Ze Zděchova přes Hajdovy paseky do Valašské Senice

Fotografie (93) • Foto: Franta

Zděchov - návrší s kostelem Proměnění Páně

Neděle 5.4.2020. Koronavirus dál „promořuje“ populaci, takže se ani na dnešním výšlapu bez roušek neobejdeme. Nejhorší s nimi je čekání na vsetínském vlakovém nádraží, kde trávíme na lavičce skoro hodinu do odjezdu spoje do Zděchova. Přímo v obci už nám to tak hrozné nepřipadá, protože jsme se hned po příjezdu do centra s Janou rozdělili – a náhubek nenáhubek – oba běželi okouknout a nafotit zdejší pamětihodnosti. Je jich tu dost, je krásně, vysoko nad hlavami se tmavě modrá obloha, ba i osvětlení jest výborné, takže večer žádné stížnosti na nebeskou instituci určitě psát nebudeme.

Víc jak před rokem by se na tuhle valašskou obec dala použít parafráze latinského rčení Hic Sunt Leones - „Zde jsou lvi“, neboť zde tragicky zahynul místní chovatel velkých kočkovitých šelem. Zpráva obletěla všechna média a leckdo asi pokýval hlavou, řka – S čím kdo zachází, tím taky schází - a navíc si pomyslel něco o tom, že chovat takové potvory by měly akorát ZOO a ne někdo, kdo k tomu navíc nedostal ani povolení...

Odmyslíme-li si novodobou kauzu, je nutno upozornit na fakt, že samotný Zděchov bílým místem na turistických mapách nikdy nebyl. Ba právě naopak. Ještě za minulého režimu se stal díky bývalému hotelu Klímek významnou rekreační lokalitou a spoustu zajímavostí může návštěvníkům nabídnout i nyní. Jistě – toto boční údolí doliny Vsetínské Bečvy není tak slavné jako oblast Velkých Karlovic, ale zase tu na každém kroku nezakopáváte o další výletníky a prohlídka místních památek i okolní malebné krajiny je tudíž daleko intimnější.

První písemná zmínka o vsi pochází z roku 1623. Zděchovjané v té době nebyli žádnými poslušnými beránky a řada místních se účastnila valašských povstání, za což bylo vrchností několik domorodců popraveno a za trest vypálena půlka dědiny.

Další trable Zděchovu přinesl vpád Tatarů v roce 1663 vpád. Ten byl pouze jediný, zato kuruci si v letech 1706 – 1707 „návštěvu“ obce zopakovali hned jedenáckrát (!) a pokaždé pobili řadu místních, spousty jich odvlekli spolu s dobytkem pryč a zůstala po nich jen hořící stavení.

Zděchov býval převážně zemědělskou obcí a choval se tu hlavně skot, brav a hyd. (Pokud má někdo z těchto názvů zamotanou šišku, rád poučím, že bravem se označoval drobnější dobytek jako ovce, kozy a prasata a hyd je valašský název pro slepice, husy, kachny a krocany.)

Obyvatelé si též přivydělávali domácí výrobou valašských a slovenských čepců, ale i tak se zde žilo dost bídně. Není divu, že se před koncem devatenáctého a začátkem následujícího století mnoho z nich odstěhovalo do Ameriky a po skončení druhé světové války pro změnu odešlo osídlovat pohraničí. Dnes ve Zděchově žije asi 650 obyvatel.

Nejvýznamnější zděchovskou památkou je bělostný kostelík Proměnění Páně, tyčící se na návrší s památnými lípami a hřbitovem nad středem dědiny. Byl spolu se školou vystavěn za Marie Terezie v roce 1778 ve stylu klasicistního baroka a společnost mu dělá stejně starý kamenný kříž s erbem rodu Illesházyů, kteří v té době byli majiteli vsetínského panství. (Ty kamenné kříže má Zděchov celkem čtyři a na nejmladší z nich jsme později narazili na trase Naučné stezky Zděchov, když jsme po ní vystupovali k Hajdovým pasekám.)

Nyní ale zpět ke kostelu: jen co jsem k němu dorazil a zrovínka si fotografoval průčelí s polychromovanýma sochama svatých (Františkem Xaverským, Janem Sarkanderem a Panenkou Marií Svatohostýnskou), dorazil sem jeden místní orouškovaný pán v černém a chystal se odemknout vchod. Díky jeho laskavosti mi bylo umožněno prohlédnout si interiér chrámu a udělat několik obrázků, o které se se čtenáři samozřejmě rád podělím...

Vzhled kostela i jeho vybavení se v půběhu času měnily (např.ta dnešní věž byla postavena až dodatečně) a to samé postihlo i školu vystavěnou taktéž za Marie Terezie. Dnes slouží jako Základní škola, Mateřská školka a tělocvična. Než jsem dohonil manželku, narazil jsem v centru obce na starou hasičskou zbrojnici s menší expozicí požární techniky a na pomník obětem první i druhé světové války. Kromě toho jsem stačil oblažit své zraky i pohledem na řadu starších či novodobějších dřevěnic.

Zděchov se přitom může pochlubit také vlastní vesnickou památkovou zónou, ale ta se nenachází přímo v obci, ale o kus dál – až na asi 1.5 km vzdálených Hajdových pasekách dostupných po asfaltové silničce. Oba jsme k nim ze Zděchova radostně vyrazili. Jana zářila nadšením, neboť nás nejprve čekal z obce nahoru na hřeben pořádný strmák, ale zvládla jej bez frflání. Za to byla nahoře na turistickém odpočivadle s hezkými výhledy na okolní krajinu odměněna dobrou svačinou a kafíčkem z termosky. Jako bonus jsem přidal vzpomínku na svou první návštěvu Zděchova:

„Tož asi dva roky po vojně sem nájmladšího brášku, tehdá dvanáctiletého, v pátek odpoledňa vytáhl na nekolikadenní čundr. Začali sme v Lidči a odcáď sa vypravili na Lačnovské skaly. Já do téj doby znál enom ty Prostřední, ale gdyž sme k večeru hledali nejaký seník na přespání, tož sem konečně „objevíl“ aj ty Horní. Byly moc pěkné, odlesněné, čundráci tam měli na přespání chýšu z chvojí a červánky a zapadající slunko ozářilo skaly úplně dokrvava!

Nakonec sme spali v lesi pod týma Prostředníma a ráno sa probudili obklíčení hříbama! Staňa jich chtěl hneď sbírat, ale to sem mu zakázal a řekl, že až po snídani, ať nám mezitým eště kúsek povyrostú. Nakonec sme jich měli dvě plné igelitky, což ňa trochu rozhodilo, nebo sme sa měli dom vracat až v nedělu a nevěděl sem, jesli nám do téj doby nezhnijú. (A tož sem to řešíl tak, že sem jich přes deň při každém odpočinku vysypal do trávy a pokropíl voděnkú, ať sa trochu vzbrchajú...)

Ráno sme napřeď přelézli hrb a našli aj ty divoké Dolní skaly, no a potem už sme valili po hlavním hřebeni na Čerťáky a z tama na Pulčiny. Cestú nás předběhla tlupa mladých cérek, a gdyž sme jich na Pulčinách dohnali, tož seděli všecky na lúce a hrozně falešně zpívaly.

Radši sme od nich utekli navrch do skal. Tehdy sa eště mohlo aj do skalních měst a já sem po nich brášku pěkně povodíl. S blížícím sa večerem sme zamířili do Zděchova a tam narazili na pěknú hospodu. Jeden postarší domorodec projevíl o naše hřiby zájem, tož sem mu jich za čokoládu a pár velikých boroviček střelíl. A potem udiveně hleděl, jak mu jich druhý dědák ukradl a utěkal s taškama k východu, gde najednúc povstál třetí staříček, dál tom kradeníkovi po čuni a obě tašky odnésl nazpátek k novém majitelovi. Z radosti nad tým, že to tak dobře dopadlo, sme si my starší dali s borovičkami repete a Staňa dostál další čoko. Gdyž sem sa potem fešnéj mladéj šenkýřky ptál, co to tady majú za Divoký Západ, tož ně řekla, že je to tady normální... a jak potem zjistila, že Staňa není můj syn, ale brácha, tož po mně začala mžúrat očiskami jak blbá. Šak sa ně takéj lúbila a dál bych si řéct, ale fakt to nešlo, nebo sem nevěděl gde bych brášku na noc odložíl... a navíc by to doma na mňa požalovál!

Tož nebylo nic, ale při odchodu ně aspoň dala tip na přespání v družstevním hangáru se senem. A to bylo moc dobře, nebo v noci přišla strašlivá búřka a gdyby sme spali venku, tož bysme dopadli jak Francúzi u Waterloo!

V nedělu ráno chcalo dál, ale chťa nechťa sme moseli na vlak do Huslenek. Staňovi bylo hej, nebo měl pláštěnku, ale já nic (Heč!) a tož sem tam došél jak zmoklý kohút...

Tak, zavzpomínáno a nyní vztyk a odchod! Následovala cesta lesem a stoupání do lučinaté uzávěry údolí, odkud se otvíraly nádherné výhledy do krajiny Javorníků. Hajdovy paseky byly rozloženy vysoko nad dolinou až pod zalesněným vrcholovým svahem Šerklavy. Odborníky bude zajímat, že lze v okolním travnatém porostu nalézt některé druhy méně vzácných orchidejí (jako např. kruštík širokolistý) anebo že se v blízkosti obydlí často objevuje chráněný pták chřástal vodní. Mimochodem je to pták...

My, kteří nejsme odborníky na faunu ani flóru, spíš oceníme nečekaně veliký shluk zachovaných pasekářských stavení, z nichž většinu tvoří dřevěnice. Ta nejstarší pamatuje polovinu devatenáctého století, ale kdyby k nám mohl promluvit nějaký Duch času, potvrdil by osídlení Hajdových pasek již o tři stovky let dříve. Dnes většinu mladších opravených roubenek obývají chalupáři a v těch několika novodobějších „moderních“ zděných staveních žije pět stálých obyvatel. Přitom tu ještě roku 1950 Hajdovy paseky obývalo 120 stálých pasekářů!

Nu což - i tady se stalo to, co jinde: mladí nechtěli prožít život plný nesmírné dřiny, ale utekli odsud za prací a zábavou do okolních větších obcí a měst, hlavně blízkého Vsetína.

Se dvěma domorodými osadníky jsme se potkali a hodili řeč. Tomu prvnímu moc rozumět nebylo, protože k nám něco drmolil v kočičí řeči, ale staršímu starousedlíku stojícímu poblíž včelína s rojícími se výrobkyněmi medu bylo rozumět perfektně: „Nále to sem idete brzo. To ste měli dojít, až sem přindú vlci a medvědi!“

Smál se. A potvrdil, že se jim tu opravdu v okolí pasek toulá medvěd, ale naštěstí zatím žádných škod nenatropil. Poté se pochválil, že je veliký cestovatel, neboť se po pasekách z chalupy do chalupy několikrát stěhoval, až si nakonec postavil vlastní, už moderní barák. Při řeči jsem nadhodil, že můj tatínek také pochází z pasek, z Hluboč, ale že se z nich po vojně odstěhoval dolů do Brumova. Načež ten starousedlenec nazdařbůh máchl rukou a řekl: „Ten leží negde tam, že?“

„Ano, pane,“ potvrdil jsem mu jeho téměř správný odhad a rozloučil se. Při chůzi ke studánce na horní konec Hajdových pasek jsem udiveně bručel: „No nazdar! Brumov sice leží za horama a za dolama, ale furt je odcáď enom tak 25 kilometrů daleko... ty jeden „cestovatelu!“

Od horního konce pasekářské osady značka zamířila nekompromisně nahoru do kopce. Nejprve po lučinách, pak mnohem strměji lesem. Na odlesněný hřeben s vyhlídkovými Senickými lúkami to ale nebylo daleko. Než jsme se vyškrábali nahoru, mohli jsme se ze širokánského lesního průseku potěšit pohledy na pořádný kus Javorníků a protilehlých Vsetínských vrchů. Mělo to jen jednu chybu: on byl ten průsek zbudován pro vedení vysokého napětí, jehož vysoké stožáry pořádně zhyzdily zdejší nádhernou valašskou krajinu.

Nahoře Jana vyjekla překvapením nad velikostí ohromné louky, z níž se otvíraly další skvostné výhledy... a nejen na slovenské příhraničí. Směrem k východu louka spadá k pasekářské usedlosti Ezechýle, vypínající se nad dolinkou, jíž vyhloubil Máslejův potok. Senické lúky jsou přitom vlastně takovou špičkou ledovce, neboť dolů k Valašské Senici se takových rozlehlých pastvin s porosty hájů (a obklíčených lesním porostem) nachází ještě daleko víc. Jenže rozhled z nich už nenabízí tak daleký zor za slovenskou hranici, jako z téhle jejich nejvrchnější sestřičky.

Byl jsem tady víckrát, neboť vrcholem louky prochází červená trasa z Pulčin přes kopce Butorky a Valašskou Kyčeru na Makytu, ale přiznám se, že jsem tak fantastický bezoparový výhled na slovenská pohoří odsud viděl dnešní březnovou neděli poprvé. A to si ani nepřejte vidět, jak jsem se tloukl do hlavy, že jsem si sebou tentokrát nevzal i dalekohled!

Naštěstí ho měl sebou pán, kterého jsem potkal na nedaleké vyhlídce nad Skaličím a pomohl mi upřesnit vše, předtím viděné ze Senických lúk. Tam jsem se totiž dostal do sporu s mladou ženou ze skupinky výletnic, která tvrdila, že zasněžené vrcholky na nejzašším obzoru patří Strážovským vrchům a jako správná příslušnice svého pohlaví si bezhlavě stála za svým. Při návratu k manželce jsem skupinku žen odpočívajících na okraji lesa znovu minul a neodpustil si výchovné rýpnutí: „Tož, milá paní – tak ty zasněžené kopčiska opravdu patříja k Maléj Fatře, jak sem předtým říkal já! Tá hora co vypadá jak zub je Klak z Lúčanskéj Maléj Fatry a Strážov je až ten hrb, co z obzora trčí přesně v jeho prostředku.“

Kupodivu se neurazila a za ponaučení poděkovala. Pak už jsem spěchal za manželkou, usilovně fotící výhledy z louky, a když s ní pak byla konečně zas řeč, neodpustil jsem si dát výchovnou lekci ani jí: „Ty kopce, co vidíš na západě, nepatříja Beskydom, ale Vsetínským vrchom a ten modrý horizont za nima zas vrchom Veřovickým. A ty pásma hřebeňů, keré vidíme nad Senicú na opačnéj straně, tož ty už všecky patříja Slovákom. Nebo náš je enom ten jediný, co vede k Makytě, ale tú odsáď nevidíme, nebo ju zakrývá vrch Butorky. Zato ale vidíme celý konec Bílých Karpat, kerý vede od Královca nad Střelnů a potem sa stáčá k Půchovu. Ty kopce nalevo patříja všecky Javorníkom a ty, co před sebú na obzoru vidíme až úplně vzadu, tož ty už všecky ležíja za Váhem...“

Po důkladném pokochání se jsme Senické lúky opustili a jali se sestupovat po polní cestě hřebenem s remízky. Minuli jsme několik už moderních pasekářských usedlostí a pod tou poslední přesedlali na safaltovou silničku, která prudce klesala do dolinky Františova potoka a k areálu valašskosenického koupaliště s několika bazény a hospodou. Když jsem v polovině osmdesátých let hledal novou zkratku na Pulčiny a vydal se k nim ze středu Valašské Senice, zůstal jsem na něj hledět jak puk. Ten jsem já, občan městečka s více jak šesti tisíci obyvateli, mohl dědině se sotva 440 dušemi jen tiše závidět.

Nového důstojného koupaliště se mé rodné hnízdo dočkalo až v době, kdy už jsem byl přestěhován do Zlína... a to valašskosenické bylo roku 2008 důkladně zrekonstruováno a zmodernizováno.

Minuli jsme jeho areál a brzy se ocitli ve středu dědiny u obchodu a zastávky busu.

Předchůdcem dnešní, více jak 2.5 km dlouhé obce se 450 obyvateli, byla maličká osada, která se připomíná již roku 1500. Název dostala podle senných luk nad stejnojmennou říčkou a od středověku se vyvíjelo i jméno dědiny. Nejprve Seminka, pak Srninka, Jesenice, Senitz a konečně Senice, k němuž získala přídomek Valašská až začátkem roku 1925.

Nejprve patřila ku hradu Pulčiny (Plučiny) a od roku 1549 se stala součástí brumovského panství. Velká tragédie se zde stala za tureckotatarského nájezdu v roce 1663, kdy byla celá dědina vypálena, většina obyvatel zabita a zbytek odvlečen do otroctví. V té době mezi Senicí a Francovou Lhotou rozbilo svůj tábor 17 – titisícové turecké vojsko!

Od roku 1710 byla součástí panství hošťálkovského hrabětě Waldorfa. Lidé tu byli velmi mizerně živi ze zemědělství a aby neumřeli hlady, museli se zabývat i „přidruženou výrobou.“ Pletli se vlněné valašské punčochy, podšívaly podešve pro výrobu papučí ve Valašských Kloboukách a štípal se šindel. Žilo se tu chudě, a tak není divu, že na přelomu 19. a 20.století řada obyvatel emigrovala do Severní Ameriky. Další exodus se pak konal po druhé světové válce, kdy někteří „Valašskoseničáci“ odešli osidlovat pohraničí.

Mezi lety 1980 až 1990 byla Valašská Senice součástí Francovy Lhoty a od té doby je samostatnou obcí...

Protože do odjezdu spoje zbývalo dostatek času, zamířil jsem ještě sólo k nedaleké zajímavé sakrální stavbě, která krášlí centrum obce za říčkou Senicí. Pomalu zapadajícím sluncem byla velmi hezky nasvícena a já si ji obešel téměř ze všech světových stran. Když jsem pak stál před proskleným vchodem s namalovanými bílými pásy kříže a marně se snažil mezerami mezi nimi přes sklo vyfotit interiér, viděl jsem jak v zrcadle, že sem přijela žena na kole (samozřejmě s ochrannou rouškou) a se slovy - „Chcete sa podívat do vnitřku?“ - dveře do kaple k mé velké radosti otevřela.

Moderně pojatá novodobá členitá kaple s vysokou věží vznikla roku 1971 a byla zasvěcena sv.Cyrilovi a Metodějovi, jejichž portréty zdobí ve formě sgrafita od akademického malíře Aloise Baránka z Valašských Klobouk čelní stěnu interiéru. Brzy po dostavbě kaple normalizačně přituhlo a ona směla být využívána jen jako obřadní síň. Např. jen k rozloučení se zesnulými, ale vykonávaly se zde i májové pobožnosti.

Mše svaté se začaly pravidelně jednou za měsíc sloužit až po roce 1990. Kaple prošla o jedenáct let později celkovou rekonstrukcí. Ke tradičním Cyrilometodějským poutím se slavnostní mší svatou, hudbou, kolotoči a stánkaři nakonec také došlo a dnes už je jejich okázale slavený svátek ve Valašské Senici tradicí.

Po prohlídce jsem se vrátil za ženou a spolu s ní pak odjel k vlaku do Horní Lidče. Souprava společnosti Arriwa nás pak velmi pohodlně (a bez zpoždění !) dopravila do Vsetína, kde jsme přestoupili na bus k domovu...

Poslední aktualizace: 24.5.2020

Ze Zděchova přes Hajdovy paseky do Valašské Senice na mapě