Z Hrobic přes Velikovou do Lukova

Kam a jak jedeme?

Na začátku posledního týdne července 2013 klesla teplota na "pouhých" 32 stupňů Celsiovy stupnice. Rozhoduji se tedy pro menší pochoďáček z míst, kde to ještě neznám do míst, které už moje nožky v teniskách protančily skoro křížem krážem. Za start je zvolena dědina Hrobice. Rozkládá se na kopčisku vysoko nad slušovickou přehradou a dle mapy by odtud měly být hezké výhledy. Ona je ta dnešní cesta celá celičká taková pěkně vyhlídková, ale na to jsem samozřejmě přišel, až když jsem pod žhnoucími paprsky slunce odšlapal první kilometry.

Do Hrobic se ze Zlína dostanete busem přes Slušovice. Linka pokračuje okolo areálů všelikých fabriček až pod hráz veliké nádrže s pitnou vodou a odtud zamíří nahoru do odlesněného kopce. Moje "konečná" je u bohužel zavřené budovy restaurace. Není se čemu divit : je všední den a domorodci na dědinách chodí po celodenní práci mlsat alkoholické nápoje - (stejně jako angličané) - až v době podvečerní, kdy zvonečky v kapličkách odklinkají klekání a z ulic dědiny se ztratí klékánice. Tím už prozrazuji, že tato obec sice nemá svůj kostelík, ale pro potěchu věřících zde stojí dvě vzorně opravené kaple. U té druhé se nachází i moc hezky upravené prostranství s lavičkami na posezení. Jen o kousek výš nad ní se stojí budova hasičské zbrojnice s dřevěnou soškou sv.Floriána a naproti vidíme hezkou roubenku. Zajímavostí této dědinky jsou shluky domů s bludištěm nesymetrických, ale malebných uliček v jejím centru a také to, že Hrobice nenesou svůj název podle nějakých význačných archeologických vykopávkách, ale tuto dědinu založil v dávných časech drobný šlechtic jménem Hrob !

Mírným stoupáním mne vede modrá značka nad dědinu, kde je možno se potěšit hezkým výhledem na Slušovicko a Vizovicko a o něco dál vcházím do lesa. Značka vede z Hrobic 1.5 km po silnici - takže tady je nutno dávat pozor na auta - ale zase vede po hřebeni kopce, takže nestoupá. Nad křižovatkou silničky, klesající dolů do Kašavy, raději z frekventované cesty na velikou louku - pasou se tu ovečky - a napříč pastvinou nahoru k lesu, kde se opět setkávám se značkou. Ve stínu stromů doplnit tekutiny, vyždímat mokré tričko a po chvilce odpočinku zase dál. Jen pár desítek metrů a vycházím na ostrožnu s nádherným výhledem na Kašavu a Podkopnou Lhotu. Velmi výrazný masív "hory" nad dědinami patří Sýkornici, na jejímž vrcholovém hřebenu je možno obdivovat krásné Vrzavé skály.

Značka se prudce stáčí vlevo, zprava se k modré značce přidává její žlutá turistická kamarádka a společně klesáme dolů lesem k Velíkové. Těsně nad dědinou se chodník rozšíří na obě dvě strany v široký průsek. V určitých intervalech jsou na lesních stromech rozvěšeny obrázky jednotlivých zastavení křížové cesty, které vytvořil nějaký hodně "naivní" umělec - v kontextu s okolním lesním prostředím je to ale velice půvabná záležitost. Křížová cesta končí těsně nad horním okrajem Velíkové a najdeme tu ještě vyzděné jesličky, ozdobené soškami a obrazem bohorodičky a venkovní posezení. Ani obec Velíková nemá svůj kostelík a protože je to dědina notně protáhlá, věřící občané z jejího horního konce si zbudovali toto rozkošné místo. ( Na dolním konci se zase nachází nová kaple sv.Cyrila a Metoděje a tak si ti, co bydlí uprostřed dědiny, mohou vybrat).

Modrá značka provádí další krkolomný obrat vpravo a tak z Veliké vidím jen pár posledních domů a zahrad. Vycházím na velikou louku s rozhledem pro změnu na Lukov a ke Fryštáku a i Mladcovské vrchy nad Zlínem lze odtud spatřit. Vpravo zase louku ohraničuje velmi zajímavý hvozd, takže je opravdu na co se tady koukat. Dále už pokračuje trasa lesem, klesá k hlavní silnici Zlín - Držková - Bystřice pod Hostýnem, překračuje ji a mírným stoupáním nás lesem vyvede ke kótě Rablina. Vyhlídková část cesty definitivně skončila, ale člověk je zase v tom horku vděčný za jakýs takýs lesní stín. Zanedlouho se ocitám na křižovatce lesních cest a u křížku. Na travnaté lesní cestě vlevo, připomínající palouk jsou 2 lavičky a tož odpočinek a svačina.

Za čím jedeme?

Při jídle a pohledu na dřevěný kříž s plastikou Ježíše se musím v duchu zasmát při vzpomínce na jeden kriminální případ, který jsem nedávno četl : v jedné obci bydlel deviant, který ač ducha mdlého, přesto se dopustil 2 sexuálních vražd. Byl mohutné postavy a nevyzpytatelného jednání - při výslechu prý najednou vstal a rozběhl se hlavou proti zdi. Náraz, který by zabil vola, komentoval tím, že si v hlavě potřeboval srovnat myšlenky. Vyšetřovatelé se ho tak báli, že ho vyslýchali jen ve dvojicích a o IQ pachatele nejvýrazněji vypovídá toto - rád holdoval alkoholu a při nočních návratech z domácí hospůdky si na návsi vždycky dlouho a rád "vyprávěl" se sochou Krista na kříži, kterého oslovoval přátelsky "Sandokane" ! (Tímto se samozřejmě nikterak nechci dotknout věřících, ale případ se opravdu stal ...)

Po jídle se pohledem loučím se ... s tímto hezkým místem a pokračuji na vlastní bezvýhledový vrchol Rabliny. Odtud klesám napříč svahem nad údolíčkem, vedoucím k Lukovu, do sedla. Značka pokračuje na nedaleké tur.rozcestí Na Písečném nad dědinou Vlčková. Jdu se ke známému místu po mně dosud neznámé cestě podívat. Pak se vracím zpět do sedla a po neznačené lesní cestě mířím vlevo k Lukovu. Po úvodním kratičkém stoupání pokračuje vellmi líbivým vrstevnicovým směrem krásným lesem. Napravo občas přes paseku prosvítá vrchol členitého hřebene, vedoucího až k hradní zřícenině, vlevo pod cestou se objeví výrazná pískovcová Skalka. Tento 3 m vysoký a 7 m dlouhý skalní výchoz ale postrádá jakoukoliv geomorfologickou "výzdobu" a tož zase dál.

Cesta najednou končí a vede jen jako chodník přes zával, pokrytý houštinou. Po pár desítkách metrů stojím opět na lesní cestě. Ta se tváří , jako by se nic zvláštního nestalo a brzy mne vyvádí na kouzelnou travnatou mýtinku se dvěma dřevěnicemi a venkovním sklípkem. Schody ale namísto do sklepa klesají k průzračné vodě skryté studny. Do hlavní roubenky je zabudován včelín. Toto místo se jmenuje Prádla. Na některých mapách tak bývá označován vrchol hlavního kopce nad Hradem Lukovem. Dneska stavení slouží potřebám mládežnickému spolku (obdoba Brontosaurů) a obě roubenky čeká rekonstrukce. Lesní cesta odtud klesá k PP Králky. Na známých hlavních skalách s vytesanými sedátky řádí horolezci a vřískají turisté. A tak se tu dlouho nezdržuji a raději zamířím nahoru do kopce prozkoumat zbytek skal. Okolo jakéhosi nádvoříčka tu nacházím další výrazné, ale mimořádně ošklivé skály - tyto už jsou tvořeny slepencem - ale zase se tu na mne ze skalní stěny vesele šklebí tmavý jícen puklinové jeskyňky. Prodírám se houštím vlevo a nedaleko od skal narážím na silničku. Nad její zatáčkou vidím dřevěné stavení u hradu Lukova. Tato patrová stavba slouží pro lidičky Spolku pro záchranu hradní zříceniny, pro veřejnost je tu ale nově otevřen malý bufetík s venkovním posezením.

Na prohlídku zříceniny nejdu - s manželkou sem raději chodím v jiné roční období než je léto - a zamířím vpravo za hrad, kde se pod turistickou cestou nachází zajímavý skalní suk. Zhora vypadá jen jako Skalka, ale ta je jen horní nádstavbou pořádného skaliska. Odtud zamířím pod kužel kopce s hradní zříceninou a protože vpravo vidím další zajímavé skalní výchozy, napadne mne obejít si ho po téměř neznatelné pěšině kol dokola. (Tuto zajímavou trasu ale nedoporučuji, neboť zde hrozí uklouznutí a pád). Pod hradbami se dostávám ke skupině tří mohutných horolezeckých věží pod zříceninou a hradním příkopem pak k Valdštejnovu dubu. Zpět do Lukova jdu "neznámou" cestou přes hřeben zvaný Tanečnice pod hradem, kde prý kdysi stával tábor obléhatelů. Protože vpravo ve svahu vidím zajímavé Skalky, nechám se jimi zlákat a díky tomu zde "naleznu" velmi dlouhý pás drobných i větších skalních výchozů, který končí až po několka stech metrech nad zákrutou silničky u chatové kolonie. Teď v létě je focení zajímavých tvarů Skalek bezpředmětné, nutno fotoprůzkum zopakovat v příznivějším ročním období ...

Nad chatami mne silnička zavede na konec Hradské a pod barokní sochu Sv.Jana z Nepomuku. Otevírá se odtud široký pohled do kraje, bohužel jižním směrem a tedy proti slunci. Mrknutí na displej mobilu mi napoví, že mi bus do Zlína jede už za 12 minut (!) ... a tak zvýšeným tempem ten poslední 1 km dolů k Domovu seniorů a zastávce. Než přijede bus, mám dokonce ještě čas vylovit z batohu peněženku ...

Jak a kde jsme se najedli a ubytovali?

Veškeré nevelké zásoby jídla a pití jsem vláčel v batohu sebou.

Co se nám nejvíce líbilo a co naopak ne?

Tentokrát se mi líbilo úplně všechno, potěšily mne nové "objevy" skalních útvarů, stejně jako nečekané rozhledy a v jiném ročním období si tuto cestu rád zopakuju i s manželkou.

Ostatní informace

Platil jsem jenom za cestu - na návštěvu lukovských hospod už mi nezbyl čas.