Nizozemsko - Amsterdam - 2. část: prohlídka historického centra, muzeum Van Gogha a brusírna diamantů

Až na náměstí Spui jsme došli více méně společně s průvodkyní. Tady byl rozchod, jenže jsme se zasekli v hospůdce a skupina s Katkou už je pryč. Mám však mapu v tabletu, program vytištěný, takže můžeme pokračovat sami a o nic nepřijdeme.

Na náměstí Spui je trh s knížkami. Stánků je zde docela dost. Oba s Otou rádi čteme, ale nizozemské knížky mne moc nezajímají. Procházím tedy poměrně svižným krokem, když náhle zjistím, že Ota za mnou nejde. Jenže ten zkoumá i na zdejší knížky. To je ta lepší varianta, nešel jinam, ještě jsme se neztratili. Já mezitím zjišťuji, kudy půjdeme dál.

 

Spui opouštíme okolo Oude Lutherse Kerk (Starého luteránského kostela), který byl postaven v letech 1632 - 33 na místě sedmi budov. Má zajímavý nepravidelný půdorys. Pokračujeme podle kanálu Singel. Na protějším břehu vidíme mezi domy vestavěný vysoký římskokatolický kostel Krijtberg se dvěma věžemi, který byl otevřen r. 1883.

Kanál přecházíme, za mostem odbočujeme vlevo. Chvíli se kocháme proplouvajícími výletními loděmi, ale už se noříme do plovoucího květinového trhu Bloemenmarkt. Je to prý jedna z nejpopulárnějších zajímavostí města, která tady funguje již od r. 1862. Dříve tu kotvily lodě, které zásobovaly místní trhy květinami. Později se květiny prodávaly rovnou z lodí - odtud je také název Plovoucí květinový trh. Dnes tam je asi 15 stánků, ale původní název zůstal. Je otevřeno po celý rok. Prodávají zde řezané květiny, jejich cibule, semena, také kaktusy, suvenýry. Pěkně se na to dívá. Ceny nejsou vysoké, přesto jsme dostali radu, že cibulky tulipánů, o které máme největší zájem, budeme moci koupit později jinde a ještě levněji. Dnes je po městě aspoň nemusíme nosit.

Naproti v pevných obchodech jsou mimo jiné i prodejny sýrů. Mají připravené i ochutnávky. Mezi jejich sýry patří Gouda a Eidam, ale ty pravé nizozemské se nechají koupit i u nás ve speciálních sýrárnách. Pokud bychom si je chtěli přivézt odtud, ty samé prý koupíme ve zdejších Albertech levněji. Mají tady bochníky různých velikostí, vypadá to hezky. Takže procházíme, kocháme se pohledy vlevo i vpravo, ale nákupy se nezdržujeme.

Další dobrá zpráva, přestává pršet. Hned je ta procházka městem příjemnější. Sice občas ještě sprchne, ale to už je jen na chvilku.

U dalšího mostu opět na druhém břehu je Munttoren (mincovní věž). Byla postavena v letech 1480 – 1487 jako součást městských hradeb. Tudy se vcházelo do města. Původně zde byly dvě věže a místnost pro stráž. Po požáru r. 1618 byla budova přestavěna v duchu amsterdamské renesance. Od té doby má osmibokou zvonici s hodinami. Během francouzské okupace r. 1673 byla ve věži zřízena městská mincovna.

Vracíme se po mostě a pokračujeme v přímém směru přes všechny již dříve zmiňované kanály - přes Herengracht, Keizersgracht, Prinsengracht, dokonce přecházíme ještě krátký kanál Lijnbaansgracht, který je pojmenován po lanových mlýnech , které se tady na okraji města nacházely. Byl vyhlouben r. 1612. Stále pozorujeme úzké domy s nahnutými štíty. Je to skutečně něco nezvyklého.

Najednou si všímáme, že je tady několik prosklených kostek. K čemu to je? Najednou přijíždí auto, otvírá si kostku a zajíždí dovnitř. Z auta vystupuje, vychází z kostky a auto posílá do podzemí. Tam se auto i z plošinou přesouvá kamsi, kam už nevidíme. Tak tohle je skutečně zajímavé.

Přicházíme k hezkému parčíku, který je u kanálu Singelgkracht, který je často zaměňován s kanálem Singel, u kterého jsme dnes začínali. Jenže Singel obklopuje malé středověké centrum Amsterdamu, zatímco Singelgracht obklopuje celé centrum města. Všechny tyto kanály tvoří vždy půlkruh, i když ne vždy stejně dlouhý. Za tento kanál se město rozšířilo až v poslední čtvrtině 19. století.

Za kanálem vidíme budovu nizozemského pivovaru Heineken Experience. Tato budova byla postavena r. 1867 jako první budova pivovaru Heineken. R. 1998 byl pivovar uzavřen, protože již nestačil uspokojovat zvýšenou poptávku. Pivo se začalo vařit v nové, větší a moderněji zařízené budově na okraji města. R. 1991 tady bylo otevřeno návštěvnické centrum s možností prohlídky pivovaru.

My až k budově nejdeme. Nějak nás tlačí čas. Je 12,20 hodin, na 13. hodinu máme vstupenku do muzea a začínáme mít hlad. Na oběd zajít nestačíme. To je nám jasné. Snad si zvládneme sníst někde aspoň malou svačinku, kterou pro tento případ s sebou nosím.

Procházíme parčíkem vpravo. Konečně je tady klid, ale i tudy projíždí bezohlední cyklisté. Po mostě přecházíme přes kanál a hned proti nám je obrovská monumentální budova Rijksmuseum. Část zde uložené sbírky se nacházela v Národní umělecké galerii, která byla otevřena v Haagu r. 1800. R. 1808 byla na přání Ludvíka Bonaparta přestěhována do Královského paláce na Damu, který jsme dnes už viděli. Sbírka pak byla přesunuta do této budovy, která byla navržena přímo pro potřebu muzea r. 1885. Jsou zde gotické a renesanční prvky ve stylu neogotiky. Muzeum má dvě věže - vpravo je Vlaggentoren (vlajková věž), vlevo je Klokkentoren (zvonice). Je jedním z nejvýznamnějších a nejnavštěvovanějších muzeí na světě. Jsou zde mistrovská díla starých mistrů - Rembrandta, Vermeera a Van Gogh, ale také další fascinující exponáty z období Zlatého věku Nizozemska.

Okolo muzea byla v letech 1884 - 1916 vybudována zahrada. V její pravé části je velké množství soch. Při cestě tam jsme na jejich prohlídku neměli čas, při zpáteční cestě jsme na to zapomněli.

Procházíme budovou Rijksmusea na náměstí Museumplein. Sledujeme čas, vychází nám to perfektně. Přecházíme náměstí a další parčík - Van Gogh Museum už vidíme, takto označené tu jsou však rovnou tři budovy. Konečně vidíme tu pravou. Až teď si v klidu dáváme svačinu. Teď se ty škvarkové placky hodí a rozhodně to vypadá líp, než vytahovat kus chleba.

Náhle a rychle se začíná zatahovat. Rychle jdeme ke vstupu do muzea. Jenže jsme dost daleko. Ostatní to měli blíž. Takže se podařilo, že nás zkropila prudká a silná přeháňka, když jsme čekali krátkou frontu na vpuštění do muzea. Tady musím podotknout, že jsem vůbec nepochopila, proč vstupenky kontrolují jen kousek od vstupu do budovy a fronta musí stát venku, když budova je obrovská. Ostatně také nemusím všechno chápat.

Uvnitř budovy je spousta lidí a chaos. Absolutně nevíme, kterým směrem se vydat. Když nás konečně nasměrovali do prostor muzea, je po chaosu.

Je tady pár obrazů Vincenta van Gogha, ale víc obrazů je zde od kanadského malíře Matthew Wonga (1984 – 2019). Narodil se v Torontu, ale od 7 do 15 let žila rodina v Hongkongu. Do Kanady se vrátili, aby se malý malíř mohl podrobit léčbě autismu. Kromě toho v dospělosti trpěl silnými depresemi. Ve svých 35 letech spáchal sebevraždu. Ještě před svou smrtí získal za svou práci uznání kritiky - zařadili ho mezi nejtalentovanější malíře své generace. I jeho některá díla byla hodně zajímavá a tak jsme nakonec moc nelitovali toho, že Goghových obrazů je tu málo.

Tady jsme si uvědomili, že nás docela bolí nohy. Jenže jsme prošli cca jen 8 km. Není to moc, ale když se jde pomalounku a po tvrdé dlažbě, je to náročnější, než když lezeme po horách.

Když jsme vyšli ven, žasneme. Venku svítí sluníčko. Hned je to vše daleko hezčí.

Jsme na nejvzdálenějším místě, začínáme se vracet. K autobusu to máme ještě asi 6 km, to bychom měli za 4 hodiny zvládnout. Ještě však máme objednanou hodinovou exkurzi v brusírně diamantů. Takže toho času zas tak moc asi není. Uvidíme, jak dlouho se kde budeme kochat.

Podle plánu by měla Katka čekat před hlavní budovou Rijksmuzea. Předpokládáme, že ve 14. hodin, protože právě do dvou by měly být prohlídky muzeí. Je o něco méně, ale čekat na ně nebudeme. Víme, kudy jít, to je hlavní.

Odcházíme po mostě, po kterém jsme sem přišli, pokračujeme však dál v přímém směru - podle malého kanálu Spieggelgrach a stále dál rovně. Za kanálem Keizersgracht odbočujeme vpravo a trochu tady kličkujeme, abychom se dostali na náměstí Rembrandtplein.

Cestou ještě baštíme čokoládu a nějaké tyčinky. Pivo, příp. i oběd zatím odkládáme do míst blíže k brusírně. Uvidíme, jak to vyjde časově. Ani se nám nechce moc pospíchat. Střídavě vytahujeme a zase skládáme deštníky, ale skutečně prší jen občas a trochu.

Když jsme na náměstí, kterému vévodí bronzová socha zdejšího malíře Rembrandta van Rijna v nadživotní velikosti, zase svítí sluníčko. Dále pokračujeme ulicí Amstelsraat, po mostě Blawbrug přes řeku Amstel na náměstí Waterlooplein. Ještě z mostu vidíme vlevo polokruhovou budovu Nationale Opera & Ballet, která byla oficiálně otevřena 23. září 1986. V budově je Nizozemská národní opera, balet a symfonický orchestr.

Hned za mostem odbočujeme vlevo, kde na rohu u soutoku řeky a kanálu je Monument Joods Verzet (památník židovského odboje). Byl r. 1988 vztyčen na památku všech židovských odbojářů, kteří zahynuli za 2. světové války. Jeho povrch je tak naleštěný, že se v něm odráží celé okolí.

Tady jsme se setkali se dvěma děvčaty z našeho autobusu, které tu zmoženě odpočívají. Koukají do mapy a hledají, kudy se dostanou k budově Waag. Když jsem jim poradila, byly spokojené. Také proto, že to už není daleko.

Jen o kousek dál je od r. 2008 další umělecké dílo - Spinozamonumet (Spinozův pomník). Spinoza (1632 - 1677) byl nizozemský filozof židovského původu, který se narodil v Amsterdamu - na druhé straně tohoto krátkého kanálu. Na jeho plášti je řada symbolů. Andulky a vrabci jsou symboly pro přistěhovalce a domorodce, růže představuje pečetní prsten, který Spinoza nosil. Vedle sochy leží žulový dvacetistěn (ten se mi na fotku nějak nevešel), který připomíná jeho původní profesi brusiče čoček, ale také jeho nabroušenou mysl. Podstavec ve tvaru elipsy, která má znázorňovat oběžnou dráhu planet, připomíná jeho snahu porozumět vesmíru.

Obcházíme zdejší radnici a už přicházíme na náměstí Waterlooplein, které je pojmenováno po bitvě u Waterloo. Poměrně nedávno zde byl prý založen bleší trh se 300 stánky s nejrůznějším sortimentem. My tu nic takového nevidíme, ani to nehledáme. Až do 2. světové války se zde soustředili židovští obchodníci, protože v této oblasti byla židovská čtvrť. My se jdeme ještě podívat na kostel Mozes en Aäronkerk (kostel Mojžíše a Árona). Tento kostel byl původně tajným kostelem, který provozovali františkánští kněží. Až do počátku 19. století, kdy byly zákazy proti katolické církvi definitivně zrušeny, byl skrytý pod štíty dvou domů. V letech 1837 - 1841 byl nahrazen větší a honosnější budovou dnešního římskokatolického kostela sv. Antonína Paduánského.

Vracíme se zpátky ke kanálu, kde je vpravo Rembrandthuis (dům Rembrandta), kde malíř žil a tvořil v letech 1639 - 1656. Pak zbankrotoval a dům musel prodat. R. 1911 po rekonstrukci původního interiéru ze 17. století zde bylo založeno muzeum. Je zde celá řada Rembrandtových maleb a leptů. Ve vedlejším rohovém domě je pivnice Rembrandt Corner. Brusírna je nedaleko, tam máme být za hodinku. Je tu docela i plno, ale dvě místečka pro nás našli. Můžeme si trochu odpočinout a k velké radosti dát i pivo. Bohužel tady nevaří. Ale i to pivo trochu zasytí. Točí tady různá piva, vybíráme si oba La Trappe. Ota si objednal velké, já malé. Když nám to přinesli, jsou obě piva ve stejných sklenicích. Značka 0,25 l je hluboko pod hladinkou. Přemýšleli jsme, zda je to 0,4 l. Podle ceny to však byly skutečně třetinky. Já si dala svoji oblíbenou pšenici, Ota světlý ležák Dubbel a Tripel. Nikdy nevíme, zda nám bude chutnat, ale povedlo se. Pochutnali jsme si a trochu odpočinuli.

Hlídám čas, vychází to perfektně. Ještě si fotím Grenspaal (hraniční sloup), nazývaný také Želva nesoucí sloup. Je to také tzv. zákazový sloup, který kdysi označoval hranice města. Ve skutečnosti ukazuje, kde skončila nedokončená dálnice, která tudy měla v 70. letech 20. století vést. Proč k tomu nedošlo, to je však dlouhá historie.

Do brusírny Gassan Diamonds to máme 5 minut, jsme tam s malým předstihem, abychom se stačili zaregistrovat. Jsme skupina vícejazyčná, ale výklad je v angličtině. Bohužel v češtině ho objednat nešlo. Naštěstí tam jsou dvě paní s anglicky mluvícími přáteli a tak nám nejzajímavější informace překládají.

Nejdřív jdeme do místnosti, kde se diamanty brousí, pán tam s jedním zrovna pracuje. Je tak mrňavý, že ho drží v pinzetě a brousí ho pod lupou. Dozvídáme se, jak vypadají v surovém stavu, že se musí čistit, pak rozříznout a vybrušovat. Čím je vìc plošek, tím je samozřejmě jeho cena vyšší.

Pak jdeme do zasedačky, kde si můžeme sednout. To samozřejmě vítáme. Čekáme, co nám paní bude povídat, ale ta rozbaluje nějaké balíčky. Najednou vidíme skutečné krásné a vybroušené diamanty. Ten první je největší, ale stojí jen 7000,- Euro. Pak vidíme další tři. Ty lze vzít už jen do pinzety, abychom je mohli vidět. Povídá, kolik mají karátů, tj. vybroušených plošek. Jsou mrňavé, ale jejich cena je děsná: 5 500,- Euro, 19 000,- Euro a ten třetí stojí dokonce 187 500,- Euro. Krásně se blýskají. Mám však pocit, že pouhým okem ten rozdíl vidět není.

Když jsme se nabažili pohledem na samotné diamanty, je to tam za chvilku jako v obchodě. Paní vyndavá podložky, kde jsou naaranžované různé prstýnky, řetízky, náušnice i hodinky, vše samozřejmě s diamanty. Je to nádhera. Až mne překvapuje, že to nechává kolovat, každý si můžeme z podložky vyjmout, co chceme, třeba i prstýnek vyzkoušet. A to nás je tam možná 15. Skoro se mi nechce věřit, že jsou to originály. Mne samozřejmě zaujal prstýnek se safírem a diamanty za 1 179,- Euro. Hodinky jsou o něco levnější. Mají malé diamanty u jednotlivých čísel. Jsou skutečně elegantní, dámské i pánské. Samozřejmě mi Ota nic nekoupil. Je škrob.

Čas se chýlí ke konci. Paní to uklízí, my odcházíme. Míjíme menší výstavku šperků. V areálu brusírny  je kavárna s kávou zdarma a toalety. Mně se hodí obojí, Ota má smůlu, pivo zdarma tu nedávají.

Dlouho se už nezdržujeme. Za hodinu musíme být u autobusu a máme to ještě dál než 2 km. Obdivuji Otu, jak to po skoro týdnu marodění zvládá. Ani si moc nestěžuje, ale nohy nás bolí oba.
Když přecházíme jeden z malých kanálů, vidíme vzadu věž Montelbaanstoren s bílou špičkou. Byla postavena r. 1516 jako součást hradeb. Horní část věže byla r. 1606 upravena do této dekorativní podoby.
Nejkratší trasou jdeme na náměsti Nieuwmarkt k budově Waag (váze). Je to bývalá brána Sint Anthonius z r. 1488 - jedna ze tří městských bran, které byly součástí středověkých městských hradeb, nejstarší nenáboženská stavba ve městě. Stěna věže je silná téměř 2 metry. Když se město koncem 16. století rozšiřovalo i za hradby, hradby ztratily svou funkci. V letech 1603 – 1613 byly zbořeny. Zůstala jen brána. Kanál byl zasypán a tím vzniklo dnešní náměstí Nieuwmarkt. Část zdi brány zmizela pod zemí. Dnes je tedy budova nižší, než bývala. R. 1617 byla upravena na vážnici, kde se vážilo veškeré zboží z přístavu. V nejvyšších patrech budovy se usadily různé cechy, včetně cechu chirurgů. Každý cech měl svůj vstup, kde jsou dodnes patrné cechovní znaky. Nad vchodem do cechu chirurgů je nápis Theatrum Anatomicum, kde se pořádaly hodiny anatomie, také veřejná pitva těla popraveného zločince. Jako váha se budovala používala až do r. 1819. Později zde byla šermířská síň, nábytkářská dílna, hasičská zbrojnice i městský archiv. Ve 20. století tady bylo muzeum. Po r. 1991 prošla budova rekonstrukcí. Byly znova odkryté již zasypané sklepy. Náměstí získalo novou dlažbu. V přízemí je nyní Restaurant-Café In de Waag. Patra se pronajímají. Jenže při rekonstrukci byl použit špatný materiál a budova se potápí. V únoru 2011 byl kolem věže postaven rám, který ji podepřel a zabránil jejímu zřícení.

Snad poslední atrakcí je De Wallen - čtvrť červených luceren. Je to nejstarší část města s řadou historicky cenných budov, kde se provozuje legální prostituce. Její historie pochází již ze 13. století, kdy ženy s červenými lucernami chodily do přístavu za námořníky. R. 1478 se prostituce začala regulovat zákonem a ženy zde nedaleko přístavu získaly vymezený prostor. Dříve tu bylo až 400 pokojů, za jejichž okny se prostitutky vystavovaly. Večer a v noci je tu asi 120 červeně osvícených výloh, kde prostitutky nabízí své služby. Jsou to ženy starší 21 let, hlavně Bulharky, Rumunky a Maďarky, ale také Asiatky, Jihoameričanky a další národnosti. Holanďanek je tu pár. Ženy si vydělávají na sebe sami. Pasáky tu nemají. Z výdělku odvádí daně. Pokud v okně svítí modré světlo, tak tam nabízí své služby transvestité. Stále se zde zachovaly úzké dlážděné uličky. Tady je jediné místo, kde se nesmí fotit, samozřejmě ty domy s děvčaty, které se tady ukazují. Hlídá to tady prý hustá síť kamer, policie pak přijede brzy. Proto je zde i velmi bezpečno. Protože zde nejsou již všechny domy obydleny prostitutkami, pronajímají se domy i jako byty. Je zde i spoustu barů, restaurací a slavných holandských coffeeshopů (kde se setkáte hlavně s konopím), nejznámější je Bulldog na ulici Oudezijds Voorburgwal.

My procházíme jen jednou uličkou. Červená světla ještě nesvítí, ještě je světlo. V přízemí v prosklených dveřích pózují spoře oděné krásky a lákají chlapy dovnitř. Otovi stačí projít si tuto jednu uličku. Víc tady prý chodit nemusí. Je pravda, že je to takové divné, jen tak chodit a ty ženy okukovat.

Uprostřed této čtvrtě je nejstarší stavba města Oude Kerk, Starý kostel. Na tomto místě byla ve 13. století malá dřevěná kaple a hřbitov. V 2. pol. 13. století byla na jeho místě postavena kamenná stavba, je to pravděpodobně nejstarší halový kostel v Nizozemsku. R. 1345 se tady stal zázrak. Nemocný muž nemohl pozřít hostii a hodil ji do ohně. Ale stak se zázrak - hostie neshořela a z kostela se stalo poutní místo. R. 1566 byla zrušena středověká výzdoba a mobiliář. Od r. 1578 zde byl i městský archiv. V letech 1584 – 1611 tady byla burza. R. 1951 mu hrozilo zřícení. Byl uzavřen. Rekonstrukce trvala 24 let. Kostel je přístupný, ale za 11 Euro. Jednak je to dost, ale hlavně už moc času nemáme. Chtěli jsme jen nahlédnout a pokračovat. Takže za 11 Euro bychom si toho moc neužili. Máme tedy smůlu.

Na jeho jižní straně je do dlažby zasazena plastika Borstplaat (Pohlazení na prsou). Tato plastika sem byla umístěna anonymně v noci v únoru 1993. Před kostelem je socha s názvem Belle (Kráska), která sem byla umístěna r. 2007 na počest všech prostitutek i prostitutů.

Tím jsme vlastně ukončili prohlídka města. Procházíme okolo Beurs van Berlage (budovy Burzy), která byla postavena v letech 1896 - 1903. Nyní se zde pořádají výstavy, kongresy, recepce i koncerty. Jsou tu i kanceláře Nizozemské filharmonie.

Vpravo vidíme baziliku Church of St Nicholas, hlavní římskokatolický kostel ve městě. Stavba byla dokončena r. 1887. Původně jsem se chtěla zajít podívat blíž, protože vypadá pěkně. Mezi dvěma věžemi je rozetové okno. Jenže už nechceme jít vůbec nikam, jen k autobusu. Chtěla jsem projít pomalu nádražní budovou, možná i něco koupit, ale teď večer je tam tolik lidí, že procházíme až k řece a jdeme po břehu, pozorujeme lodě všech velikosti. Jen lavička nám tu chybí a autobus přijede za víc jak 10 minut. Nějak jsme ten závěr prošli hodně rychle.

Naštěstí přijel včas, jsme tu všichni, takže před 18. hodinou odjíždíme. K hotelu to máme 30 minut. Máme však výhodu. Ubytování je zajištěno ve dvou hotelech, my naštěstí budeme ubytováni v tom prvním.

Sice máme už hlad, ale večeři si dáme až na hotelu. Zatím si dáváme štamprdličku na zahřátí. K narozeninám jsem od kamarádky dostala tři malé lahvičky pálenky. Teď se to hodí.

Dnes s námi autobus pracně zajel až k hotelu. Je to tu rozkopané, příště nás naloží na silnici, kam z té hlavní snadno odbočí a kde se snadno otočí. Těch 10 minut tam budeme muset dojít.

Než jsme vystoupili a vyndali tašky a batohy, je tu Katka s kartičkami, které nahrazují klíče. Vyjíždíme do 1. patra a znaveni usedáme. Po chvíli jsem se trochu vzchopila a jdu vyndat chleba. K večeři máme s sebou pečený bůček a hořčici, však se na něj už těšíme. Ani nevybalujeme a jdeme večeři zapít. I Ota dává už jen jedno malé. Ostatně za tu cenu tady mu to musí stačit.

Než se umyl, vybalila jsem a připravila na zítra s sebou svačinu. To se chystáme do Keukenhofu, kde je unikátní květinový park a odpoledne květinový průvod. Doufám však, že bychom mohli zvládnout už pořádný oběd. Je něco po 21. hodině a my už skoro spíme.

Nizozemsko - Amsterdam - 2. část: prohlídka historického centra, muzeum Van Gogha a brusírna diamantů na mapě