Návštěva hodonínské ZOO
Na loňský svátek 17. listopadu, připadajícího na pátek, jsem podnikl cestu do Křtin, navštívil jeskyni Výpustek a stavil se ve Vyškově u přítele Honzy. Bláhově jsem si myslel, že budu po té štrece zbytek víkendu už odpočívat. Jenomže ženuška mne večer po příjezdu překvapila přáním navštívit město Hodonín a jeho ZOO, neboť prý má být v sobotu ještě hezky.
Nu což – přání se mají plnit nejen o vánocích... a přání našich manželek pokud možno ihned (kdo by to pak s nimi jinak vydržel) - takže co?
Jedeme!
Naštěstí není dnešní cestování nijak dlouhé: stačilo se jen ze Zlína trolejbusem dopravit do Otrokovic, nasednout do povozu na kolejích a za půl hodinky se za okny na nádražní budově objevila cedule s nápisem Hodonín. (Upozornění: Ukončete výstup a nástup, dveře se zavírají – se bohužel neozvalo. Taky jsme sem nepřijeli metrem, ale rychlíkem, že ano?)
Pozdně podzimní obloha je dnes skutečně přívětivá, a tak se pod ní sídlištěm přesunujeme na sever, kde se má za novou sportovní halou na okraji lužního lesa nacházet i hodonínská ZOO.
Je tam!
Akorát nás trošku zarazí, jak je její areál maličký. Sedm a půl hektaru opravdu není bůhvíjak velká plocha, ale přesto se sem vleze na 700 chovanců, zastoupených ve 170 živočišných druzích. K nejoblíbenějším a nejcennějším patří šimpanzi, drápkaté opičky a kočkodani zelení. K těm nejobdivovanějším (a nejnebezpečnějším) pak párek „bílých lvů“ - Nadira a Samba z Jihoafrické republiky, tygři ussurijští s mládětem a žralok černoploutvý. Ten je kromě Hodonína u nás chován už jen v ZOO na Svatém Kopečku nad Olomoucí. Titul nejkrásnějšího „Missáka“ z opeřenců si už delší dobu nenechá vzít tukan obrovský, ale toho jsme bohužel viděli jen na obrázku vyvedeném před ZOO na vlnitém plechu, neboť zrovna chudák trčel někde v karanténě.
Ještě před zakoupením lístků přistupujeme k informačnímu panelu a orientačnímu plánu zahrady a seznamujeme se s její nedlouhou historií.
Na jejím počátku stál nápad, zbudovat v Hodoníně zařízení, které by zpříjemnilo a obohatilo život občanů a příznivě působilo na děcka ve škole k jejich vztahu k přírodě. Projekt byl schválen v roce 1973 a o čtyři roky později byl areál otevřen veřejnosti. Od r.1982 už je veden jako zoopark a o deset let později se může pochlubit titulem Zoologická zahrada.
Od té doby prošla velkou rekonstrukcí a krom proměny výběhů v ní byly vystavěny i nové pavilony. Můžeme zde navštívit pavilon exotického ptactva, primátů, terárií, akvárií či pavilon s plameňáky. Navíc se ZOO může pochlubit výběhy velkých kočkovitých šelem a vzdělávacím centrem. Z jeho ploché střechy, kde se dá posedět, je na již zmiňované „přerostlé kočičky“ do jejich výběhů skvělý výhled.
Posedět se na zahradě dá samozřejmě také u dvou bufetů, no a malí neposedové se mohou vyřádit na několika dětských hřišťátkách. A po zklidnění navštívit tzv.dvorek a tam nenechavými prstíky ošmátrat živá domácí zvířátka.
Jak jsme se dál dozvěděli, v současnosti u ZOO v korunách stromů vzniká 3D Bludiště, na kterém se vyřádí hlavně děti: dřevěnými lávkami s cestami ve výši 4 až 10 metry se budou proplétat mezi dřevěnými „stavbami“, ukotvenými ve stromech.
Tak, přečteno - a teď už zakoupit biléty a hurá dovnitř!
Říká se, že co je malé, je i milé a prohlídka nás opravdu nezklamala. Doufám, že některé živočichy, kteří si v okukování lidmi přímo libují, ani pohled na nás.
Nevím jak je to s rybami, hady a jinými plazy, ale třeba některé ptactvo se nechá obdivovat moc rádo. Své by o tom mohli vyprávět papouši a plameňáci, ale ti jsou spíš exhibicionisté.
Když už jsme u těch ptáků, překvapila mne reakce jakéhosi jeřába (či co to bylo): prostrčil jsem aparát mříží, chtěje párek vyfotit, ale sameček družku zakryl svým tělem a výhružně na mne cosi zaskřékal.
I když řeči ptactva nerozumím, určitě se o žádnou lichotku nejednalo, takže jsem se omluvil – Neboj, ptáku, tu samici si klidně nech, mně stačí ta moje! - a hodil čelem vzad.
Dále jsme obdivovali živočichy chované v akváriích a teráriích, výběhy s velkých koček, lamy, velbloudy, kozy a jiná přítulní zvířátka, až jsme přišli k pavilonu opic.
Zlatým hřebem naší prohlídky se stal pohled do zaskleného výběhu se šimpanzi. Jeden z nich se vyvaloval na hamace, zavěšené mezi stromy a byl přikryt starou pokrývkou. Tu mu kapna spadla dolů na zem, opičák seskočil a přehodil si ji přes plece. Takto přioděn vkráčel volným průchodem do sousední klece, přisedl k dalším druhům a tou pokrývkou jednoho z nich (možná ji?) láskyplně přikryl. Pak usedl a rozhazujíc dlouhýma rukama, zahájil se svými druhy dlouhou diskuzi.
Při pohledu na ně až jednoho zamrazilo, jak moc jsou tahle zvířata svým chováním nám lidem podobna: tady by stačilo jen je trochu přiobléct, do tlam zasunout hořící cigára, do pracek podat po kelímku s pivem... a byl by to výjev jak z kterékoliv naší hospody!
My dva jsme šimpanzům zamávali na pozdrav a nadmíru spokojeni opouštíme hodonínskou ZOO a zamíříli směrem na jih do centra města...
Přidat do oblibených uživatelů
Hodonín
Mapa
Ubytování
Počasí
Chaty a ChalupyPříspěvky z okolí Návštěva hodonínské ZOO
