Atomová spása. Podzemní kryt pod vsetínskou Zbrojovkou.

Možná se to někomu z vás taky přihodilo. Jako několikrát mně. Pohodová procházka po hřebeni Vsetínských vrchů, Soláň, Vsacký Cáb. A při pohledu z terasy Vsackého Cábu dolů do údolí nápad – sejít přes ty lesy a stráně na Vsetín. A když jsem se tak vnořil do lesů, které zas úplně moc neznám, pravidelně jsem po pár minutách zabloudil a nakonec skončil u železného plotu. Ale opravdu plotu. Bytelného, s ostnatým drátem. Plot, který jasně dával najevo, kdo je tady pánem. Jednou jsem narazil i na ostrahu, dva chlapy nekompromisního vzhledu a nekompromisního chování. Rychle jsem byl vykázán zpět do lesa… Tady totiž začíná areál vsetínské Zbrojovky…

Zbrojovka – to byl po desítky let (a stále je) vsetínský fenomén. Vznikla v roce 1937 v odlehlém a špatně přístupném koutě republiky a ihned se stala důležitým dodavatelem zbraní a výbušnin pro československou armádu. O dva roky později se sortiment výroby sice nezměnil, jen odběratel byl jiný. Německý wehrmacht na frontách druhé světové války taky s úspěchem užíval zbraně, vyrobené ve vsetínských kopcích.

I v časech následujících byly z bran továrny vynášeny bedny plné kulometů a výbušnin a v rámci studené války přepravovány tajně vojenskými speciály do spřátelených zemí, do Egypta, Sýrie atd. Jen socialistická propaganda tyto podivné „holubičky míru“ překryla (ale rovněž úspěšnou) výrobou textilních a pletacích strojů.

Zbrojovka se nachází až na konci Jasenického údolí, vzdálená od centra města několik kilometrů. Jakoby záměrně ukrytá v kopcích a lesích pod Vsackým Cábem. Obrovský střežený areál, táhne se kilometry úzkými údolími kolem potoků. Dům za domem, hala za halou. V době největší slávy tu pracovaly tisíce lidí. Každé ráno se polovina Vsetína stěhovala do Zbrojovky, po konci směny zase nazpátek. Desítky autobusů. Ze vsetínského nádraží vyjížděla dokonce železniční vlečka, vagóny plné „zbrojováků“. Nakonec i já zde během své středoškolské praxe strávil dva týdny u rýsovacího prkna, abych nabral tu správnou motivaci do dalšího studia.

Snad nebylo na Vsetínsku rodiny, aby některý její člen nepracoval ve Zbrojovce. Můj děda tu konstruoval celý život a byl vždy hrdým „zbrojováckým“ patriotem. Rád vzpomínal. Hlavně na časy druhé světové války. Zbrojovka bývala pochopitelným cílem náletů, často i několikrát za den se rozezněly sirény a pracovníci prchali do krytů. Děda ještě rád šibalsky dodával, že s několika spolupracovníky se naučili drásavý zvuk sirén ignorovat a během nečekané přestávky mohli holdovat své vášni – hraní karet. Bomby nebomby…

Už když jsem to vyprávění slyšel, zpozorněl jsem. Podzemní kryty, to je něco pro mě. Je mi jasné, že musely existovat, ale co je s nimi teď? Staré válečné kryty se jistě adaptovaly na kryty civilní obrany. V dobové publikaci o Zbrojovce jen stručná zmínka: „v okolních stráních byly vybudovány podzemní kryty tak rozsáhlé, že v případě jaderné války by pojaly tři čtvrtiny Vsetína“. Prochodil jsem nazdařbůh lesy kolem Zbrojovky. Pár podezřelých věcí jsem našel, drobné betonové stavby, možná průduchy z podzemních prostor. Ale žádná možnost dostat se nepozorovaně dovnitř. Samozřejmě, nějaké kryty budou uvnitř areálu, je tam dneska mnoho firem, výroba výbušnin, vím, že právě ty se skladují v podzemí. Ale něco bych přece jen najít mohl…

Nakonec mi štěstí přálo. Informaci přinesl bývalý student. „U křižovatky je velký betonový vchod do podzemí“. O tom jsem věděl, před pár týdny jsem se k němu musel probít přes kontejnery, haldy odpadků, kopřivy a bezdomovecké doupě. „Ten je ale trvale uzavřen“. To jsem taky tehdy zjistil. „Ale pokud vylezete do stráně nad tím vchodem, najdete průduch. A ten je otevřený“.

Hned další den jsem byl na místě, nedočkavostí jsem ani dospat nemohl. Speleologický oděv, asi tam bude špinavo. Čelovku, baterku, foťák. Jen přilbu jsem nechal doma, nerovný strop a stalaktity nečekám…

Zaparkoval jsem kolo na křižovatce, poodešel k zavřenému vchodu ve stráni. Tam, trochu už mimo zraky kolemjdoucích se převlékl. A šplh do strmé stráně. Chvilku jsem bloudil, ale byla to jen otázka času. Najednou tam stál betonový kvádr, z jedné strany otvor. Nahlédl jsem dovnitř. Malý vnitřní prostor, v podlaze černá díra někam dolů. Mám to.

Dvě na sebe navazující šachty mě zavedly do asi dvacetimetrové hloubky. Prolezl jsem ještě kruhovým vstupem, narovnal se a rozhlédl. Členitý podzemní prostor, pravoúhlé chodby, dveře do jednotlivých místností. Vlhkost na stěnách, pod podrážkou občas zaskřípaly střepy. Překvapila mě výbava. Rozvodné a ovládací panely, plynové bomby, cisterna na vodu, filtrační zařízení. Stoly, židle. Kuchyňka i s nádobím. Hodiny. Černý telefon s otočným číselníkem, to už jsem dlouho neviděl. Staré, zažloutlé písemnosti, tak ze sedmdesátých, osmdesátých let.

Prošel jsem každé zákoutí, prohlídl každý detail. Podzemní kryt nebyl zas tak velký, jak jsem si na počátku myslel. Nebyly tu ani žádné ubytovací kapacity, celé zařízení mi spíš přišlo jako nějaký velín.

Zůstal jsem nehnutě stát a vypnul baterku. Úplné ticho. Úplná tma. Stál jsem bez pohnutí asi pět minut a bojoval s rostoucím pocitem tísně. Ale oči se ani trochu nerozkoukaly. Není tu pod zemí jediný foton…

Přišly mi na mysl scény z postkatastrofických filmů. Na planetě radioaktivní pustina, celé lidstvo v podzemních krytech. Brrr, fuj. Raději jsem zase rozsvítil. Hned se líp dýchá. Viděl jsem, co jsem chtěl, po žebříku zase dvacet metrů nahoru. Po břiše jsem se protáhl vstupním otvorem ven, z podzemí do lesa nad křižovatkou. Zase venku. Je tu teplo, světlo. A zvučno…

Ale nevracím se s prázdnou. A to ani, když si odmyslím zajímavý zážitek a cenné poznání. Z podzemní kuchyňky jsem si odnesl hliníkovou konvici a hnědý hrneček s podšálkem. Když z nich odrbu vodní kámen, plíseň a špínu a uvařím si čaj, budou mi připomínat dnešní podzemní dobrodružství.