Na Bečvě
Začátek prázdnin a volný den navíc v prvním červencovém týdnu nás po roce pobídl zorganizovat nějaký společný výlet ve větší skupině účastníků. Někteří z kamarádů už vyzkoušela minimálně část cyklostezky Bečva, a protože v posledních letech přibyly nové úseky celkem bez problému se výprava zorganizovala. Zájemců bylo relativně dost, raději jsem rezervoval místo pro kola ve služebních vozech, přece jen hrozil zvýšený pohyb cyklistů (na jižní Moravě bude cyrilometodějská pouť), ale kupodivu obavy byly celkem přehnané, i když za Přerovem se rychlík, kterým jsme přijeli zřejmě plnil více. Jenže to už přesedáme na rychlík do Hranic (zde ovšem paní průvodčí projevuje překvapení, že máme rezervaci a ona o tom neví – zřejmě příliš informací v drážním internetu...). Nicméně kola nakládáme bez problémů. Pak ještě osobní pantograf a vysedáme ve Valmezu, čili Valašském Meziříčí.
Před samotným startem ovšem musíme alespoň zběžně zajet do města – mají zde žerotínský zámek – což je pro nás celkem milá skutečnost, do Velkých Losin se skvostem stejné rodiny to máme kousek. Ale nejvíc nás zajímá nějaká občerstvovna, kterou se stane hotel U Černého orla. K tomu máme nakonec i pěkné představení, na náměstí probíhá start Valašské rallye, ta je myslím součást mistrovství republiky. Poměrně mě překvapilo, kolik je tu k vidění sice slavných ale přece jen již obstarožních stotřicítek. Přece jen jejich sláva je již dávno za námi, ale kupodivu ještě jezdí.
Tak tedy vyrážíme. Vlastně se musíme kousek podle Bečvy vrátit. Hned musím zdejší značení pokárat. Poměrně dobře je vyznačena odbočka na Vsetínskou Bečvu a směr, ale problematicky se hledá pokračování k Hranicím, naštěstí podle mapy vidíme, že musíme někam za koleje (ve skutečnosti pod podjezd). Najdeme značení na cyklotrasu č. 501 směr Palačov, to by měla být alespoň zčásti správná volba. Projíždíme tedy nejdřív průmyslovou zónou města, v části provázenou libou vůní (výrobní závod uzenářství Krásno), ovšem posléze méně voňavá chemička Deza. Ještě malé zmatky následují u křižovatce ve Lhotce, naštěstí ochotní domorodí cyklisté nám prozradí správnou trasu, čili se můžeme plně věnovat zábavě. Počáteční úsek ještě vede po nějaké okresce, ale po opuštění odbočky na Kelč je trasa vedena už jen po polní cestě (asfaltové) a pak zhruba u osady Na Valše už přichází první úsek nové cyklostezky (i značení se trošku vylepšilo). Trasa sice nevede přímo kolem Bečvy, je vzdálená asi necelý kilometr, ale přítomnost velké řeky je přece jen znát. Kromě řady remízků či luhů jsou v okolí různé rybníčky či pískovny a vůbec taková ta vodní vegetace. Brzy se přiblížíme ke kolejím a nádraží Hustopeče nad Bečvou (zdálky je vidět na špičku kostela, městečko stojí za návštěvu, kromě kostel se sošnou galerií je tu i renesanční zámek).
Cyklostezka je u Hustopečí zčásti přerušena cestou na Zámrsky ale po chvíli je odbočka k Hustopečským jezerům. Největší z vodních ploch je oblíbenou výletní a rekreační oblastí, ostatně hned za zatáčkou nás přinutí k zastávce stylová panelka, restaurace Jachta. Nová cyklostezka je vedená po severních březích jezer, ovšem projet se dá i po jižních březích, kolem chat. Tam ale asi nebude vozovka už tak kvalitní. Za jezery se přiblížíme již zcela k řece, asfaltka končí a přejíždíme řeku po železné lávce. Trošku houpá, což ovšem k takové konstrukci patří. Pokračuje úsek po okresní cestě, okrajem Skaličky a dál do Ústí. Je to vlastně okraj tzv. Hranického Záhoří, takového podhůří Hostýnských vrchů. Tady to už relativně znám, ve Skaličce je k vidění větrný mlýn (na horním konci), k vidění je zajímavá zvonice se slunečními hodinami, v zámku je dnes nějaký domov důchodců). V okolí Ústí mají vytýčenu tzv. Stezku Zdraví s obsahem, který prozrazuje již její název. To už se ale nezadržitelně blížíme k jedné z perel na tomto úseku Bečvy, lázním Teplice nad Bečvou. Pokud ovšem sledujeme důsledně značenou trasu, je nutno nejdřív vystoupat na poměrně slušný kopec, jednodušší je objet po hlavní cestě kolem motorestu Vápenka nebo neznačenou pěšinou. Část výpravy skutečně využila nevědomky jednodušší směr, nicméně u hlavní lázeňské budovy se šťastně setkáváme.
Zřejmě menší chybou bylo rozhodnutí zajet na oběd do Hranic. Město je sice krásné, střed je kousek od řeky, zachytíme i projíždějící závodníky rallye (prý to byla nějaká popmuzikální hvězda Olga Lounová, jméno jsem snad někdy slyšel, ale její tvorbu vůbec neznám, doufám, že mi to mládež promine). Na doporučení jednoho z kolemjdoucích nacházíme restauraci tuším Na kovárně. Jídlo bylo sice dobré, ale čekali jsem na něj snad hodinu (asi i víc). Ne zcela plánované zdržení nám tedy vyřešilo problém, pojedeme-li ještě někam za Přerov, ale zřejmě nás i uchránilo před nějakou překážkou. Od Hranic cyklostezka pokračuje po levém břehu Bečvy pod svahy Podbeskydské pahorkatiny. Ta sice nedosahuje závratných výšk, nicméně nad Bečvou se vypíná o nějakých 200 i více metrů a vypadá relativně mohutně. Od lávky u Rybářů je na cyklostezce ponechán část asi 1,5km v přírodním stavu (šotolina), z části kvůli častému rozlití řeky, z části kvůli připomínce cyklistům, že projíždí volnou krajinou, aby si tedy užili i terénní Jízdu. Úsek je skutečně krátký a dosti rychlý, před Týnem na Bečvou ale zase pokračuje znovu asfaltka. Městečko pod Helfštýnem brzy objede ještě nedokončený úsek cyklostezky, malý kopeček do obce je spíše zpestřením než komplikací a k okraji Lipníka nás již dovede další nový úsek cyklostezky (když jsem jel kolem Bečvy po prvé, jezdilo se z Týna do Lipníku ještě po normální cestě). Cyklostezka Bečva je u Lipníka vedena po obou březích. Levý břeh je ale snad jen pro ty kterým nestojí za to tuto další perličku vynechat. Návrh nakouknout do města je přijet sice vlažně, ale obavy z nezájmu jsou naštěstí brzy zažehnány. Ostatně Lipník je městská památková rezervace ještě z dob bývalého režimu, ne tedy žádná novodobá památková zóna, kterou si dnes může vyhlásit skoro kde kdo. Městské domy s podloubím, renesanční kostel, zvonice, klasicistní radnice aj. K tomu výzdoba, kterou pravidelně doplňuje kovářský Hefaiston na Helfštýně a Lipník v letních měsících proměňuje v otevřenou galerii uměleckých děl. A třešničkou na dortu se stává zámecká zahrada s roztodivným bukem, Opičákem. Střešní zahrada a železný houpací kůň pak už sklízí téměř všeobecný obdiv (i veselí). Poslední zastávku pak uděláme v hospodě u nedalekého Jadranu (rybník s koupáním) a spíš jen z povinnosti někteří využijí opodál nějakou reklamní akci a kromě ovocné šťávy fasují vzorek zcela nového pracího prostředku.
Již zmíněná delší zastávka v Hranicích nás zřejmě uchránila pře deštěm. U Přerova zřejmě nedávno proběhla nějaká bouřka, stezka je místy mokrá (ve stínu), občas jsou na trase značné kaluže, spíše jezírka. Nicméně na nádraží (až na malé škobrtnutí) dojíždíme včas, ještě i na nějaké pivko či kávičku). K pochvale průvodčích z ranních vlaků musím dodat rozmrzení z přestupu v Olomouci. Ve služebním voze se nacházel poměrně velmi mladý a velmi komisní průvodčí, bůhví proč se neustále dožadoval nějakých nálepek či co, přestože jsem mu přeložil plnou peněženku celodenních jízdních dokladů. No sem tam člověk narazí na vola.