Na Orlí hnízdo aneb jak jsem opět neviděl Alpy 2 (Kehlsteinhaus, Burghausen)

Ráno jsme se probudili, podívali se z okna ... a hned bylo jasné, že se zázrak nekoná a meteorologové celé Evropy se tentokrát – zcela výjimečně a bohužel – nemýlili. Z temné oblohy neustále něco kapalo a vytékalo a bylo i tak nějak zamlženo. Původní plán jsme však dodrželi a poměrně brzy vyrazili okem ostřížím pohládnout na Hitlerovo horské Orlí hnízdo. Tuto atrakci vždycky chtěl v našem okolí vidět téměř každý, což jsem já osobně nikdy moc nechápal. Na druhou stranu jsem věděl, že okolní příroda a výhledy jsou úchvatné … což se nás ovšem rozhodně týkat nemělo. Přesto bych však hned na úvod asi měl prozradit, že Hitlerovo Orlí hnízdo neboli Kehlsteinhaus je horské útočiště Adolfa Hitlera a jeho nejbližších, nacházející se v horské oblasti Obersalzberg a poblíž jihobavorského městečka Berchtesgaden. Horní Orlí hnízdo nechal postavit v roce 1937 Hitlerův tajemník Martin Bormann, ale Áda si ho nikdy moc neoblíbil. Údajně se bál jízdy výtahem a tak zde byl pouze asi desetkrát. Dnes je situace jiná a pověstný Václavák je vedle Orlího hnízda liduprázdným koutem naší planety.

Z našeho přechodného domova jsme tedy vyjeli směrem k Salcburku s tím, že nám dnešní den na 99,99 % hezké počasí nepřinese a kochání se výhledem na vrcholky alpských velikánů zažijeme opět jen v nabízených publikacích a na informačních tabulích. V hodně odpudivé předpovědi počasí se totiž shodovali meteorologové čeští, rakouští, němečtí i norští a ani my nemohli předpokládat, že by jejich věhlasná omylnost mohla být až tak silně mezinárodní  Začínal druhý den sváteční, tedy pátek 6.7.2018 …

Hned za Salcburkem se počasí ještě rapidně zhoršilo. Zdánlivě neproniknutelnými mračny celkem lehce propadaly provazce vody a my skoro zalitovali absence neoprenu. Konkrétně já situaci podcenil nejsilněji a měl jen síťované tenisky a nepříliš vodotěsnou větrovku. Po čase – a jedné drobné minele – jsme opět přejeli hranice do Německa, navigace nás donutila stoupat prudce vzhůru a po čase jsme vyjeli na plošinu s parkovištěm. Tady jsme auto zanechali osudu a následně u pokladny odevzdali 16 euro za každého. Za tuto – jistě nemalou – sumičku nás pak odvezl autobus – spolu s pár stovkami dalších Čechů a několika málo jednotlivci z jiných zemí – odvezl na horní parkoviště. Tam si nahlásíme – a na lístky necháme poznamenat – čas odjezdu, který musíme dodržet a pak už je před námi jen dlouhý tunel a ještě delší čekání na vstup do zlatého výtahu. Ten je jediným místem, kde se nesmí fotit a liftboy to hlídá více než bděle (rafinovaně jsem se nachystal, že si počkám a při zpáteční cestě vyfotím rychle zvenku vyprázdněný výtah bez cestujících, ale jakási silně nevzhledná postarší babizna mi to úmyslně znemožnila a při předstírané enormní snaze být ve výtahu - kde se už stejně nesedí – první mi před fotoaparát nacpala svou nevábnou řiť).

Výtah nás vyvezl do výšky 1.834 nadmořských metrů, ale v nějakou inverzi jsme doufali marně. I tak jsme se pokoušeli alespoň něco z okolních krás na chvilku zahlédnout, byla to však snaha marná. Na krátkou obchůzku okolí jsem se pak vydal v podstatě sám. Ono se zase nebylo až tak moc co se divit, protože se jednalo víceméně jen o brodění se kalužemi a klouzání po kameni. Do toho déšť a mlha, takže jsem byl rád, že jsem pořídil alespoň pár fotografií nejbližších skalek. Nějací cizinci nám udělali rodinné foto a jakýsi indický fotograf nás – coby zkušený paparazzi – naopak fotil snad úplně všude. Zřejmě jsme se následně stali hvězdami nějakého deníku Dillí Star …

Brzy jsem vzdal snahu o jakékoliv skrývání se před deštěm a sundal jsem i kapuci. Mnozí naopak zakoupili u stánku za 8,5 eura deštníky, kterými se nám následně pokoušeli vypíchnout alespoň jedno oko. My se v těchto místech plně spokojili s nákupem jakéhosi teplého nápoje s jägermeistrem. Naši přátelé mezitím něco málo pojedli v hospodě, kde byl původní snad jen krb z někdejší Hitlerovy pracovny. Poté se – po našem důrazném doporučení - na chvilku vydali „ke křížku“ a viděli tam úžasnou, zcela černou, ještěrku., kterou tam prý někteří fotili i ležící v kalužině. Celkem pochopitelně jsem to považoval za velmi nespravedlivé …

K tomu nic, co jsme viděli, se ještě navíc přidaly kapky na objektivu zrcadlovky, takže ve finále nikomu ani moc nevadilo, že stanovený čas pobytu se chýlil ke konci. Mlha stejně houstla a my se pomalu vydali k výtahu a poté tunelem k hornímu parkovišti. Tady jsme už jen seděli, debatovali a z placky dopíjeli zbytky ovocného destilátu. Vzhledem k počasí nás nepřestávalo udivovat, že nahoru přijížděly další a další davy zvědavých a adolfachtivých turistů. Za hezkého počasí tady ovšem musí být až neskutečně nádherně a několikahodinové túře bychom určitě neodolali … 

Takto jsme se v určený čas vrátili autobusem k autu a následně sjeli dolů do údolí. Za stálého deště jsme pokračovali směrem k naší ubikaci a já se tiše modlil, aby se počasí alespoň na chvíli umoudřilo a já viděl Burghausen. Někomu nahoře se mě asi zželelo, protože se před námi po nějakém čase hrad objevil na obzoru jako blesk z čistého nebe a v celé své nádheře a velikosti (v tomto případě se ovšem jedná o nadsázku ve stylu básnické licence, protože obloha rozhodně čistá nebyla a z hradu jsme viděli jen malou část). Pro neznalé ovšem musím prozradit, že téměř dvacetitisícové hornobavorské město Burghausen je skutečným klenotem Německa (i když pro mnohé stále celkem dobře utajeným), který je současně učebnicí architektury i velmi živým městem. Hlavním lákadlem je pochopitelně neskutečně dlouhý hrad (více než kilometr, šest nádvoří), hrdě se vypínající na skalním ostrohu nad řekou Salzach. Není zde ovšem – coby pozoruhodná památka nebo evropský unikát – rozhodně osamocen.

Náš čas, vyhrazený pro Burghausen, byl limitován nejen neúprosným pohybem hodinových ručiček, ale také stále temnící oblohou, která jasně signalizovala, že voda, která na nás dopadala během návštěvy Orlího hnízda nebude ten den zdaleka vlhkostí jedinou. A tak jsme kvapně vyrazili. Nejprve na hraniční most, kde jsem pořídil pár důležitých fotografií. Kolem bývalé celnice, která je dnes uměleckou galerií, a městských hradeb jsme se – po odstavení přibližovadla na bezplatném parkovišti - vydali „kamsi“ vzhůru.

Kolem hradeb jsme vystoupali k mohutné baště, od které se nabízel krásný výhled na hradní areál. Ten díky své délce opravdu obsadil celý horizont. Rychle povinné foto, krátká zastávka na neobvyklém židovsko-křesťanském hřbitově a následuje sestup dolů k pozoruhodné historické plovárně a nádrži plné kaprů. A odsud zase prudce nahoru, tentokrát již skutečně na hrad. Dnes zde sídlí muzeum, které bych docela rád viděl, ale musel jsem si, bohužel, zazpívat spolu s Katapulty „někdy příště …“. Vzhledem k časovému limitu jsme dokonce nedokázali projít ani celý areál, takže např. kapli s muzeem fotografie či hodinovou věž jsme vůbec neviděli. Začínali jsme přímo v centru „všeho mira“ (1. nádvoří u hlavního paláce vnitřního hradu) a skončili jsme u brány mezi 4. a 5. nádvořím. A pak už jsme se opět vydali směrem dolů – tentokrát na hlavní městské náměstí, které je vtipně a objevně pojmenováno Stadtplatz.  

Jako závěrečné PS musím k této části cestopisu přidat ještě jeden postřeh: Nedlouho po našem návratu jsem se poprvé v životě v televizi díval na dost moderně pojaté zpracování Tří mušketýrů z roku 2011 (mj. Milla Jovovich jako krásná Mylady, Orlando Bloom a Da Vinciho vzducholoď) a byl jsem hodně mile překvapen tím, že některé úvodní scény filmu, včetně setkání d´Artagnana s mužem z Meungu, se evidentně odehrávají v místech, kde jsme se počátkem letošního července procházeli a někteří dokonce přímo v tomto podniku kafíčkovali …