Maliník a Mazance, čili výlet podle Franty

Když začal turista všeobecně známý pod nicknamem Franta přispívat na stránky tohoto webu, hned zpočátku mě upoutal svými články, které popisují četné, převážně skalní útvary v relativní blízkosti mého působiště, tedy zejména v té oblasti, které se říká Hraběšická hornatina. Vždyť to jsou kopce, které máme vskutku hned vedle našeho města, vždyť svého času (tedy v pozdních dobách komunismu) byly Hraběšice – tedy vesnice, která horskému podcelku dala název, byly součástí Šumperka.

Jak se po roce 1990 všechno rozdělovalo, jsou zase Hraběšice samostatnou obcí.

Ale vraťme se k tématu. Vlastně nám František „objevil“ místa, lépe řečeno cíle, které leckdy domorodcům unikají. Jak bylo naznačeno, jde zejména o skalní útvary. Znalci samozřejmě vědí že Jeseníky (kam oblast z širšího pohledu spadá) jsou skal dosti plné, nicméně Hraběšická hornatina (přesně jde o podcelek větší Hanušovické vysočiny) je co se týče skal ve srovnání s jinými částmi Jesenické oblasti přeci jen jaksi zaplněnější.

Skály, kterými se tu zabýváme jsou pro nezasvěcené poněkud jiného druhu, než jaké známe z četných skalních měst Českého masivu, kde jde převážně o pískovcové útvary, modelované erozí do dnešní podoby skalních měst a labyrintů.

Skály v Jeseníkách jsou z velké části útvary méně efektní (na první pohled), ale leckdy narazíme na útvary, které obdiv zaslouží.

To, že je Hraběšická hornatina dosti kamenitá, naznačují již názvy tří největších vrcholů, Bílé kameny, Černé kameny, Kamenný vrch. Když k tomu přidáme název Rabštejn, zasvěcení už ví, že o skály tu není nouze. Občas jezdívám na kole do Oskavy a dál údolím do Bedřichova. Při tom není problém sledovat jak vrchol Rabštejna, který se vypíná nad závěrem údolí (pohled zespodu vlevo), tak na protější vrchol na opačné straně údolí. Když už tedy František dostatečně popsal a díky tomu i patřičně zreklamoval, usoudil jsem, že je nejvyšší čas jeho šlépěje následovat.

Polovina května přinesla náhlé ochlazení, ale nakonec počasí nebyl tak hrozné, jak se původně jevilo, tak i když byla třetí květnová neděle větrnější a chladnější, nakonec srážkově nevýznamná a nakonec i občasné sluníčko umožnilo zdokumentovat atrakce na cestě (ačkoliv pár kapek, dokonce i vloček se cestou namanulo).

Kdo si otevře Frantovy články, ví, že nejjednodušší přístup na zkoumané lokality je od Žďárského Potoka, tedy z mého směru první zastávky pod Skřítkem. O víkendu nám nahoru jezdí časný autobus v 6.40, naštěstí je už dlouhý den, tak se vstává vcelku dobře. Chce to jen v sobotu příliš nehýřit.

Od zastávky směřuje jediné značení v zelené barvě, a protože výchozí místo ještě pořád drží vcelku solidní nadmořskou výšku, nebude následovat žádný krkolomný výstup. Zelená TZ sleduje příjemnou lesní asfaltku, tu musím někdy vyzkoušet i kolmo, vlastně jede přímo na Rabštejn, ale celá dnes není důležitá, po nějakém kilometru doráží značení k rozcestí s pěší žlutou (a silniční cyklotrasou), směrovník nese označení Pod Výhledy. Žlutou tedy pokračujeme k rozcestí údajně pěti cest, napočítal jsem o jednu víc.

Sice jsem tu v životě nebyl, ale není problém zvolit tu správnou cest k Mazancům. Tak trošku to bude průzkum, tak zapnu GPS, ač moc nevěřím, že něco v lese zachytí. Snad ani neuběhne půl kilometr a vidím podezřele odbočující pěšinu, co kdyby, no šlo to pokračovat i po cestě, ale díky pěšině jsem hned u prví a to značně zajímavé skály. Vlastně je to podle mapy severní předvrchol Mazanců. Skalní výchoz dosahuje vcelku zajímavé výšky, snad i 8 metrů, táhne se v délce přes 50 m zhruba severojižním směrem, v nejvyšším místě má skála i nějaký převis, zajímavý doplněk tvoří i malý skalní hříbek. Pro začátek pěkný útvar.

Pěšina pokračuje přes další plochý vedlejší vrchol, tentokrát víceméně neošutrovaný, ale to je již vidět mýtina se krásnou loveckou chatou, o které se nakonec zmiňuje i Franta a následuje mazec, tedy přesněji hlavní vrchol Mazanců. Samotný vrchol je tvořen shlukem skalních útvarů, řekněme skalních srubů, ačkoliv jde o normální skalní výchozy, ne tedy erozní mrazové útvary. Terén je dosti nepřehledný a okolí skal zarostlé, nakonec se daří ale objevit stezku téměř k nějakému vrcholu.

Na nejvyšší bod už by to asi chtělo horolezeckou výbavu, i přesto se zdá, že výš se běžnými metodami nepodívám. K vidění je i omezený rozhled, hlavně k hřebenovce, někam nad Skřítek, na Ztracené skály.

Sestup musí být opatrný, přemítám kudy dál. Sice bych mohl vytáhnout mapu, ale odhaduji, podle terénu, kde by se mohly vytušit nějaké skalní útvary. Po pár metrech od vrcholu (mírným hřebínkem), asi k severozápadu mě náznak pěšiny vede podél skalního pásu, spíš k výchozu skal výšky do dvou, tří metrů, sice je skála dlouhá, ale relativně nezajímavá a navíc se vlastně pohybuji severně, tedy proti světlu. Kolem je hromada větví a spadlých stromů, tak si radši řeknu, že to chce větší odstup. Sestoupím tedy na jakousi pěšinu pod skály, zamířím poněkud k jihu, aby na skály trošku přišlo i nějaké sluníčko. Najednou jsou skály či skalní stěny o nějaký metr vyšší a zajímavější, dole vidím ve svahu vskutku už dosti mohutný útvar, to si říkám, že když shora vidím snad víc než 10 m (odhadem) skálu, zdola pod ní musí být pořádná stěna, než dorazím přímo k obrovitému objevu, vidím další a další zase poněkud nade mnou (trošku se hýbu k jihu), tak nakonec zase šplhám do kopce a ona tu jedna zajímavá skalka za druhou. No skalka, jde už o pořádné skály a když si uvědomíme, že skály jsou povětšinou nějakého rulového původu, sklon jejich vrás víceméně odpovídá sklonu svahů, tedy když je horotvorné procesy zvedaly, změnilo se jejich dávné vodorovné uložení. Horotvorné procesy je občas pokroutily, někdy i převrátily. Část skal výše ve svahu je skála povětšinou nižší, na některou by se i možná dalo vylézt, ale je toho tolik kolem , že jen tak lezu bez nějakého pevnějšího záměru.

Jak se pomalu posunuju víc k jihu při sestupu objevím, že ta skála, co se mi původně jevila jako nějaká věž je ve skutečnosti protáhlá podél svahu, a protože má na sobě malou další skalku, trošku připomíná ponorku. O pár metrů níž objevím malou vyhlídku na Bedřichov a protože se mi zdá ještě zajímavá skála asi 50 metrů vlevo (JV), tak si říkám tam skončím. K malému překvapení skalní okno, ne tedy obrovské, ale co by to bylo za skály bez skalního okna. Tím je skalní město téměř dokonalé. Myslím, že pro dnešek stačilo, tak od okénka už sestupuji mimo skal, nicméně téměř již ve v místě, kde vidím pod svahem lesní cestu mě pěšina obrací k severu. Nad ní se tyčí úctyhodné útesy, možná několik desítek metrů Vysokých.

Slyším i nějaké hlasy (po několika hodinách), tak i sem zavítají horolezci. Brzy jsem na silnici a protože ještě je času dost, tak není důvod zajít na svačinu. Na Rabštejn je to asi hodinka a díky tomu konečně ochutnám zdejšího Kvapníka, pivní speciál, co pro hospodu vaří v Sobotíně.

Naposledy jsem tu byl v lednu, to nebyl a protože je času vcelku dost, tak i na vyhlídku, ač od října (předposlední návštěva) taky dlouhá doba neuplynula.

A zpáteční Doprava taky v pohodě, na konečnou autobusu v Bedřichově to je asi 2 km.

K velkému překvapení GPS zaznamenala vskutku zajímavou čáru, jak jsme si ještě s Frantou vyměnili nějaké poznatky, tak vlastně by to měly být hlavně skály Maliníku (šel jsem víceméně na západ), ač částečně Mazance, ale na ty se určitě taky jednou dostane.