Návštěva huslenské doliny Kychová a středu městyse Nový Hrozenkov

Stabilního slunečného počasí jsme při konci měsíce srpna v jednom pátečním dni využili k dalšímu výjezdu na Valašsko. Tentokrát bylo našim úmyslem prohlédnout si vesnickou památkovou zónu v Kychové a projít se středem Nového Hrozenkova.
Ze Zlína na Vsetín jsme se přesunuli brzkým ranním busem. Zde podrobnější prohlídka „Smetanovy obchodní galerie“, která je vlastně takovou vsetínskou variantou zlínského „Zlatého jablka“ a poté odskok na kávu na nové vlakové nádraží. V půl deváté odjezd autobusem do obce Huslenky, kde jsme hned přestoupili na další spoj do huslenské části Kychová na zastávku „Kovárna.“ Lavička zastřešeného objektu vzápětí využita k likvidaci svačiny.

Úzkou, ale dlouhou dolinou Kychová protéká stejnojmenný potok pramenící pod hlavním hřebenem Javorníků v nadm.výši 826 m. Od Papajského sedla pod horou Makytou jí po celé délce až dolů do Huslenek k žel.zastávce prochází žlutě značená tur.trasa.
(Já si její kus až po zastávku busu u „zámečku“, kterýžto objekt byl po druhé světové válce upraven na dětskou ozdravovnu, prošel loni, ale o vesnické památkové zóně v dolní části údolí jsem tehdy neměl ani šajnu.)
Tak tak jsme stačili dojíst a už se na zastávku k vracejícímu se autobusu z horního konce doliny trousí domorodci. No nic – uvolnili jsem lavičku potřebnějším a chutě vyrazili po silnici krátce vzhůru dolinou. Po chvilce následovalo za mostkem odbočení doprava a užší cesta stoupající mírně svahem nás přivedla k prvním dřevěnicím vesnické památkové zóny. Zřejmě ji neoficiálně střeží ten černý kocourek, který se před naším příchodem vyhříval na asfaltu, jenže když nás uviděl, bryskně se vzdálil.

Vesnickou zónu tvoří parádní soubor valašských roubenek umístěný v souvislejší zástavbě doliny v lokalitě „U Čemanů“ a pocházející z 18.století. Obytné chalupy karpatského typu byly zrobeny z hraněných trámů karpatského typu, kdežto vedle nich stojící hospodářské budovy často jen z trámů hrubě opracovaných. Stavení jsou umístěna na kamenných podezdívkách, jež slouží zároveň k vyrovnání svažitosti okolního terénu.
Nám se chaloupky moc líbily, protože jejich štíty jsou obraceny k východu a nyní byly zality slunečními paprsky prokreslujícími každičký jejich detail. Nad takto zobrazenou jejich podobou naše fotoaparáty jen slastně vzdychaly... ale v odpoledních hodinách už bychom tu byli s křížkem po funuse!
Za roubenkami se z návrší cesta spustila z kopce okolo výdobytků zemědělské techniky (dvou zaparkovaných traktorů, ale každý z jiného časového období) dolů na hlavní silnici. Tady jsme se znovu ocitli u zastávky busu a od ní tentokrát pokračovali dolů dědinou.

Kromě vesnické památkové zóny se sice v Kychové už žádná chráněná pamětihodnost nenachází, což ale neznamená, že tu nejsou k vidění další zajímavosti. Po chvilce se před námi objevilo hezké zákoutí s domem a zahradou se dvěma borovicemi s porušenými, přesto ale velmi bizarními korunami. Před domem odbočovala z hlavní komunikace ulička, v níž se vypínala klasická dřevěná valašská zvonička.
Za domem se zahradou stála u silnice menší novodobá kaple, zrobená rovněž z drva, se sedlovou střechou. Z jejího středu vystupuje vysoký dřevěný krucifix s plastikou Krista, zastřešený půlobloukovou plechovou stříškou. V čelní stěně kaple je velká nika ozdobená vázou s květinami. Zadní část výklenku zabírala kopie obrázku Panny Marie a sv.Josefa, kterak se sklánějí nad kolébkou s Ježíškem.
Následoval průchod okolo zahrady s pěknými růžemi a slunečnicemi a o kousek dál jsme z hlavní odbočili na vedlejší cestu, která nás pod strmou strání přivedla až téměř k huslenské žel.zastávce. My ale do Nového Hrozenkova nemínili pokračovat povozem jedoucím po kolejích, ale busem a k jeho několik set metrů vzdálené zastávce „Pod Černým“ vedla přes velkou louku pěšina.

Naproti přes silnici se nacházela stejnojmenná restaurace, v níž jsme se stavili na oběd (Jana svíčkovou a já moravského vrabce), na němž jsme si moc pošmákli. Však je také toto pohostinné zařízení zřejmě místem velmi oblíbeným, o čemž vevnitř svědčila velká hustota již jídlem ládujících se návštěvníků a venku zcela zaplněné parkoviště. Po krátkém odpočinku návrat na zastávku a přesun busem do posledního cíle našeho dnešního výletu – do středu Nového Hrozenkova.
Je městysem, ve kterém dnes žije dva a půl tisíce obyvatel. Stejně jako Velké Karlovice se i on skládá z mnoha místních částí. Střed obce leží u břehů Vsetínské Bečvy, jejíž dolina je rozhraním mezi Vsackými Beskydami (Vsetínské vrchy) a Javorníky.
Po svém založení se osada nejprve nazývala Novou dědinou. Roku 1670 se ujal název Rozinkov podle Rozíny Pethe z Hebeše, choti majitele panství Mikuláše Pazmámy z Pánazu.

V roce 1718 se název změnil na Hrozinkov, později Hrozenkov a od poloviny 19.století kvůli odlišení od obce v Bílých Karpatech na Nový Hrozenkov. Až do roku 1649 bylo toto sídlo součástí obce Hovězí, poté se osamostatnilo. Samuel Reich roku 1863 nechal ve východní části Hrozenkova postavit sklářskou huť. Ta se s okolní zástavbou od Nového Hrozenkova oddělila a roku 1949 vznikla Karolínina Huť, později přejmenovaná na Karolinku.
Od chrámu sv.Jana Křtitele jsme se vydali k Památníku národního umělce Antonína Strnadela. V krásném areálu stojí zvonička a kromě hlavní budovy s pokladnou také dvě malebné valašské roubenky. Ta hezčí byla upravena na muzeum, do něhož je vstup za babku – na osobu jen 50 Kč! V interiérech se kromě přehršlí Strnadelových děl nachází také národopisná expozice a nutno dodat, že nás obojí nás velmi zaujalo.
Jana se poté ještě zdržela v areálu, aby si vše důkladně nafotila a já vyrazil obcí jihozápadním směrem, kde se u silnice z jedné strany vypínala budova místní základní školy a z druhé objekt galerie.

Před komplexem budov ZŠ se na parčíkově upravené ploše nacházel pomník věnovaný „učiteli národů“ a pomník k uctění obětí II.světové války. Zatímco busta J.A.Komenského měla klasickou líbivou podobu, na plastice padlým se jakýsi socialistický „umělec“ vyřádil tak, že jsem absolutně nepoznal, co tímto dílem chtěl nám ostatním vlastně říci...
Protější Valašská galerie výtvarného umění byla už o něčem naprosto jiném:
Je umístěna v přízemí patrové budovy, volně přístupná a předešlý chátrající objekt do dnešní podoby převedl novohrozenkovský rodák Miroslav Šulák. Na myšlenku jak přeměnit chátrající objekt na galerii prý přišel cestou do Zlína, na které ho doprovázel akad.malíř Jiří Hartinger. Miroslav Šulák neudržované stavení odkoupil roku 2006 a celé zrekonstruoval, přičemž z toho původního zůstaly jen obvodové stěny a krov. Samozřejmě, že přestavbu neprováděl sám, ale pod dohledem odborníků – akad.architekta Libora Šoštáka a Ing.Martina Mynaříka. Nová galerie na území Valašska byla slavnostně otevřena roku 2011.

Od 15.června do 20.října loňského roku (2024) bylo možno si v galerii prohlédnout unikátní retrospektivní výstavu „Poezie života“ od malířky a grafičky Jiřiny Hartingerové, o několik let mladší manželky malíře a grafika Jiřího Hartingera. Stejně jako její muž, i ona vystudovala Střední uměleckou průmyslovku v Brně (1960) a o šest let později ukončila studium i na Vysoké škole umělecko-průmyslové v Praze. Od té doby se věnuje převážně malbě a grafice. Její díla jsou snovými vizemi vyzařující vnitřní světlo a klid, to vše inspirováno krajinou.
Já výstavu obrazů rovněž omrkl a musím konstatovat, že i když nejsem zrovna příznivcem abstrakce, tahle plátna opravdu měla „něco do sebe“ a vcelku se mi líbila.
Ještě víc jsem ale byl nadšen podobou poměrněho rozsáhlého dvora u galerie, přeměněného na japonskou zahradu!

Její realizací si splnil své sny Miroslav Škrabal. Bývalý dvůr postupně změnil na kouzelné relaxační místo s typicky japonskými zahradními prvky, kde nechybí ani jezírko a kamenné skulptury. Kuriozitou jsou zde vystavené bonsaje a jiné dřeviny, které podtrhují přitažlivost zahrady. Většinu stromů sem umístil sám pan Škrabal, některé byly dodány německou firmou „Bruns“ a o jejich opečovávání a stříhání se stará dojíždějící Pavel Slovák z Vigantic. Nádherná zahrada je volně přístupná a odpočinek v ní naleznou nejen zatoulaní turisté, ale především místní rodiny s dětmi a žáci blízké ZŠ.
Místo se mi tak líbilo, že když jsem se před kostelem znovu setkal s manželkou, nedbal jsem jejich protestů a táhl ji nazpět ke galerii, aby si i ona všechno prohlédla.
Nakonec byla zahradou tak nadšena, že moc nechybělo a málem nám ujel bus k domovu...
Huslenky
Příspěvky z okolí Návštěva huslenské doliny Kychová a středu městyse Nový Hrozenkov


















































