Malý průvodce pobřežím Tyrhénského moře 3

Kluci a jejich mámy ze stanů naproti odjeli v neděli dopoledne a nám se tak otevřel výhled na zadní část kempu. Tam převažovaly stany. V jednom větším bydlela i mladá rodina z Kařezu u Rokycan – k tomu později.

V polovině dalšího týdne zaparkoval na druhou stranu stání před námi lehceobtloustlý, obrýlený a plešatý Švýcar mikrobus peugeot provizorně přestavěný na kempování. A když říkám provizorně, tak velmi provizorně. V prostoru pro zadní sedadla měl z prken stlučenou palandu pro dva, na níž spal spolu s paní, která jako legální paní – anebo jako dlouholetá paní – moc nevypadala. Oba ve věku mezi padesátkou a šedesátkou. Z auta vytáhl dvě skládací židličky, stolek, skládací trojnožku, vařič. V jednom či dvou kastrolech během týdne jejich pobytu (tomu jsem se podivil, s podobným vybavením bych čekal, že v kempu budou jednu, dvě noci a pocestují dál) připravoval nějaké jídlo – a počínal si při tom značně neobratně. Když dal vařit brambory, přetekla mu voda a uhasila plynový vařič. Když nasadil vařič elektrický, vyhazoval mu jistič, protože jeho příkon byl o dost vyšší než jak byly kempové jističe nastavené (tuhle zkušenost ostatně získalo víc lidí, především cizinců, nás před lety nevyjímaje). Když vařil špagety, cedil je přes pokličku, takže dobrou třetinu měl na trávě. Ta jeho panička v podstatě nedělala nic, nechala se obskakovat, večer si lehla na palandu a četla si knížku. Jeden večer jí dokonce i předčítal… Mimochodem – oba spali pod peřinami (v tom horku!), ráno nestlal nikdo. Někdo může namítnout, že se pan Švýcar choval galantně a svoji ženušku či přítelkyni během dovolené opečovával, jak se jen dalo – nic proti tomu. To jeho poskakování vypadalo nicméně trochu jinak, než galantnost….

Poslední srpnové ráno jsme zažili pořádnou dešťovou přeháňku. Někdy kolem osmé jsem v polospánku zaslechl jakési pravidelné klapání na střechu. Probral jsem se, co to… odhrnul jsem záclonku a vidím – dešťové kapky! Nemáme tenhle zvuk příliš zažitý, při našich italských dovolených téměř nikdy nepršelo! Nejdřív padal drobný deštík, za chvíli přestal a pak se spustil pořádný liják.

Židle jsem uklidil hned zpočátku, stolek jsem nechal venku a tak jsem mohl z pod plachty přístřešku sledovat, jak se velké kapky rozbíjejí o jeho plastovou plochu. Na cestě se objevily louže, po chvíli déšť zeslábl a určitě nejen my jsme doufali, že brzy přestane – a taky přestalo, v deset bylo po všem. Přeháňka byla zapotřebí, voda spláchla nánosy jemného plážového písečku ze stromů, stanových přístřešků i zaparkovaných aut, vzduch se pročistil a hned se dalo lépe dýchat. Švýcar začal v tričku a trenýrkách odstraňovat škody napáchané přeháňkou, ždímal ručníky pověšené na šňůře, z trojnožky vylil vodu a zkoušel znovu uvést do provozu elektrický vařič. K elektrice měl vůbec kladný vztah, kabel od sloupku k autu měl několik dílů, jejichž spoje se po dešti povalovaly v louži a tak jsem jenom sledoval, kdy od kabelů začnou sršet jiskry.

Vedle Švýcara, oddělena nízkým živým plotem, měla postavený stan mladá německá dvojice. Také oni – hlavně tedy ona – působili komicky. Na svoji zakulacenou figuru si navlékala světlé, nejraději bílé šatečky plné volánků, hlavu pak zdobil stejnobarevný šáteček uvázaný vzadu pod culíkem černých vlasů. Na šátečku nechyběly sluneční brýle v roli čelenky, přes rameno pak měla za každých okolností malinkou taštičku ví bůh na co, protože se do ní nemohlo skoro nic vejít… Jako každá ženská byla i ona přesvědčena o své neodolatelnosti…

Na další parcele se to střídalo snad po třech dnech, jednu chvíli tak kempovali manželé z Berlína ve vypůjčeném malém obytném autě. Jak se pozná vypůjčené auto či karavan? Velice snadno. V první řadě svítí novotou, protože půjčovny po několika sezónách svoje auta prodávají. Jejich uživatelé kolem nich chodí po špičkách, aby něco nepoškodili, případně neodřeli kastli. Svého vybavení tam mají minimálně, proč by nakonec obstarávali nějaké kempové nádobí nebo židličky, když to všechno v obytňáku je. Co všechno jim auto nabízí mnohdy zjišťují až na místě, používají to obezřetně, protože v případě poškození čehokoliv by to museli zaplatit. K tomu ostatně slouží poměrně vysoká kauce, kterou musí složit při vypůjčení. Berlíňané pouze vytáhli markýzu, rozložili stolek a židle a každý večer se zvenčí dívali na televizi, umístěnou uvnitř.

Karavan vedle nich obývali starší manželé s vnoučaty – klukem tak sedmi, osmiletým, holčičkou o dva, tři roky mladší. Malá si to rázovala od karavanu do dětské umývárny a zpátky, její pohyb sledoval zpovzdálí děda – vytáhlý, dlouhý a hubený chlapík. Jeho žena s chůzí baletky

byla jen o málo menší, šedivé vlasy střižené na krátko… ani oni (stejně tak paní z Florencie) nevypadali na to, že by stáli ve fabrice u pásu. Přijeli s dlouhým, snad sedmimetrovým karavanem, který měl kromě klasické plachtové předsíně ještě menší stan se stříškou, sloužící jako kuchyně. A paní se činila – snídaně, oběd i večeře byly prostírány na velkém stole s množstvím mističek, skleniček a talířků… prostě jak byli zvyklí doma. Po skončení jídla šla paní svojí graciézní chůzí se škopkem nádobí do umývárny a sympatické bylo, že se vždycky obešla bez pomoci manžela, byť vypadala velice emancipovaně. Sympaticky ostatně působili všichni čtyři, manžel by si možná i rád popovídal ve své rodné řeči, což byla italština, takže to bylo jasné. Přitom by mně docela zajímalo, co tihle lidé dělají a pokud už byli v důchodu (což bylo víc než pravděpodobné), co dělali v aktivním věku.

Na rohové parcele u cesty od recepce k plotu si svojí dovolenou užívali další Němci. Pár kolem padesátky, paní o něco mladší a dvě -náctileté puberťačky. A když puberťačky, tak se vším všudy. Když chodily umývat nádobí, padaly jim z přeplněného škopky naběračky, když chodily do sprchy, tak s pořádnou taškou na toaletní a jiné přikrášlovací prostředky, které vůbec neměly zapotřebí používat – vykládejte to však mladým holkám, které si sledují každý pupínek nebo pihu! Občas byl zdálky slyšet jejich smích, občas, většinou po výletě na kolech, předstíraly hroznou únavu a když se večer vypravovaly někam na dovolenkový flám, čišela z nich natěšenost a očekávání věcí příštích…

Jejich máma (pokud byla jejich, protože chvílemi působila poněkud odtaživě) měla zase zálibu v převlékání a pro zásobu šatů, které byla schopna měnit i 3x denně, museli mít v karavanu určitě jeden šatník navíc!

Dvojice vedle nás byla, pokud jsem dobře vyluštil znak spolkové země na registrační značce obytného auta, z Bavorska. Starší manželé, kteří už si v životě všechno řekli, měli jednoduché rituály. On ráno zajel na kole do obchůdku pro pečivo, ona připravila snídani ven pod markýzu. Po snídani si on pustil počítač (notebook), na němž měl satelitní připojení internetu (což jsem mu trochu záviděl), ona uvnitř televizi. Totéž se opakovalo každý večer kromě jednoho, kdy měli návštěvu mladého páru – snad syna nebo dcery. Tehdy pán – jiné dny poněkud zachmuřený – jen zářil, telefonovali ze skajpu, popíjeli a bylo veselo. Během dne chodili na pláž, tam rozložili lehátka se stínítkem, mezi lehátka píchli slunečník, na hlavy nasadili stejné kšiltovky proti úpalu a četli knížky (každý svoji). Občas se i vykoupali. Občas taky vyjeli na kole do města – buď do Vady či do Ceciny (Čečíny). Po jednom návratu v poledním vedru byla paní na pokraji zhroucení a když jsem ji pozdravil, odpověděla s očima obrácenýma v sloup.

Pokračování příště, celý díl "Jak to žije v italském kempu" je zde!