Na Sedlčansko za rozhlednami i za turistikou – den 2. a 3.

V noci jsme měli pootevřené dveře, takže bylo příjemně a fajn jsme spali. K ránu jsme je zavřeli, aby nás nebudil probouzející se les a hlavně dřevaři, kteří už ve čtvrtek večer začali kácet les napadaný kůrovcem. Zaslechli jsme je v půl šesté, ale moc nás to nerušilo. Vstávali jsme až před osmou.

Je teplo, lehce zataženo. Po snídani popojíždíme na parkoviště k lomu Obciny a jdeme si ještě zaplavat. Nebyl tam nikdo, ani plavky jsme nepotřebovali, dokonce i chvíli svítilo sluníčko. Bylo to příjemné osvěžení.

Nedaleko od parkoviště je u silnice pramen. Včera i dnes si tam lidi nabírali vodu. Předpokládáme, že je pitná a doplňujeme zásoby.

Cesta nás vede okolo rozhledny Drahoušek. Byli jsme u ní letos v dubnu, to bylo sychravé počasí a nic nebylo vidět. Zavřená je i nyní, ale počasí je lepší, tak se jdeme na ní opět podívat. Je to hezká ranní procházka a tato rozhledna je skutečně hezká, je to skutečně drahoušek. Zjišťujeme, že od rozhledny je jedním směrem docela hezký výhled. Od minulé naší návštěvy tu přibyla TOIka a já tvrdím, že i stojany na kola. Jisti si tím však nejsme.

Další program máme trochu turistický. Naplánovala jsem výlet (bez rozhledny) - 6,2 km dlouhou okružní naučnou stezku Drbákov – Albertovy skály s 11 zastaveními a s několika výhledy na přehradu Slapy, která v těchto místech nádherně meandruje. Měla jsem strach, že tu bude málo vody, že výhledy nebudou tak hezké, ale vyšlo to. Vody je asi jen kousek pod normál. S cestou od parkoviště se cesta protáhla asi na 7 km. Vím, že to má být poměrně náročné, trasa je často jištěná řetězy, ale překvapilo mne, že na úvodní tabuli píšou, že časová náročnost je 3 – 5 hodin. Čas máme, tak uvidíme.

Pro nás byla výhoda, že většina cesty vedla ve stínu. I tak jsme se docela potili. Nekoukali jsme, v jakém směru je stezka číslována, tak jsme ji samozřejmě šli opačně. Ono to asi nevadí. Jen si myslím, že zhruba 2. čtvrtina je nejnáročnější, my ji měli jako 3. čtvrtinu. Soudě podle toho je asi lepší ji jít tak, jak je pořadí informačních tabulí. I s pauzou na svačinu jsme to zvládli za 3,5 hodiny a to jsme skutečně poctivě četli všechny tabule a na vyhlídkách se řádně kochali. K tomu jsem to já docela brzdila. Po náročném stoupání jsem si musela dát vždy pauzu, motala se mi hlava a částečně klepala kolena. Neříkám, že byl výstup nějak nebezpečný, ale já trochu trpím na závratě a stačil mi pocit, že kdybych uklouzla, zřítím se někam dolů. I přes tyto útrapy jsem si to užila. Já skály mám ráda a výhledy byly fakt moc pěkné. Na závěr nás čekal bonus – na závěrečné skoro rovince jsme nasbírali dokonce pár hříbků, k večeři bude smaženice. Takže vlastně je dobře, že jsme to šli obráceně. Celou dobu je s sebou nosit by nás asi nebavilo.

Začínáme to trochu točit k domovu. Přejíždímepo Cholínském mostě přes přehradu a chceme se na druhém břehu vykoupat. Vpravo je parkoviště - soukromé. Patří ke kempu Cholín a jeho hostům. Parkujeme naproti u restaurace Hořická chata. Ota dává pivo - raději jen desítku, já vynikající hruškový džus ředěný vodou. Současně zjišťujeme, že do kempu se můžeme jít vykoupat - za poplatek 20,- Kč na osobu. Kdybychom se tam chtěli zdržet, tak proč ne, ale za krátké vykoupání, abychom hlavně spláchli prach a pot z dnešního výletu, se nám platit nechce. Navíc je tam děsně lidí. Pěšky se vracíme přes most a zatáčíme vpravo, kde parkuje několik jachet a kde je zákaz vjezdu. O kousek dál vede k vodě cestička, prostě přesně to, co potřebujeme. Jsme tam pěkně schovaní, opět nepotřebujeme plavky, aspoň je nemusíme sušit. Líbí se nám tady víc než v kempu.

Po procházce a vykoupání je půl litru piva určitě vstřebaný. Podle plánu pokračujeme k rozhledně Veselý vrch. Uvědomujeme si, že po 17. hodině už určitě bude zavřená. Na parkovišti se dozvídáme, že je stejně ode dneška až do úterý uzavřena. Vzhledem k tomu, že je to rozhledna, jak říkám bez nápadu - kovový stožár radiokomunikací, tak mne ani neláká, i když nahoru je to jen půl kilometru. Ota to však nevzdává. Tak jde sám. Jen foťák mu dělá společnost Já nabírán síly na dnešní poslední rozhlednu. Sice bude asi také zavřená, ale je asi dřevěná, tak musí být hezká.

Ota se nějak nevracel, tak jsem se pustila do krájeni hub. Když jsem už šla vařit, dorazil naprosto spokojený. Rozhledna byla zavřená nízkými vrátky na točitém schodišti. Ota po krátkém váhání tuto překážku snadno překonal a dostal se nahoru. Tam dokonce byly moc hezky udělané popisky, co je kde vidět. A protože viditelnost je pěkná, tak mu to trvalo dýl, prostě se kochal.

Dodělali jsme smaženici a vyrazili k naší dnešní poslední Drtinově rozhledně. Viděli jsme ji z našeho výletu po naučné stezce, Ota ji viděl i z rozhledny Veselý vrch. Na tuto dřevěnou rozhlednu se sice šlo do kopce, ale nebylo to nic hrozného. A hlavní bylo, že byla otevřená. Asi proto, že ji chlapec - horolezec natíral. Nahoře byly stejné popisky jako na Veselém vrchu. Bylo vidět hodně daleko. Byli jsme maximálně spokojení.

Žíznivý se přesouváme k pivovaru Energon, který je u Nového rybníka kousek za Dobříší. Doufáme, že blízko přespíme a večer posedíme v pivovárku u piva Baštýř. Málem to nevyšlo. V restauraci je svatba, ale venkovní nekryté posezení je pro veřejnost otevřené. Navíc si myslíme, že na travnatém parkovišti, které je trošku stranou od vchodu, můžeme přespat. Když nás budou vyhazovat, mají smůlu. Pod vlivem odjet nemůžeme a na ubytování u nich nemáme peníze. To klidně budeme tvrdit.

Ochutnali jsme mimo desítku vše, takže 11 polotmavou a pšeničnou, světlou dvanáctku. Chutnalo nám všechno. To pšeničné bylo osvěžující, ale pšenici nám moc nepřipomínalo.

Nikdo nás nevyhodil, nikomu jsme nepřekáželi. Kromě ohňostroje před 23. hodinou tu byl až neskutečný klid. Ráno bylo zataženo, spadlo 5 kapek, ale vzápětí se vyjasnilo. Od rána však bylo neskutečné dusno. Na snídani jsme raději popojeli na okraj blízkého lesa, ať je tady moc neprovokujeme. Ale i v lese bylo dusno.

Poslední rozhledna tohoto výletu je na Studeném vrchu. Z parkoviště je to cca 2 km. Počáteční lesní cesta se mění v širokou dá se říct silnici, samozřejmě s vjezdem jen na povolení. Horší je, že není nikde kousek stínu. Naštěstí posledních 600 metrů na rozhlednu už jdeme lesem. I toto je bývalá geodetická věž, stejně jako ta čtvrteční na Koňském vrchu. Tato je však kamenná, zvenku vypadá moc hezky, stejně jako okolí, kde jsou lavičky, ohniště, větší zastřešený altán. Tato rozhledna je otevřená, vstupné dobrovolné, prodávají tam i občerstvení, dokonce i klobásy, které jste si na ohništi mohli sami opéct. Jen nevím, zda je to tady tak vždycky. Ve věži nyní přespávaly asi dvě rodiny s dětmi, pravděpodobně však známí. Těžko říct, zda je možno si něco takového soukromě domluvit.

Na rozhlednu se stoupá po hodně strmých dřevěných schůdkách. Výhled je dost omezený, protože okolní stromy jsou už na některých místech vyšší než rozhledna.

Vracíme se k autu, cestou vyndavám Otovi klíště a jsem zvědaví, kolik si jich ještě vezeme domů. Opět jsme našli pár hub, takže k obědu dáme omeletu s pórkem a houbami. Ale to až doma. K večeru už chceme být v Plzni, takže to vše vypadá, že to zvládneme. Na odpoledne hlásí bouřky a přívalové deště, to je další důvod, proč to zbytečně neprotahovat. Od rána mne bolí hlava a po poledni se už černé mraky vytahují. Tak jim to možná vyjde.

Vyšlo to to jim i nám. Doma jsme stačili v pohodě vyndat věci z auta. Než jsem uvařila opožděný oběd, venku se zatáhlo, hřmí a prší. Takže tento výlet nám zase vyšel.

Na Sedlčansko za rozhlednami i za turistikou – den 2. a 3. na mapě