Německo-Belgie–Londýn-jižní Anglie. Retro ´99 4.část.

Windsor – vinařství Denbies - Dorking – Box Hill - Leith Hill

Následující den konáme procházku po Windsoru, 25 mil západně od centra Londýna, tedy 40km. Nezajímá nás tu město, jako takové, ale samozřejmě jeden z největších evropských hradů, či zámků. Uváděn je i jako zámek, ale mně přijde spíš jako hrad. To dělá jeho mohutné opevnění. Je jednou z oficiálních rezidencí britské královské rodiny.

V naší době stála vstupenka 10 liber. V ceně bylo představení – střídání královské stráže. Slavnostní ceremoniál trval snad hodinu. I přes svou zajímavost nám připadalo nekonečné.

Hrad je pěkně rozsáhlý. Se svými 45.000 m2 se jedná o největší obývaný hrad v Evropě. Podle některých zdrojů snad dokonce na světě. Britští panovníci si ho vybrali za své sídlo ve 14. stol. zřejmě pro jeho majestátnost a nedobytnost.

Vedle nástupové plochy pro stráže v dolní části nádvoří, vystupuje gotická kaple sv. Jiří., ve které jsou pochováni někteří angličtí králové. Bohužel jsme se do ní nedostali, neboť byla mimořádně zavřena kvůli přípravám na svatbu. Ne na jakoukoli. Svatební obřad tu měl mít princ Edward, syn Jejího Veličenstva královny Alžběty II., se snoubenkou Sophii Rhys-Jonesovou. Na tuto velkou záležitost bylo pozváno 550 hostů, což si vyžaduje určité přípravy.

Možná je paní hradu doma, protože jsme zahlédli nějaký pohyb pod horní uzavřenou soukromou částí. Nějaká žena vyšla ven do malé zahrádky pod vnitřním hradem. Vypadalo to, jako by šla jen pro šnytlík do polívky.

To, že je Její Veličenstvo královna doma, což bývají víkendy, by se zpravidla mělo poznat i podle střídání stráží. Královna tu strávila své dětství a tak se tu cítí dobře. Pobyt střídá mezi Buckinghamským palácem v Londýně a palácem Holywood v Edinburgu.

V samotném městě Windsor mají určitou raritu. V Cechovním domě Guildhall, chtěl stavitel dokázat radním, že může být funkční strop i bez opěrných sloupů, které přísně vyžadovali. Tak je má, ale nic funkčně nepodpírají. Odborník předvedl, že tomu rozumí víc než radní.

Jako správný Jihomoravák se musím také zastavit na exkurzi v nejznámějším vyhlášeném vinařství Denbies u Dorkingu. Zdejší je se 104 ha vinic největší v Británii. Musím ho zkolaudovat, abych se měl doma čím pochlubit a sdělit pak kamarádům na největší vinařské akci ve Valticích své zážitky.

Netušil jsem, že může být v Anglii klima k pěstování vinné révy. Údajně nějaké pokusy byly před Římany. Ještě pár století po nich tu réva živořila. Až nedávno, před necelými padesáti lety, se opět několik průkopníků v některých hrabstvích pokusilo o vzkříšení pěstování révy.

Mě hlavně zajímal vliv blízkého moře na chuť místních vín. Ve Skotsku se ve whisky obráží. Moje neštěstí je, že stále nic nestíhám a pořád spěchám. Takže jsem neměl moc klidu a času, zejména v tomto prostředí oficiálního programu, se soustředit, a důkladně nuance místních vín prozkoumat.

Domácí produkce samozřejmě nestačí, pokryje pouze jedno procento britské spotřeby. Výroba vín je tu na začátku. Přesto jsou na ni hrdí.

Krátký film pojednával hlavně o pěstování a zpracování vinné révy. Z odborného výkladu jsem moc nepochytil, ale domnívám se, že tam nesdělovali nic navíc, než co znám. Mě školil dřívější ministr vnitra Kravíhorské svobodné republiky Bořetice, můj dobrý kamarád. Už také in memoriam. Strávil jsem v jeho kanceláři pod zemí hodně času.

Byl jsem tam představen dokonce i jejímu prezidentovi, který mně pak vzápětí pozval na pokračující kurz do jeho sklepa. Školení proběhlo, jak jistě uhádnete, velice úspěšně. I když jsem možná měl namále. Tu historku zde musím sdělit pro poučení, přestože nemá s Anglií nic společného, jen s vínem.

Prezident byl vyšší ode mě nejmíň o hlavu. Bylo to v době burčáků. Když jsme byli na nejnižším místě, na konci jeho sklepa, tak jsem nějak těžce lapal po kyslíku. Pro jistotu jsme se posunuli ve sklepě trochu výš. Předtím jsme se u ministra vnitra bavili vinařskými historkami a v jedné se hovořilo o tragédii, kdy zkušený vinař ve sklepě zůstal.

Při kvašení moštu vzniká totiž kysličník uhličitý, který je těžší než vzduch. Přestože sklepy v době burčáků odvětrávají, nějaký se drží dole. V mém případě měl vysoký prezident hlavu o 20 cm výš, takže netušil, že já jsem u rozhraní hladiny CO2.

No. Jste poučeni, takže se vracím do vinařství Denbies. Tam jsem byl zvědav hlavně na ochutnávku jejich produkce. U nich je tohle vinařství známé, což není zvláštní. Mezi slepými jednooký králem, zní přísloví. Révu jim dovezli (správněji asi „si dovezli“) Římané.

 U ochutnávek špičky ochutnat nedali, ale dá se říci, že vzorky byly slušné. Burčák neznají. Aspoň se k němu nepřiznali. Vyprodukují údajně 400.000 lahví/rok, ze 300.000 hlav jejich vinice. Jejich půda je složením údajně totožná s vinicemi Champagne ve Francii. Na závěr nás povozili vláčkem po vinicích s celkovou plochou necelých 100 ha. No, neměl jsem s sebou metr, tak jim musím věřit.

Dorking, ležící jižně od Londýna, je sympatické městečko s klasickými hrázděnými, nebo polohrázděnými domy. Tomu odpovídají i interiéry místních hospůdek. V centru města, bohužel zacloněný stromy a domy, přes umístění na vyvýšenině ne moc dobře viditelný, stojí pěkný gotický kostel sv. Martina ze 12. stol. Jeho hezká štíhlá 70 metrová věž se nejlépe vyjímá z ulice Church Street. Mám rád gotiku a myslím, že by se věž líbila i milovníku gotiky, kolegovi Markýzovi.

Na jižním okraji se v 19. stol. těžil jemný písek, zvláštní růžové barvy, pro sklářství. Vyhloubené chodby a jeskyně jsou přístupné poslední sobotu v měsících od dubna do října a rezervace je možná na www.dorkingmuseum.org.uk .

Asi jen 1,5 km severně od města vystupuje nad něj, o 150m vyšší kopec Box Hill s rezervací staletých tisů. Teprve při zjišťování nadmořské výšky mně překvapilo, že Dorking se nachází v nadmořské výšce pouhých 50 m nad mořem, ačkoli je od moře vzdálen 50km.

Moc pěkná krajina s výhledy. Vyhledávaná pro nedělní rodinné procházky. Pralesovitý les s rezervací je protkán množstvím stezek, proplétajících se mezi i jinými starými stromy. Tak staré a silné kmeny tisů jsem ještě nikde v Evropě nepotkal. Kmeny silné klidně 30 a více cm.

Vůbec, z cest po Velké Británii jsem nabyl dojmu, že místní, zejména starší generace, si velice váží starých stromů. Před jejich domky, ponejvíce na venkově, je často vidět stoleté i víceleté stromy, které by u nás všechny měly na sobě cedulku Chráněný strom. Prodá-li v Anglii někdo domek s takovým stromem, následní noví majitelé ho uctívají dál.

U nás je bohužel zvyk při každé koupi pozemku nejdřív všechno vykácet. A okamžitě objednat bazén. V bazénovém šílenství máme evropské prvenství. A ještě v pervitinu. Jen u psů jsme na místě druhém, po Rumunsku. Ještě jeden rozdíl tu je. Konkrétně tady, na Box Hillu běhá většina psů bez vodítka. Všichni klidní, neagresívní, vychovaní. Což platí i pro místní domorodce. Nezahlédnete tu na zemi papírový kapesník, nebo nedopalek.

Nahoře mimo výletů, je možno navštívit stylovou restauraci s vynikajícími jídly a hezkým inetriírem. Konečně, jejich hospody jsou všechny naprosto bezkonkurenčně starobyle nádherné. Už si dávno nepamatuji, co jsem si tam dal, ale dlouho jsem na to vzpomínal.

6 km jihozápadně od Dorkingu se nachází jeden z nejvyšších vrchů jižní Anglie, Leith Hill. Převyšuje nedaleký Box Hill o 100m. Stará gotické kamenná věž Tower odsud poskytuje daleké výhledy. V V r. 1766 byla vybudovaná pouze pro potěchu a radost.

V roce 1864 se další mecenáš rozhodl, v té době už zdevastovanou věž zrenovovat, a přistavit k ní druhou, aby mohla být stará obnovena. Tím vznikla dvě k sobě přitulená dvojčata.

Zalesněnému vrchu s prastarými jehličnany, mezi kterými jsou i vzácné Aurakarie, se též dostává ochrany. Zároveň slouží i vycházkám. Okolí dvouvěží je vybaveno lavičkami pro odpočinek.

Dodatečně prosím o shovívavost s kvalitou starých fotografií, zejména stažených z VHS kamery, za což děkuji.