Když do rozkvetlé Olomouce přijedou veterány a přiletí největší motýl Evropy

O našich nepravidelně pravidelných výpravách do Olomouce jsem již na stránkách Turistiky psal několikrát. Většinou to bylo v souvislosti s návštěvami historických památek, vánočních trhů, různých výstav ve zdejších muzeích a občas – bohužel – také výletů za péčí našeho zdravotnictví. Relaxační jarní den, ve kterém se nám spojila kvetoucí flóra (i v Olomouci opravdu jen s malým „f“), s historickými stroji vonícími benzínem a entomologickým zážitkem, jsem ale ještě nikdy nepopisoval. A ve finále to zdaleka nebylo všechno …

Naše putování jarní Olomoucí jsme zahájili v mohutně zalidněných Smetanových sadech. V místě konání slavné Flory (tentokrát už s velkým „F“) to paradoxně nijak zvláště nekvetlo, ale barev zde bylo i tak více než dost. V rámci Street Art Festivalu tady totiž probíhal běh „Barvám neutečeš“. My ale utekli, či spíše se kolem několika parkových soch zcela odlišných stylů důstojně přesunuli k Šantovce. Cestou jsme si stihli pohrát s několika diametrálně se lišícími psovitými šelmami, zahrnujícími např. snad nejmenší čivavu světa i sympatického hravého pitbula.  

Poté jsme již vstoupili do Galerie Šantovka. Jedná se sice o nákupní centrum, nás ale nezajímal žádný z obchodů. Bohatě nám stačilo navštívit výstavu „S vůní benzínu“, která nabízela zejména historické automobily a motocykly z rané produkce automobilek Audi a Škoda, resp. Laurin & Klement, které doplňuje několik vozů ze současnosti. Hlavní lákadla? L&K Voiturette z roku 1905, Škoda Popular roadster a Horch 951 A Sonderausführung. Naštěstí žádné velké davy lidí, dobře čitelné informace o jednotlivých exponátech (navíc vkusně umístěné v dřevěných volantech) … prostě spokojenost.

K tomu jsme si bonusově prohlédli obří mozaiku z 1.600 velkých dlaždic, která nabízí jistý průřez dějinami výtvarného umění od Leonarda da Vinci a Hieronyma Bosche (ten druhý jmenovaný je sice, samozřejmě, mnohem významnější, ale tady šlo o časovou posloupnost) po Salvadora Dalího a Andy Warhola (no prostě od Lízy po Marilyn). Dílko pochází z let 2016 až 2017 a jedná se o mezinárodní práci 1.600 lidí z řad – alespoň většinově – amatérů. Zkrátka a dobře; existují zcela výjimečné situace, kdy není návštěva obchodního centra nijak špatným nápadem …

Po nějaké době jsme se ale opět přesunuli o kousek dál. Tentokrát to bylo po „vyhlídkové“ lávce, aby následně Smetanovy sady vystřídaly ty Bezručovy (oba jmenované bychom zde také našli – samozřejmě, že každý z nich je jen v tom „svém“), vůni benzínu nahradily všemi možnými barvami hrající květy v botanické zahradě. Tady jsme se nakonec celkem dost zdrželi (i když jsme úmyslně zcela vynechali rozárium), protože jsme skutečně poctivě relaxovali a navíc je „olomoucký Central Park“ pod hradbami místem velmi příjemným a zajímavým. Anglický park má podobu z konce 19. století a „zdobí“ jej nejen květena a různé sochy i památníky, ale také protékající rameno řeky Moravy se skálami.

Naprostou novinkou pak pro nás byl objev „obsahu“ dvoupatrového protiatomového krytu civilní obrany, ve kterém olomoucký Institut paměti národa nedávno otevřel audiovizuální výstavu „Odkryté příběhy 20. století“. Neobvykle pojatá výstava ve - svým způsobem - unikátních prostorách sice znamenala další neplánované zdržení, ale nijak nám to nevadilo (nejvíce nás asi zaujal soubor fotografií z období fašismu, okupace v roce 1968 i následné normalizace a „technické vybavení bunkru“. A docela nás překvapil relativně vysoký počet návštěvníků všech věkových kategorií a pohlaví.

A tím byla „výletní část dne“ v podstatě vyčerpána. Kolem historické budovy Městské tržnice (památkově chráněná budova z roku 1899 stále jen chátrá a chátrá, což je jistě škoda i ostuda současně) jsme se vrátili do Smetanových sadů, obešli hudební pavilon a  krátce zasedli k pěnivému moku v jedné bezejmenné hospůdce.

V této chvíli měl text cestopisu původně končit. Netušili jsme ale, že nás čeká ještě významná entomologická atrakce, a to přímo na zahrádce u domu našich přátel. Jednu chvíli jsme si dokonce mysleli, že k nám zavítal jeden severoamerický motýl, který „někomu uletěl“. Nakonec jsme ovšem zjistili, že zase „taková hitparáda to není, i když cizí názvy jako Giant Emperor Moth nebo Giant Peacock Moth zní hodně hrdě. Jednalo se ale „pouze" o Martináče hrušňového. Ovšem pozor, tento noční tvor je největším motýlem Evropy a vyskytuje se běžně především v Řecku a jižní Itálii (taky na severu Afriky). V Olomouci je to celkem rarita, protože u nás bývá viděn jen na jižní Moravě a v Polabí. Do hanácké metropole se zřejmě dostal údolím řeky Moravy a to je jev opravdu poměrně vzácný.

Když nám pak za tmy proletěl nad hlavami, nevěděli jsme v první chvíli, jestli to byl velký netopýr nebo malý pterodaktyl. No a zbytek našeho olomouckého pobytu už byl hlavně o dobrém jídle, pití a muzice …