Na Maliník, Mazance a do údolí Oskavy v prosinci

Cestopisy

Fotografie (94) • Foto: Franta

Vstoupit do fotogalerie (94 fotografií)

Žďárský potok

cesta do hor

Vstoupit do fotogalerie (94 fotografií)

Sny se mají plnit nejen o vánocích... Po návratu z dovolené v Rýmařově jsem začal na mapách studovat oblast Maliníku a Mazanců mnohem podrobněji. A další obzory se mi otevřely při shlédnutí geologických aplikací. Ty mi prozradily, že skalní útvary se na obou velkých kopcích nevyskytují jen okolo jejich vrcholů a ve skalním městě, ale v hojné míře také na dvou rozsochách Mazanců. Co teď? Do jara čekat rozhodně nevydržím... a i když se v kalendáři píše měsíc prosinec, nahlašuji si na pátek dovču a vyrážím na cestu.

(Sněžnice sebou brát netřeba – se sněhem a ledem je možno se tuhle zimu potěšit leda v dokumentárních filmech na TV.)

Podle norského meteorologického modelu má být v Jeseníkách polojasno, ale nakonec je všechno jinak. To samozřejmě netuším, neboť když brzy ráno usedám do lokálky do Otrokovic, je všude kolem ještě tma jak v tunelu. Cesta rychlíkem do Olomouce je velmi pohodlná. Sedím naproti hezké plavovlásce, usilovně šprtající ze skript, které má rozloženy na koleně. Tož ať ti tá zkúška dobře dopadne, valašská blondýno!

Na přestup mám v hlavní hanácké City pouhopouhých pět minut, naštěstí v podzemním labyrintu stanice mé ucho zachytí hlášení rozhlasu o vlaku na Šumperk. Díky tomu nemusím zmatkovat jak sedlák ve městě a jdu najisto. Usedám do kupé, ve kterém se netopí, a tak se kromě pozorováním svítání za okny vlaku musím zahřívat pohledem i na další krásnou blondýnku, sedící naproti. Ta je samozřejmě naprosto ignoruje, protože je to takový ten typ, co by vám řekl: „Já jsem úřednice a s čundráky a podobnými blbečky bez pořádného autožíhadla se zásadně nebavím!“

V Šumperku chladná kráska též vystupuje. Zatímco ona spěchá někam do útulného interiéru kanceláře, já se přemisťuji do teplých prostor železniční stanice. Do odjezdu busu k cíli cesty mám hodinu čas, a tak si jdu vypít poslední ranní kafíčko. (Dál už nikde po cestě nebude, leda by mi ho v hlubokých lesích uvařily lištičky či veverky.)

A do třetice dobrého i zlého mne v pekárně obsluhuje další Zlatovláska. Tahle sice možná není tak krásná jako ty předešlé, ale zato je velmi ochotná a líc jí zdobí neustálý úsměv.

(Být princem z pohádky, hádejte, kterou z těch tří bych na svoji brůnu posadil..?)

O něco později sedám do vyhřátého dálkového busu a nechám se jím unášet přes Sobotín nahoru na Skřítek a ještě o kousek dál. Zatímco se Šumpersko choulí pod zamračenou pozdně podzimní zataženou oblohou, nahoře v sedle vjíždíme do mlhy! Lepší to není ani u motorestu na Žďárském potoce, kde vystupuji. Tady okolo zastávky to ještě jde, ale když zamířím po lesní silničce k vrcholu Mazanců, mlha houstne a houstne... a brzy se viditelnost snižuje jen asi tak na dvacet metrů! No nazdar – vyrazil jsem do Jeseníků a ocitl jsem se na Šumavě... tomu tedy říkám paradox!

Přicházím na rozcestí Pod Výhledy. Jak tak studuji mapu z infopanelu, napadne mne, že bych mohl prozkoumat i jakési skály, ležící na nedalekém Návrší. A k nimž se dostanu po žluté značce. Nebyl to dobrý nápad: mlžisko je na okolních pastvinách a v lese ještě hustější a já se v něm motal jak kača v čepici. O žádný „šutr“ jsem nezavadil a naopak byl ještě moc rád, že se z tama vyplantal zpět na cestu!

Podle mapy, nahrané včera večer do mozku, pokračuji přes les zkratkou západním směrem. Záhy narazím na zajímavé pohádkové přízraky: mezi stromy vystupují lesklá černá těla kamenných oblud. Na temeni návrší nacházím i mnohem vyšší a rozsáhlejší blok. A když pak sestupuji dolů ke zpěvněné lesní silničce, procházím okolo dalších pitoreskních skalních výchozů, které tímto všechny křtím na Skalky duchů.

Zpevněná komunikace vystoupá k silničce, procházející po úbočí Maliníku a Mazanců. Tady už vlevo vbok a asi kilometrový pochod (mlha stále přede mnou i za mnou) až ke studánce pod Oborohem. Před průzkumem terénu je třeba se posilnit dobrou svačinou. Poté už neprodleně vyrážím do jižního svahu Maliníku. Někde tady se totiž mají dle map.cz nacházet čtyři větší skalní výchozy. No... ony tam možná někde jsou, ale i když jsem od silničky nabral správný směr, v mlze jej dlouho udržet nejde. Když se vlevo objeví neprostupné smrčí, zamířím svahem po staré lesní cestě raději přímo vzhůru. Brzy se mi před oči připlete jeden nižší výchoz, a jak tak postupuju podél něj vpravo, po pádu na listí se ocitám v zajímavé skalnaté kotlince. Ta zubatá skála napravo už je mnohem větší, a když ji obejdu, tak ji dokonce poznávám. Okolo ní jsem přece posledně sestupoval od „skalní katedrály“na vrcholu Maliníku!

Teď už po cestě držím přímý směr vzhůru a zanedlouho přicházím do sedla, z něhož se v mlze vypíná jakási Ostrá skalní věž. Spolu s okolními skalkami je docela rozložitým útvarem. V sedle vede jedna pěšina vlevo a druhá vpravo. Dávám se po té první. Krátce stoupá a najednou končí a cestu vpřed zahrazuje velká skalní hradba. Díky mlze není vidět ani na patnáct metrů a já mám v hlavě zmatek, protože najednou vůbec netuším, kde to vlastně jsem. Chce to ale vzít cigáro do huby a rozum do hrsti a najednou mám jasno: stojím pravděpodobně na vrcholku Maliníku a pokud chci dál normálně (a ne zkratkou hrobníkovi na lopatu), musím se vrátit do sedla a pokračovat na opačnou stranu.

Jakoby na potvrzení správné cesty mne pak zprava z dáli pozdraví další už známý skalní blok a vlevo bizarní skalka. Odtud už jen kousek stoupání po vyšlapaném chodníčku a procházím pod tajemnými mohutnějšími skalními bloky vrcholu Mazanců a přicházím k lovecké chatě s tábořištěm. Po chvilce odpočinku lesní cestou, procházející po obou rozložitějších předvrcholech, šmáruju až k první velké skále a „hřibu“ na temeni Mazanců. Mlha nemlha, tentokrát prozkoumávám celé úpatí rozeklané skalní stěny a za ní sestupuji lesem k dalším neznámým skalním útvarům.

Bohužel jsem v tom mlžisku někde překročil bludný kořen a namísto mazanické rozsochy se najednou ocitám u zurčícího potůčku, doprovázenému cestou se žlutou značkou. No co – vracet už se nebudu! V té mlze bych se stejně zas někde zamotal a stejně bych nic nenašel... musím si ty průzkumy nechat zase až na jindy!

Pokračuji k nedalekému rozcestí Rabštejnský potok a dál po žluté okolo nevzhledné skalky nad silničkou do údolí Oskavy. Značka pokračuje nahoru na Rabštejn, já zase po komunikaci dolů údolím, které jsem si dosud celé ještě neprošel. Je to jedna jediná pohádka: cesta se dolů dolinkou kroutí okolo divokého horního toku Oskavy, plného kaskád a malých vodopádků. O něco níž jsou okolní lesnaté stráně ozdobeny i rozježenými skalními výchozy. Ty největší tvoří menší, ale krásnou soutěsku hned nad Bedřichovem! Tady narážím také na poslední metrový vodopádek, celkově na toku Oskavy třetí.

Loučím se s krásným divokým údolím a mlhou... mimochodem, věděli jste, že i ta mlha někdy smrdí? Tady v kaňonu Oskavy jsem fakt jedním takovým místem procházel!

(Možná, že vám v článku chybí „rozbor“ těch větších skalních útvarů, které jsem na téhle cestě potkal, ale podrobnější popisy těchto malenických a mazaneckýh skal najdete v mých článcích v kategori Místa. Stejně jako moc hezké příspěvky z této oblasti od Aleše Matějíčka!)

Já pak spěchám přes horní konec Bedřichova k autobusové zastávce, kde zjišťuji, že mi spoj před dvanácti minutami ujel a ten další jede až za dvě hodiny!

No sedět tu v té zimě nebudu, to se radši ještě kousek projdu dolů obcí. Cestou mne zaujme objekt kostela svatého Bedřicha, vystavěný v historizujícím slohu, a pak mi najednou přistaví auto a mladý muž mne bere dolů do Oskavy. Dokonce je tak ochotný, že i když jede do Třemešku, dělá si zajížďku a veze mne až před restauraci u kostela ve středu obce. Ještě než zajdu na jídlo, fotím si zajímavý kříž u plotu fabriky a samozřejmě také kostel sv.Floriána. Má Vysokou hranolovou věž a byl vystavěn v empírovém a klasicistním slohu.

Teprve pak schovávám aparát a na řadu přichází řvoucí žaludek. Ale po vynikající polévce a segedínském guláši a po jednom pivečku z ryzí horské vody se i on utiší. A když spolu pak za soumraku čekáme na spoj do Uničova k vlaku, tak už jen spokojeně přede jak ten náš domácí kočičí mazel...

Poslední aktualizace: 22.5.2016

Na Maliník, Mazance a do údolí Oskavy v prosinci na mapě