dnešní putování.

Nejprve podél Mlýnského potoka po asfaltové lesní silničce vzhůru Pštrosím údolím společně s modře značenou tur.trasou, ale já na ní nepotkal ani živáčka. Pokud tedy nepočítám občasné obyvatele rozsáhlé chatové kolonie, rozhozené okolo vodoteče na dohled od zastávky a ohromného funkčního lomu na drobu, jehož kráter čněl ve svahu kopce vysoko nad osadou.

Od chat začala silnička překvapivě prudce stoupat, poté řízla ostrou levotočivou zatáčku a tady mi dal Mlýnský potok hlasitým pobubláváním najevo, že bych měl řádně poobdivovat i jeho kaskády. Abych pravdu řekl, ty první nebyly nic moc, ale vzápětí už nastala ta pravá divočina: na potoku nejen peřeje, ale i menší vodopádky, ze svahu nad silnicí vykoukla první výrazná skála, tvořená pevnou kulmskou horninou... a já najednou nevěděl, na co koukat (a co běžet prozkoumat) dřív!

Zatímco se skály o kousek dál odstěhovaly výš do zalesněného svahu, krásných zákoutí s „kataraktíky“ jsem potkal ještě několik. Tahle nejdivočejší spodní část Pštrosího údolí byla dlouhá více jak půl kilometru a dál už jím silnička plná zákrut procházela téměř po rovině. O kus dál jsem došlapal k rozcestí, kde modré značení razantně změnilo směr a vedlo proti toku potoka boční dolinky směrem do Pohořan. Nahoře na hřebeni postupně dle zákona nepřímé úměry přibývalo výhledů a ubývalo lesa... a já se najednou ocitl v krajině jako z apokalypsy anebo po leteckém náletu. Ten zde bohužel na lesní porost provedl rozežraný kůrovec, ale dobrou zprávou je, že se všechny ty nesmírně rozlehlé holiny už znovu zalesňují!

Jediným vrchem s dosud zachovalou přírodní vegetací byl kužel Jedové (633 m), který trčel nad obcí Pohořany, do níý směřovaly moje další kroky. Vesnici jsem ale obešel horem po úbočí kopce a poté se přede mnou z lučiny otevřelo tak překvapivě široké výhledové panoráma, až jsem málem vykřikl úžasem!

Pohořany sice leží jen několik kilometrů severně od olomouckého Svatého Kopečku, ale nevěřili byste, jak obsáhlý pohled na Moravu mi okraj této dědinky nabídl. Na „vině“ je pochopitelně větší nadmořská výška – zatímco „Kopeček“ se vypíná nad hladinou toho nejbližšího moře zhruba ve 400 metrech, Pohořany se rozkládají na okraji Nízkého Jeseníku ještě o dvě stovky metrů výš. Navíc jsou ze tří stran obklopeny klesajícími svahy pastvin, díky čemuž je od nich výhled téměř neuvěřitelný.

Sám jsem udiveně kroutil hlavou, ale bylo to tak: směrem na západ byly vidět Oderské vrchy, jihovýchod nabídl pohled na část Beskyd, celé Hostýnské vrchy a dlouhatánské pásmo Bílých Karpat táhnoucí se směrem k jihu až kamsi do ztracena a z toho už neviditelného horizontu zase napravo vybíhal dlouhý pás Drahanské vrchoviny přecházející do dobře viditelné vrchoviny Zábřežské. Mezi tímto klínem kopců se rozkládala rozlehlá rovina Hané i s jejím hlavním městem Olomoucí, ale tak hluboko, že připomínalo ohromné mraveniště. Celé úžasné panoráma kvůli polednímu slunci dost dobře vyfotit nešlo, ale i tak to byl jeden z mých největších pozorovacích zážitků!

Bohužel i jeden z nejsmutnějších, protože jsem díky němu zjistil, jak je ta naše Morava vlastně „malučká“...

Když jsem se dostatečně vzpamatoval z toho super výhledu, nastal čas navštívit jeden z hlavních cílů dnešní výpravy – opuštěný lom s jezírkem, který se měl v lesnatém terénu nacházet kdesi za obcí.

Jak známo: zatopené lomy dělíme na velmi profláklé, známé a téměř neznámé. K nim bohužel patří i ten pohořanský. Zatímco do vlastní obce směřují značené trasy všech čtyř barev turistického spektra, lomu vzdálenému od centra Pohořan vzdušnou čarou asi 1.2 km se i ta nebližší červená trasa na dost velkou vzdálenost opatrně vyhýbá. Místo je přitom zakresleno na turistických mapách, stejně jako lesní cesta směřující k němu od rozcestí a zastávky busu Horní Bouda, jenže ta je na kartografické „padesátce“ jen jedna!

Ve skutečnosti je terén zbrázděn řadou lesních cest, vedoucích navíc místy, kde díky kůrovci dnes už žádný hvozd není. I když jsem si z map.cz načrtl perfektní náčrtek trasy, stejně mne první lesní komunikace nejprve zavedla na okraj velkého břidličného odvalu nad Šifrovou jeskyní a teprve odtud zamířila směrem na jih. Po jistém čase jsem „přestoupil“ na zpevněnou cestu, ale hned první její odbočka vpravo mne (na okraji paseky se totiž válela menší hromada vytěžené břidlice) zlákala k úprku k nejbližšímu dosud stojícímu remízku... a bylo to těsně vedle.

Po prodrání se houštinou jsem v poslední chvíli kanady zabrzdil nad hlubinou, v níž se asi tak 15 metrů pode mnou leskla blankytná hladina jezírka!

Takže zpět na rozcestí a odtud ze zpevněné komunikace nejprve klesání lesní cestou přes paseku zhruba směrem na sever, pak se cesta stočila k severovýchodu a jen co se vnořila do lesa, vyslala krátkou odbočku vpravo do nitra lomu. Jeho západní část tvoří dlouhá travnatá terasa s tábořištěm, která je tak rozlehlá, že by se do ní v pohodě vlezla celá trampská osada.

(V dnešním všedním dni tu naštěstí nebylo ani živáčka...)

Díky tomu jsem si mohl příjemnou atmosféru nesmírně romantického místa vychutnat naplno a kupodivu mi ani nevadilo, že jsem se tu nacházel v pravé poledne a celá, snad 150 metrů dlouhá, lomová stěna nešla kvůli protisvětlu dobře vyfotit. Okolo 80 metrů dlouhého a do víc jak poloviny mělkého jezírka vedl okružní, dobře vyšlapaný chodník. Ten přece jen jakési to foceníčko umožnil a také mne provedl po nejzajímavějších koutech lokality. Velmi zaujala i ta bizarně zvrásněná skalní stěna v levé části lomu.

Aby byl zážitek naprosto dokonalý, usadil jsem se po prohlídce na lávku z břidlicového balvanu na čundráckém tábořišti a znásobil jej i chutnou svačinou. Přiznám se, že ani po ní se mi tenhle krásný kout nechtělo opustit, bohužel čas pokročil a čekala mne ještě dlouhá cesta dolinou Trusovického potoka až k Těšíkovské kyselce.

Pro návrat k červené tur.trase a rozcestí Horní Bouda jsem využil zpevněnou komunikaci, která terénem nevedla tak zmateně a po dosažení velmi frekventovalé silnice mne k rozcestí čekalo stoupání v délce jen asi 400 metrů. Následovalo ještě pár stovek metrů za doprovodu nepříjemného zvuku rychle jedoucích aut, a pak červená zamířila vlevo a začala spadat strmě dolů zalesněným svahem. Po pár minutách jsem se ocitl v horní části divoké dolinky, z jejíhož pravého svahu z vegetace vykukovaly skalky a levý svah tvořil dlouhatánský břidličný odval.

Ano – tady někde se měla nacházet tajemná Šifrova jeskyně, ale aby ji v tom okolním chaosu Široký s Bystrozrakým pohledal!

Šifrová jeskyně ve skutečnosti není žádná přírodní sluj, ale jedná se o štolu, která byla vytvořena lidskou rukou při těžbě kvalitnějšího šifru – břidlice, z podzemí. Dolovat se tu začalo už někdy v 18.století a po vytěžení byla štola opuštěna. Zajímavostí je, že se v ní na konci druhé světové války při bombardování Olomouce skrývali bělkovičtí občané spolu s dětmi. Až do roku 2009 byla volně přístupná, pak zde byla kvůli ochraně zimoviště asi deseti druhů netopýrů nainstalována pevná mříž. Na jaře se prý do umělé jeskyně rádi stahují mloci a žáby.

O něco níž v údolí jsem narazil na šifrem „vydlážděné“ koryto potoka a za ním byl jeho břeh zpevněn kamenným valem, po němž se sem zdola z Bělkovického údolí pro vytěženou břidlici kdysi povozy jezdilo.

V posledním svahu odvalu si mé bystré očko všimlo téměř neznatelného chodníčku, který mne po kamenných plotnách vyvedl na plošinku nad údolím. Tu zdobilo nejen čundrácké táboříště, ale také nižší skalní stěna a na první pohled jen nepatrná výseč otvoru do podzemí. I shodil jsem batoh, popošel blíž... a tu se moje dušička zachvěla naprosto nepopsatelnou radostí (pomlsat adrenalinu se té potvoře zachtělo), neboť mříž byla vylomená a vstupu do štoly nestálo nic v cestě!

Jsem si na svůj věk dobře vědom toho, že by člověk do podzemí lézt měl minimálně ve dvojici, jenže srdci bohužel nešlo poručit! A tak jsem – maje sebou v kapse i malou baterečku od Vietnamců a v ruce fotoaparát s bleskem – neodolal a pár desítek metrů štoly se dnem navlhlým prosakující vodou s velikou zvědavostí prošel.

Ale takový blázen, abych sám lezl až na její 150 metrů vzdálený konec, přece jen nejsem a raději jsem se na denní světlo pokorně vrátil...

Následoval sestup po červené do údolí Trusovického potoka, kde se ze zeleného svahu vypínal další opuštěný lom, a poté se už za dostatečně „osvěžujícího“ tropického horka mé nožky plantaly po silničce vzhůru dolinou. Cestou mne míjelo velké množství náklaďáků plně naložených kamením a po pár kilometrech jsem po pravici uviděl funkční velkolom, proti kterému byly ty dosud viděné jen slabým čajíčkem!

Je tak obrovský, že se zde těží v pěti etážích a dnes jeho rozloha dosahuje rozměrů 600 x 500 metrů. Oficiálně a ve velkém se tady kámen dobývá už od roku 1910, ale v drobnějším měřítku se zde kutalo již dlouho předtím. Hlavní surovinou je tvrdá hornina droba, prý nejkvalitnější na celé Moravě! Kámen místy obsahuje vložky jílovitých břidlic a prachovců.

A jak taková těžba ve velkolomu vlastně probíhá?

Nejprve se za pomoci vrtacího zařízení v části skály vybrané k odstřelu vyhloubí otvory, které se vyplní trhavinou a odstřeleným odvalem se pak naplní náklaďáky. Surovina se odveze k úpravně kamene a tam vysype. Tady probíhá několikeré drcení a třídění horniny a elevátory a dopravníkové pásy ji přemístí na skládky štěrku. Tady se pak materiál naloží na nákladní vozy, převáží u expedice a odveze prodat zákazníkovi.

Nad lomem se vypíná vrchol kopce Tepence, který je významnou historickou lokalitou. Osídlen byl již v době bronzové a na počátku mladší doby kamenné a tehdy tu stávalo výšinné hradisko. Archeologové v něm našli zbytky valového opevnění, trosky staveb a zlomky kovových předmětů i keramických ozdob.

Na stejném místě nechal Karel IV. Roku 1346 (tehdy ještě nebyl králem ani císařem, ale „jen“ moravským markrabětem) zbudovat velký a pevný hrad na ochranu významné obchodní stezky vedoucí Trusovickou dolinou z Moravy do Slezska. Tahle obchodní trasa se nazývala Jívovská.

Hrad zanikl už po šedesáti letech v průbehu války markrabat – bratrů Prokopa a Jošta, kteří se spolu rvali o nadvládu nad Moravou. Již roku 1400 je hrad Tepenec označován jako hrad opuštěný a pustý...

Archeologové zde nalezli kousky střeliva (kopí, olověné projektily a šipky do kuše) a části zbroje. Při průzkumu se zjistilo, že bylo hradní jádro chráněno dvěma pásy hradeb (mezi nimi byl příkop), předhradí pak jednoduchou hradbou a hlubokým, do skály vtesaným příkopem. Tento spodní hrad byl zastavěn převážně hospodářskými objekty (jako třeba kovárnou a dílnami) a část sloužila k obytným účelům.

Roku 2008 zde byla nalezena hradní studna stará bezmála 500 let, vyložená dosud zachovalým jedlovým dřevem. Tahle roubená studna se až dodnes zachovala jen díky tomu, že byla celou dobu „utopena“ v jílu a tím pádem bez jakéhokoliv přístupu vzduchu.

V současnosti nad nepřístupným lomem zůstaly z hradu Tepence zachovány jen terénní nerovnosti, pozůstatky příkopů a valů a navíc k lokalitě zdola z údolí okolo lomu nevede žádná přístupová cesta...

Horní konec doliny nad velkolomem byl díky absenci náklaďáků už téměř oázou ticha (samozřejmě až na křižovatku s hlavní silnicí vedoucí napříč údolím) a hned za ní jsem bedlivě pozorovoval zalesněné svahy v její levé části. Po pár set metrech chůze jsem se dočkal: v dálce byl mezi stromy vidět typický odval a silnička jen o chvíli později procházela pod chatou, za níž vedl k dalšímu - tzv. Soutěskovému lomu, od cesty dobře viditelný chodníček. Procházel mezi dvěma haldami břidlice (ta napravo byla mnohem větší a spadala na druhé straně až dolů k silnici) a nejvíce ze všeho připomínal cestu hradním příkopem. Stezka se po chvíli vnořila pod příkrov lesa a zavedla mne k soutěskovitému vstupu na dno vlastního lomu. Pohled na světlou, jakoby „záplatovanou“ a snad 50 metrů vysokou skalní stěnu mne naprosto ohromil, ale nadšen jsem byl i tou mnohem nižší boční, která se pyšnila nevídaně bizarními vrásami.

V životě bych nevěřil, že se jen pár desítek metrů od civilizace v podobě asfaltové silnice může nacházet taková divočina evokující atmosféru westernů z divokého Západu a musím říct, že jsem si tohle fantastické místo až do posledního záhybu své dušičky hezky naplno vychutnal!

Návštěva vývěru Těšíkovské kyselky se měla stát zlatým hřebem mého putování po lomech v jižní části Nízkého Jeseníku, ale moc nechybělo a já ji neviděl. Na vině byla únava dvacetikilometrovým pochoďákem již zhuntovaného těla, hlavně kolínek, která z toho všelikého předchozího chození a průzkumů málem dostala hysterický záchvat. Po chvilce odpočinku na lesní zastávce busu poblíž bývalého Těšíkovského mlýna si ale nakonec dala říct a já mohl k asi kilometr vzdálenému minerálnímu pramenu přece jen vyrazit. Moc času jsem ale kvůli spoji k domovu na jeho prohlídku neměl.

Místo s vývěrem kyselky se do hledáčku zvídavých lidí dostalo již v sedmdesátých letech 17.století (pro hnidopichy v roce 1678), ale tu hlavní slávu zažilo až za první republiky, kdy zde byl vyhlouben 63 m hluboký vrt a minerální voda zásobovala plnírnu dolanského A.Nassvetra. (Jen tak mimochodem – tenhle pán měl před svým jménem předponu Mudr.)

Pramen Těšíkovské kyselky se brzy stal oblíbeným výletním místem a před druhou světovou válkou zde byla zbudována dokonce hospoda. Ta ale hned po válce vyhořela a nová se tu od té doby nepostavila...

Po válce byl vrt znárodněn, po sametu v restituci vrácen původním majitelům a ti jej obratem darovali městu Šternberku. Poněvadž bylo místo (hlavně altánek) notně zdevastované, prošlo roku 2004 celkovou rekonstrukcí a samotnému prameni se dostalo líbivé umělecko-kamenné úpravy.

Jak jsem mohl sám vidět, je atraktivním turistickým cílem i v dnešní době a já zde potkal mnoho návštěvníků jak pěších, tak i těch s bicykly. Místních s kanystry tu ale kupodivu moc nestálo. Vlastně tady nějakou nádobu, do níž by si minerálku nabral, a pak odnesl domů, v rukou nedržel nikdo. Odpověď mi dal samotný pramen, mající v sobě tolik železa, že zbarvil vývařiště v kameni do rezava. Namísto avizovaného průtoku třiceti litrů za minutu totiž ronil v krátkých intervalech jen malé množství tekutiny a vypadal jako čurající prostatik!

I sklonil jsem se, abych nabral tekutinu alespoň do dlaní, usrkl a s uspokojením zaregistroval, že zdejší silně mineralizovaná voda s vysokým procentem CO2 chutí tak trochu připomíná moji oblíbenou (samozřejmě ale neslazenou) Ondrášovku...

Poslední aktualizace: 20.9.2020

K lomům Nízkého Jeseníku a Šifrově jeskyni na mapě