Na samém okraji Hané aneb Loštice, Uničov z výšky a ještě něco k tomu

Jak jsem už před nějakým časem slíbil, chtěl bych se v zimních měsících občas vracet ke starším cestopisům, které se na stránkách Turistiky ještě neobjevily. Navíc tímto způsobem mohu alespoň na chvíli zavítat do dnů teplých a slunečných nebo alespoň do období, které by takové dny přinášet mělo. A také do doby, kterou ještě nesvazovaly žádné zákazy (i když jen teoreticky), ve které se točilo pivo (většinou i dobré a studené), lidé chodili do práce (tedy alespoň ti normální, kterým stát nedopřává vysokých sociálních dávek), děti do škol (ani tehdy je to moc nebavilo, ale přišlo jim to samozřejmé) a přátelé se navštěvovali i osobně, ne jen na sociálních sítích.

Tímto cestopisem se vrátíme na počátek léta roku 2011 a budeme se pohybovat vlastně jen za trošku vzdálenějšími humny mého rodného města Šumperka. To ovšem neznamená, že bych některou z obou popisovaných výprav stlačil pod 60 ujetých kilometrů. A aby člověk nevyšel z kondice, absenci kopců nahradil poměrně silný protivítr.

Tento cestopis byl původně průvodním textem, který jsem posílal přátelům spolu s odkazem na fotografie umístěné na Rajčeti. Začínal tehdy následující větou: „Protože jsem doposud v červnových vedrech zatím pouze lenošil, a navíc bylo již záhodno osahat si konečně nové kolo, vyrazil jsem v druhé polovině minulého týdne na dva výlety do nedalekého okolí“ ...

Ve čtvrtek jsem volil cestu do Loštic, protože jsem si chtěl prohlédnout nedávno znovuotevřenou židovskou synagogu. Jedná se o klasicistní stavbu z konce 18. století, definitivně dokončenou v roce 1805. Synagoga stojí na místě původní dřevěné stavby a kolem ní se původně rozprostíralo židovské městečko, které bylo tvořeno v této části 17 domky. Původně žili Židé v Lošticích u křesťanského kostela a v roce 1727 došlo k akci "Kulový blesk", kdy si 17 rodin křesťanských a židovských prostě "čenžlo" svoje příbytky.

V současné době je synagoga stále ve stádiu postupné rekonstrukce, ale je už návštěvníkům přístupná. Chystají se zde různé akce, v nejbližší době jsem byl např. pozván na koncert Oldřicha Janoty. Průvodkyně je fantastická, takže jsme si spolu povídali asi 1,5 hodiny. Při listování "kronikou" Židů v Lošticích (jsou to listy A4 ve slídových složkách) jsme se nad místem tragického úmrtí jednotlivých občanů města židovského původu (Treblinka, Osvětim, Matthausen) shodli, že by možná nebylo žádnou tragedií, kdyby tam byla uvedena jména jiná, i ta současná - prostě je to velmi moudrá žena ... a ve svých naprosto neuvěřitelných 88 letech má, koneckonců, na moudrost věků právo.

Do dalších větších celků jsem se toho dne již raději nepouštěl, protože obloha nepříjemně rychle zčernala, blesky křižovaly horizont až zbytečně často a hrom „v dáli“ silně bil. Naštěstí se mi podařilo šikovně kličkovat mezi mraky, takže pár kapek jsem schytal jen u Vily Háj v Třeštině, kde jsem se pak musel u piva asi 40 minut ukrývat pod plachtovím venkovního posezení.

V sobotu jsem pak vyrazil do Uničova navštívit svého přítele Berta. Jeli jsme ve dvou, protože černá trojka z dob počátků studia na šumperském gymplu měla být zase chvíli pohromadě. Sraz v Malíně u cukrárny. Vzhledem k tomu, že obloha opět divně tmavla, předpověď byla odpudivá a kupodivu nefoukal protivítr, povedlo se nám dojet do Uničova za 58 minut. Přitom jsme jeli přes Troubelice a cestou normálně kecali.

Krom, již tradičně velmi příjemného, posezení u Ivoše a jeho půvabné choti, jsme s chutí využili možnosti navštívit vyhlídkový ochoz radniční věže (tady jsem se točil jako holub na báni poprvé v životě) a hospodu U Černého orla (tady už jsem sice byl určitě alespoň 150x, ale poprvé jsem zažil, jak dokáže jedno stisknutí jakéhosi paralyzujícího pepřospreje změnit sedící hosty v prchající dusící se dav).

Čas u slivovičky a různých jiných pamlsků utekl neuvěřitelně rychle a spát se šlo ve 3 ráno. Kupodivu už před sedmou jsme vzhůru. Panáček slivovice a cigárko na úpravu (prostě snídaně jako zamlada), zuby, teplá sprcha (to už zamlada denně nebylo) a po půl deváté se loučíme (tedy jenom s dětmi, protože Ivoš s Pájou i další hosté ještě tvrdě spí). Cestou se stavíme (koneckonců je to hned za barákem) v goticko-renesančně-barokním kostele Nanebevzetí Panny Marie (do jeho interiéru jsem pronikl snad teprve potřetí v životě – a to jsem svého času býval v Uničově takřka denním hostem) a v rámci ranního tréninku si hned dáváme medlovský kopec k úsovskému zámku (už jsme měli i lepší nápady). Po krátké zastávce na židovském hřbitově v Úsově už jedeme (s výjimkou několika fotopauz) v kuse domů. Bohužel celou dobu v poměrně silném protivětru...

(psáno v červnu 2011)