Na zříceninu hradu a skály na Obřanech ( 2006)

Tož dneskaj máme polovicu měsíca listopada a já sa jedu enom sám bez Jany podívat na kopčisko ménem Obřany v Hostýnských vrchoch. Nežijú tu sice žádní obři, jak by sa mohlo podle přízviska zdát, ale úplně na samém vrcholu kopca je zřícenina hradu a skaly, keré mosím prozkúmat. Autobus sa šplhá po serpentinách nad Držkovů, vjížďáme do mlhy a tak to pokračuje až navrch na Tesák - z okna není vidět ani zbla, ale není sa čem divit, protože v rádiu hlásili nízků oblačnosť a slunko je zas enom gdesi na Havaji...

Z Tesáku idu po rozbahněnéj cestě směr Hostýnek a až po turistické rozcestisko blato obcházám jak enom to ide. Odcáď už mosím jít přímo na hřebeň okolo lúk s vlekama pro lyžaře, naštěstí navrchu na hřebenisku už je sucho. Aj tak ale idu lesem jak náměsíčný, protože je všady okolo mlha jak v Londýně a zima jak v ruském filmu z 2.světovéj války ! Abych sa aspoň trochu zahříl, tož vedu vzrušenů diskuzu se svojím centrálním mozkem a když sme zrovna nejvíc zabraní do dialóga - tož nám přes cestu ladně přeběhne veliký jeleň !!

V sedle Klapinov sa stane menší zázrak. Mlžisko sa zdvihá jak opona v Národním divadlu navrch, do teho slunko naplno osvítí překrásnů krajinu, kerá si dneskaj navlékla listopadové šatiska - ( a moc jí to cérce sekne) - a jak střed světa sa přede mňů z mlhy vylúpne strmý kopec Obřan. ( Opravdu šou jak v televizi, mám sto chutí za ty efekty a načasování zatleskat). Místo teho ale radši tasím z batohu foťák Praktiku a fryško dole do sedla !! Je tu všady okolo nádherně a to eště na vrchol kopca - gde sa " vezu" po červenéj značce v délce asi 700 m - funím po stezce, kerá vede mezi krásnýma staletýma šedýma bukama a mezi nima prosvicuje špicovně modré nebe . Pod nohami mám koberec z měděného listí a tož si připadám jak negde v chrámu Mamy Přírody ... a to nejsú to žádné okecávací pindy, ale čistočistá pravda !!!

Vrchol kopca je tvořený velice úzkým skalnatým hřebeněm ve směru, gde slunko vylézá z brloha až tam gde chodí chrápat - ( pro Nevalachy je to východ a západ) - a najdeme na něm zbytky hradu Obřany. Je zajímavé, že hrad dosahuje délky snáď 160 m, ale zato byl hrozně uzučký. Na jedném konci stála kulatá věž ( bergfrit) a na tom druhém býl hradní palác, ale dneskaj z něho neuvidíte už skoro nic - enom samé jamiska a propadliska a zbytky valů. Zachoval sa ale 40 m dlúhý kus hradební zdi s jedným okénkem a zbytek kulatéj věže. Je dosť divné, že byla postavená zrovna tam, gde hrad žádnů ochranu nepotřebovál a eště víc podivné je to, že z přístupovéj strany hrad nebýl nijak chráněný. ( Možná si obránci mysleli, že bude každý nepřítel z teho kopca tak vyfluslý jak dnešní turista ...no je pravda, že Obřanský kopec je neco mezi krtincem a Gerlachovským štítem !)

Obřanský hrad měl takéj zajímavů históriju : Roku 1365 ho založíl nejaký Boček z Kunštátu a Poděbrad a to býl ten chlap, co mu malý Jiřík - budúcí král - říkal " milý pradědečku". Boček si ale začál stavit hrad enom tak a bez " stavebního povolení" a to sa nelúbilo moravském markraběti Jindřichovi a stěžovál si na to u samého otca vlasti Karla IV. a chtěl, aby sa hrad za trest zboříl ! Král sice nebýl proti, ale k žádném boření nigdy nedošlo, akoráť z hradu odešli všeci zedníci a přidavači. Nedokončený hrad býl nejaků dobu osídlený, ale po husitských válkách sa naňho vykašlali aj jeho páni a radši si šli postavit novů tvrz dole na rovinu do Bystřice...

Na jednom pěkném místě zhazuju batoh a enom s foťákem lécu sem a tam po zřícenině a potem idu na průzkum skal napravo od hradu. A čeká ňa tu velice milé a příjemné překvapeníčko. Pás Skalek přecházá do čím dál vyšších skalisek a celé toto pásmo može byt dlúhé asi 200 metrů a poslední skala z tohoto " bradla" je krásně zvrásněná a má moc bizarní kukuč - (možná že si to samé myslí tá skala aj ona o mně, gdo ví...) Gdyž sa pokusím o překlad do češtiny, tož sa jedná - o skály a skaliska, vystupující z dlouhého a členitého mrazového srubu, tvořeného pískovci a slepenci flyšového pásma a místy dosahují více jak 10 m výšky !!

Všady okolo sú moc pěkné stromy - šak je to tady všady takéj přírodní rezervaca se vzácnýma kvítkama a inýma rostlinama. Cestů zpět k mojém volně pohozeném batohu potkávám staršího uměleckého fotografa se stativem. Radostno a slušno mu popřeju pěkného dňa ...a on nic ! Nech mu praskne čočka na foťáku, nezdvořákovi !!!

Lúčím sa s týmto krásným místem a zešup dole do sedla, gde úplně zbytečná poslední fotka z kinofilmu ( náhradní už sebů nemám). A potom málem bečím : jak tak scházám dole lesem po neznáméj cestě Krátkým kaňonkem, vidím vlevo jakúsi trampsků osadu a hneď za ňů skalní ostroh s rozježenýma skalama - to budů asi ty " Kozlůvky". Pak přicházám k upravenéj studánce a gdyž nakrútím palicu a podívám sa navrch, tož vidím krásné modříny aj s šošolkama, keré sú moc nádherně nasvícené slunkem...Ale protože už nemám na filmu ve foťáku volné už ani jedno políčko, tož ně uniká možná nejlepší fotka mojého života !!!

Valím smutno dál - dole k cestě a rozcestí, v kopci nad cestů s blackem asi 0.5 km - pak ňa značka vede přes potok a mostek nigde ! A tož nezbývá než na druhů stranu přeplavat, ale gdo má na nohách tak jak já kanady, tož stačí přes potok Bystřičku enom přeskákat po kameňoch anobo přebrodit...a stojím u zastávky busu Na Valaškách. Naproti výš v kopčisku je dosť veliké rekreační středisko pro lufťáky a eště výš nad ním je moc pěkná a chráněná lúka, kerá sa menuje " Janče".

Protože ně to jede až za půl hodiny a není si tu gde sednút, tož svačinu dojídám vestoje a přitom si ve stejnéj poloze - než ně to jede dom - čtu knížku...