Loading...
Jak to žije na plážích?
Dovolenkáři ubytovaní v apartmánech, soukromých rezidencích nebo v hotelích vzdálených od pláže poněkud dál, než co by kamenem dohodil a zbytek došel, mají dvě možnosti – buď využít placenou pláž a její služby, nebo si propriety pro pohodlný pobyt u vody nějakým způsobem dopravoval sami.
Těžko odhadovat, v jakém poměru jsou k sobě obě tyto skupiny, podle množství bicyklů s různě vyvedenými přívěsnými vozíky na převážení slunečníků, lehátek, skládacích židliček různého druhu a velikostí, tašek s proviantem, pitím, osušek a ručníků na rozšířeném prostoru pláže kousek od našeho místa by se dalo usuzovat tak padesát na padesát.
I z našeho kempu jezdili lidé na pláž na kole, byť vzdálenost od branky k místu, kde se dalo rozložit lehátko, přestavovala 300 metrů chůze cestou vystlanou piniovým jehličím pod korunami těchto stromů, takže se dalo chodit jen v tričku a v plavkách.
Kromě soboty 27. srpna jsme se koupali a slunili denně celé tři neděle našeho pobytu. Zmíněnou sobotu zadul trochu silnější západní vítr a rozvlnil moře. To pro nás nebylo nic překvapujícího, na druhé straně u Jadranu byly takové vlny celý týden a lidi si to užívali, i když plavčíci měli vyvěšené červené vlaječky na znamení zákazu koupání. Tady jsme byli ke svému údivu hned po obědě na pláži skoro sami.
Ačkoliv byl den volna, nebyly v dohledu ani žádné lodě, alespoň ty menší - ty nekonec nevypluly ani tehdy u Jaderského moře. Vítr sám o sobě nebyl nijak příjemný, nedal se ani postavit slunečník a tak jsme to zabalili, poskládali svoje saky paky na pojízdné lehátko, vrátili se do kempu a jeli na výlet do Livorna (o tom další kapitola).
Naše plážová výbava sestávala se z lehátka na kolečkách, jehož podpěra se dala polohovat od sezení až po ležení. Další lehátko má zajímavé skládání a dá se na něm ležet taky v několika polohách, ba dokonce s hlavou níž než nohy.
Slunečník fasovaný od Algidy z doby provozu stánku na Babyloně. Ten se upevňuje do podstavce, který je třeba zašroubovat do písku na pláži (v místech, kde jsme většinou leželi to šlo ztuha, protože pod vrstvou písku byly kořeny stromů a keřů nad pláží. Pláž sama o sobě byla široká čtyři, pět metrů, což pohodlně stačilo pro všechny, kdo tam pobývali – a byli to v podstatě skoro jedni a ti samí lidé, i když se pochopitelně střídali. Prostě kdo se prvně uvelebil na jednom místě, chodil tam už pořád. Ani v době vrcholící sezóny v posledních dvou týdnech srpna, nebyla tady hlava na hlavě, malý kousek svého soukromí si mohl dopřát každý.
Cesta k moři měla dvě tři zákruty, za poslední se v průzoru pinií a nízkého k řoví objevila jeho hladina. Měla pokaždé jinou barvu, zkoumal jsem ji každý den a bylo to skutečně tak.
Někdy odrážela modrou oblohu, jindy byla nazelenalá. Blízko břehu průzračná v barvě světlého písku na dně, kus dál zase zelená v několika odstínech a když se člověk podíval z vody na břeh, odrážela svěží zeleň piniových korun…
Moře mělo i své nálady a vyjadřovalo je řečí vln. V klidném poledním čase byla (několikrát) hladina rovná jako mlat a připomínala spíš hladinu tuzemských rybníků a v tu chvíli lákala – pojď človíčku poležet na mém protepleném povrchu, nic ti neudělám, jen malinko tě pohoupu…
Většinu času chřestily vlnky drobnými barevnými kamínky u břehu, těch kamínků omývaných vodu je pás široký patnáct, dvacet čísel a každý oblázek je lesklý a jinak barevný. To bylo ono klasické, vlídné moře.
Jindy vlny – stále ve snesitelné výšce deseti, dvaceti centimetrů – na břeh dorážely rozčileně, šplouch, šplouch, na břeh a rychle zpátky, jako by při
pomínaly člověku jeho pomíjivost a nicotnost, dávej si na mě bacha, jsi tady na chvíli a já celou věčnost, když se mi zachce a spojím se s větrem a mraky, můžu nadělat z poklidného dne pěknou paseku!
Tohle varování patrně nevyslyšel kdosi v již zmíněnou sobotu. Když jsme se vraceli z Livorna, poletovala nad hřmící hladinou a vlnami rozbíjejícími se o skaliska pod silnicí za Castiglioncellem záchranná helikoptéra, ve výřezu u silnice stála dvě hasičská auta a dvě záchranky, v místech s výhledem na hladinu se tísnili Italové (a pak že za čumily podobných katastrof jsme jenom my Češi)… co se tam přihodilo nemůžu sloužit, jednak jsme neměli kde zastavit, abychom se podívali (a možná by to byly zajímavé fotografické úlovky) a druhak se mi ani zastavovat nechtělo, moc tyhle situace nemusím…
Celý pás pláží od Vady k Cecině (Čečíně) má pozvolný přístup do vody, po dvou desítkách metrů zvedá se dno malým valem a voda je tady do půl lýtek, od břehu k tomuto valu je prohřátá jako ve vaně a teprve potom začíná – opět velmi pozvolna – větší hloubka. Moře je tady je čisté, stojí-li v něm člověk po ramena, zřetelně vidí všechny prsty svých nohou. Na břehu žádné vyplavené škebličky, jako u Jaderského moře, jen občas odkudsi vlny přinesou dvaceticentimetrové úzké zelené listy, které se místy vrší na břehu. A jeden den měly se v místech našeho koupání vyskytovat medúzy žahavky. Alespoň to říkal mladý italský pár, který je ve vodě zkoušel najít. Pravda je, že malý žahanec jako od kopřivy jsem dostal taky a v tom místě mi trochu zčervenala kůže, za pár hodin jsem ale o ničem nevěděl.
Aby nám kůže nezčervenala hned po prvních dnech pobytu až na puchýře jsme si bedlivě hlídali a nebyli jsme sami. Jen málokdo neseděl na sluníčku pod slunečníkem a navíc přes poledne, v době největšího horka a nejpalčivějších paprsků zůstávalo na pláži jen pár těch největších vytrvalců. Italové jsou zvyklí na siestu, takže obyvatelé kempu nejspíš podřimovali ve stínu svých pojízdných obydlí, smůlu měli ti, co přijeli už ráno autem na soukromé pláže. Ve stínu slunečníků se nicméně dalo vydržet i polední horko, navíc pokaždé od moře foukal osvěžující vánek.