Kolem Slušovické přehrady do Kašavy

Sobotní větrné počasí a silný nárazový vichr udělal rázný škrt našemu plánu navštívit Pulčinské skály. Zato nedělní ráno je překrásné a vítr dosahuje už turisticky únosné intenzity. Protože se Janě nechce nikam, rychle se rozhoduji pro kratší výlet sám a bude to tentokrát do okolí přehrady za Slušovicemi.

Nejblíž je k ní z Hrobic. Když se ptám řidiče busu firmy Housacar - ( místní soukromý dopravce) - jestli tam jede, tak říká, že musím ve Slušovicích přestoupit. Ale že mi prodá lístek až do mého " startovního bodu" a že ho stačí jen ukázat v druhém busu - tomu říkám služba veřejnosti ! Za Želechovicemi odbočujeme vlevo do kopečků a jedeme přes obce Klečůvka a Veselá, kde jsem ještě v životě nebyl. V té první mají pod vrcholem kopce hezky opravený zámek, bohužel nepřístupný - je sídlem zlínského archívu. Po bleskovém přestupu v centru Slušovic napřed projíždíme kolem rozlehlého dostihového areálu. Svoji hvězdnou minulost má už asi za sebou, veškeré snahy o vzkříšení jeho bývalé slávy se více méně míjejí účinkem a dostihy se tu pořádají velmi sporadicky. ( My pamětníci už můžeme jen s nostalgií vzpomínat na dobu, kdy se budoval socialismus a vlk v rouše beránčím - " kapitalista" Čuba si tu z obyčejného JZD dovolil vybudovat nebývale prosperující koncern - ( jezdívalo se tu dokonce z celé republiky na exkurze ) - a otevřel tu dostihové závodiště, kde se co 14 dní pořádaly závody plnokrevníků !! A celý areál byl obklopen stánky a obchody s nedostatkovým zbožím a do Slušovic se v těch časech jezdívalo jako na pouť...)

Poté šplháme do kopce Březová, návrat zpět pod přehradní hráz na konci Slušovic a další cestou do Hrobic a pro mne konečná. K přehradě je to odsud z kopce dolů po pastvinách necelý 1 km. Na konci Hrobic se ptám jedné " domorodé" ženy, jestli se smí na hráz přehrady - ( slouží totiž jako nádrž pitné vody pro celé Zlínsko) - a jsem ujištěn, že ano - místní tudy prý běžně procházejí...

Za chvilku jsem u domku před hrází a otevírá se mi skvělý pohled na rozlehlou hladinu přehradního jezera, které má délku přes 3 km a je zasazeno doprostřed překrásných kopečků valašské přírody. Vršky jsou pokryty smíšenými lesy, které se jako v zrcadle odrážejí na hladině vodní plochy. V dálce nad jednou zátočinou dokonce vidím ostroh se skalním útesem. Lesy jsou zatím bez listí, jenom modříny se probouzejí jako první k životu z dlouhého zimního spánku. Nad krajinou šmolková modř, po které se velikou rychlostí prohánějí stáda a stádečka bělostných mraků jako oveček - je to krajina jako z pohádky - co víc si člověk může přát ? Na hrázi je sice branka, ale dá se obejít - chvilku fotím u břehů přehrady a čekám, že z toho domku někdo vyběhne a pošle mne "někam"... Ale nic se neděje a tak pokračuji přes 0.5 km dlouhou hráz, nabízející další skvělé výhledy na druhou stranu.Směrem na jih je z 27 m vysoké hráze výhled na několik rybníčků, velký areál nějaké fabriky a 2 km vzdálený střed Slušovic s pozadím hlavního hřebene Vizovických vrchů.

Po druhé straně lesem vede zpevněná cesta, která z odstupu kopíruje mírně členité břehy přehrady a v poutník v pravidelných intervalech míjí cedule, které ho informují o tom, že dál už ni krok : pod cestou už se totiž nachází ochranné pásmo 1.stupně ! Výhledy na vodní hladinu už přes hustý les nejsou téměř žádné...Asi po 1.5 km vlevo do lesa klesá lesní cesta, vede na louku a tam stojí 2 chaty, z toho jedna nejeví zrovna známky dlouhé historie ! Nacházejí se v ochranném pásmu a já si připadám jak nějaký živočich z Orwellovy " Farmy zvířat" : i v naší demokratické republičce jsme si všichni rovni, ale někteří jsou si zřejmě "rovnější" !!! Protože netrpím komplexem zbabělosti a takovéto věci mne dokážou vytočit do "bílého" žáru, pokračuji od chat po pěšině dál lesem k vodní hladině. Já se tam nejdu koupat, trhat rostliny a ani jinak škodit, chci pořídit jen nějaké záběry z tohoto cípu vodní nádrže a prozkoumat ty nedaleké skalní útesy, ke kterým mne neomylně vede mé chřípí - cítící skalní útvar na kilometr - a intuice !

Asi 15 m vysoké pískovcové skalní útesy spadají kolmo do rozčeřených vod přehradního jezera, které se v těchto místech zužuje a jehož břehy připomínají krásné jezero někde v Kanadě. Nezbývá ale. než se vydrápat na ostroh a absolvovat z nich výhled na přehradu pouze shora. Skalní plošinka pod posledními stromy a kousek pode mnou sice nabízí výhled daleko lákavější, ale silný náraz větru, který mne málem povalí na zem, mi tenhle pošetilý nápad utne uprostřed myšlenky : pád do studených vod jezera se mi pranic nezamlouvá a nového fotoaparátu by byla opravdu škoda !!

Po skalnatém hřebínku a přes mohutný příkop jako někde v hradní zřícenině se dostávám znovu na tu zpevněnou cestu a po dalším 1 km chvilku odpočinek na kladách. Poté odbočuji na lesní cestu, vedoucí k vrcholu kopce na Bařinách. Pod nádhernými buky se velmi rychle k životu probouzí letošní šťavnatá travička. Odbočuji na zajímavou cestu, která vlastně není cestou ale ani chodníkem, ve stylu lochnesky a mnoha zákruty vede přes vrcholový hřeben a klesá k Podkopné Lhotě, je značena červenými trojuhelníky s bílým lemováním - nejspíš se jedná o super trasu pro horská kola...Dotýkám se žluté značky turistické, kousek spolu klesáme na louku s výhledem na rekreační chaty a chalupy dědiny Podkopná Lhota. Potěším se výhledem na Kopnou a další Vršky a vracím se po ní zpět k rozcestníku, který mi oznamuje, že do Kašavy je to jen 3.5 km. Napřed klesám lesem mezi stromy k cípu louky. Na ní se nacházejí hospodářská stavení, louka je ohrazena plotem a dráty el.vedení. Na konci louky míjím ceduli, která příchozí informuje, že je to " Území někoho" a vstup do něj je na vlastní riziko a kousek dál ze sloupu výhružně praská elektrický proud...

Další cesta vede po překrásných loukách a pastvinách se shluky stromů. Z jednoho místa se otevře krásný výhled na horní konec Kašavy a vrch Sýkornici, kde se ukrývají Vrzavé skály, dále na Kopnou a rozlehlou chatovou oblast pod jejím vrcholem. Pak procházím lesem s nádhernými bizarními kmeny stromů a poté už scházím po louce a polní cestou do rekreační osady Kašavy, jejíž obyvatelé se stejně jako jejich sousedé v Držkové, živili výrobou nářadí a jiných věcí do domácností. Používali k tomu nejlevnější zdejší surovinu - dřevo z okolních rozsáhlých lesů Hostýnských hor. Na Stráni nad obcí vidím lyžařský vlek, daleko zajímavější dominantou je ale vzorně opravený kostel sv.Kateřiny, nacházející se ve středu obce. Barokní stavba oživuje střed Kašavy od r.1743 a na věži místním " bimbají" a ukazují čas hodiny, které sem byly tehdy přeneseny z pustnoucího a opuštěného hradu Lukova...

Původně jsem chtěl ještě posedět a občerstvit se něčím dobrým na zahrádce místní velké cukrárny, která by byla ozdobou i našeho valašského krajského města, ale je tu lidí jako máku. A nejsou tu jenom domorodci - na chodníku u cesty tu parkuje aspoň dvacítka aut cizích mlsounů. Mně už stejně jede za 10 minut bus domů. Jediná připomínka, kterou bych k místním obyvatelům měl, je ta - že by si do čekárny mohli pořídit alespoň jednu lavečku. Možná že to nevědí, ale poutníky po zdejším nádherném kraji většinou na konci jejich cesty dost bolí nožičky a na betonové podlaze čekárny se jim odpočívá moc špatně...