Od Tabarků přes Vrbku a Karolín do Kvasic
Po svačině a krátkém oddechu v turistickém altánu pod Tabarkami jsem se zvedl, dopochodoval po silnici k rozcestí s miniosadou Tabarky a odtud se vydal se po komunikaci směrem na Kroměříž. Silnice nejprve klesala hvozdem. Vlevo jsem minul na stromě umístěný svatý obrázek, napravo se přes pokácenou paseku vyloupl zajímavý pohled na Hostýnské vrchy. Pak cesta z lesa vyběhla alejí na holý hřeben, z nějž se přes okolní pole a pastviny otevřelo panoráma chřibského podhůří, sníženiny řeky Moravy a majestátní hradby Hostýnských vrchů. Na opačné straně byla vidět část Chřibů rovněž s lány polí a luk, dolinka potoka Trňáku a osídlení na kopci pod lesem.
Přímo přede mnou vyvstávala jako kulisa zástavba hned tří dědin. K té první, Vrbce, jsem se právě blížil, pod ní pod strání vystupovaly vysoko do kopce domy Sulimova (jehož návštěvu jsem protentokrát vynechal) a za ním se na bližším obzoru táhl pás stavení patřící již Karolínu.
Domy malé dědinky Vrbky (220 obyvatel) byly částečně rozloženy podél silnice na holém hřebeni nad Sulimovem, hlavní část pak pod ním v horní části údolí bezejmenného přítoku potoka Trhače směrem na západ.
O Vrbce je v kronikách první zmínka LP 1422, kdy spadala pod panství hradu Buchlova. Místo ale bylo osídleno už mnohem dříve: našla se tu totiž sekera „bradavice“ z éry Velkomoravské říše.
Z křižovatky na hřebeni následoval po silnici sestup do obce, to abych si prohlédl i její pamětihodnosti. Tu nejstarší – dvůr z roku 1671 a objekt hospody z roku 1850, vystavěný z vepřovic a tlučenic (hliněných stěn), jsem nespatřil, ale jak jsem klesal dolů Vrbkou, narazil jsem u bývalé školy na pěkný kamenný kříž a za ní na sochu Panny Marie.
Škola byla vystavěna před koncem 19.století, zrušena 1978 a dnes je sídlem Venkovského muzea Aloise Otýpky. Tento pán jej založil a zaplnil exponáty ze svých sbírek, dalšími do muzea přispěli vstřícní sousedé. K vidění zde má být - mimo fotografií, písemných dokumentů a map - hlavně rozsáhlá sbírka hospodářského nářadí a nástrojů, z nichž některé dosahují stáří až 100 let.
(Muzeum je otevřeno každou první a třetí neděli v měsíci v době mezi 14. - 16. hodinou, jindy po telefonické domluvě.)
Od školy jsem znovu vystoupal ke křížovatce, kde za ní vlevo stála pěkně opravená Vrbecká Sokolovna. Rozsáhlá rekonstrukce ji změnila na mnohem příjemnější místo pro pořádání různých koncertů, dětských karnevalů, rodinných oslav, svateb, pohřebních hostin, tanečních zábav a schůzí spolků.
Pak jsem ještě omrknul kamenný kříž z roku 1820 a vydal se po silnici stromořadím ke hřbitovu, na němž je umístěn Pomník padlým 1.světové války ve formě kříže s medailonkovými portréty obětí.
Procházka Vrbkou se mi velmi líbila. Zaujala mne nejen pěkná zástavba, ale také zdejší pracovití lidé. Hodně jich právě zvelebovalo svá obydlí a zahrádky, přesto ale pozvedli hlavu a toho „cizince s fotoaparátem“ šmejdícího po různých koutech obce, slušně pozdravili!
V prvním momentě jsem se domníval, že si mne spletli s nějakou celebritou - vždyť jedna moje kamarádka tvrdila, že prý jsem dost podobný Al Pacinovi… jenže to bylo před víc jak čtvrt stoletím, takže už je to pasé - faktem ale je, že byli všichni ti lidičkové z Vrbky slušně vychováni!
Od hřbitova jsem po zpevněné vedlejší cestě vyrazil k blízkému Karolínu, jehož nejhořejší domy se rýsovaly ve svahu jen pár stovek metrů vzdáleny.
Tato dědina ležící v nadm.výši 292 m byla založena až roku 1822, je nejmladší obcí okresu Kroměříž a žije v ní přibližně 260 obyvatel.
(Místo přitom osídleno již v dávném pravěku a po těchto ještě potulných osídlencích byly v Karolíně nalezeny nástroje vyrobené z pazourku a pěkný pěstní klín. Mnohem později v okolí sídlil lid popelnicových polí a stávalo tu i hradisko.)
Dnešní obec vznikla LP 1822 jako dřevorubecká kolonie a po zakladatelce hraběnce Karolíně ze Šumperka obdržela jméno Karolinendorf – Karolín. Ještě dalšího bezmála půlstoletí byla osadou spadající pod panství v Kvasicích. Každá rodina, která se sem na výzvu majitelky panství přistěhovala, obdržela kus lesa o velikosti 8 sáhů. Po vyklučení hvozdu si na pozemku vystavěla prostou dřevěnici anebo obydlí s hliněnými stěnami (z tlučenic) a střechy jejich domovů přikryl došek. Zpočátku neměli novousedlící žádný dobytek a ke stavbě chlévů došlo, až když se na něj zmohli. Muži pracovali v lese anebo na úpravě břehů řeky Moravy, část jich odešla na stavbu železniční trati Vídeň – Krakov.
Díky příznivému klimatu zde nastal velký rozmach ovocnářství. Zvláště ceněné byly karolínské třešně známé po celém okolí a místní jej na povozech přemístňovali na tlumačovské nádraží, odkud se nákladním vlakem dostávaly na vídeňský trh.
Poněvadž obec vloni (2022) oslavila teprve 200 let své existence, mnoho památek zde nespatříme. K nejstarším patří dva kamenné kříže a kaplička ve středu dědiny, vystavěná před koncem „století páry.“
Na první působivý kamenný kříž jsem narazil při sestupu po zpevněné cestě ještě nad horním koncem Karolína. Hlavní ulice dědiny klesá svahem v délce asi 800 metrů. V horní části jsem minul parčíkově upravené místo s obligátním dřevěným směrovníkem a novodobou skulpturou Panenky Marie. Poněvadž na ní nános patiny ještě nestačil zapracovat, příliš se mi nelíbila.
Daleko zajímavějším objektem byla ve středu obce stojící budova Mateřské školy, jejíž malovaná fasáda působila téměř pohádkově.
Pod zastávkou busu se krčila sakrální stavbička, rovněž hezky barevně vyvedená kaple sv.Floriána a Panny Marie. Na jejím čelním štítě jsou okolo vchodu umístěny pamětní desky, takže zároveň slouží i jako Pomník padlým v obou světových válkách.
Pod kaplí dodaleko zářilo svou rudou fasádou masivní stavení místní hasičské zbrojnice.
Odtud už silnice zprudka klesala ke druhému kamennému kříži. Tady komunikace prudce měnila svůj směr vlevo a po dalších 200 (už rovinných) metrech minula poslední stavení Karolína.
Při další chůzi po asfaltce jsem minul novodobá Boží muka a o chvilku později dorazil k pravotočivé zákrutě, nad níž se vlevo ve svahu tyčil rodinný dům. Pod ním se nacházel volně přístupný areálek tzv. Hmyzího hotelu. Před stanovitou dřevěnou stavbičkou nechyběla ani malá nádržka na vodu a za potůčkem bylo na druhém břehu vidět několik zajímavých skulptur, vysochaných rovněž z drva.
Další moje cesta vedla převážně mezi lány obilí (ozdobeného tu a tam rudými květy vlčího máku) a remízky, později začala cesta mírně stoupat ke Kvasicím. U areálu nějakého bývalého JZD jsem na chvilku spočinul na mezi. Po pár minutách si mne přišla prohlédnout pěkná bílá micinka, pak i její černá kočičí kamarádka, ale asi jsem se jim nelíbil, neboť obě vskočily do obilí a zmizely mi z očí.
Při dalším pochodu se mé nožky (už méně intenzivním tempem - bylo těch kilometrů až z Halenkovic dneska už dost!) doplantaly k poslednímu chřibskému návrší, jemuž vévodila kulisa hřbitovního kostela Nanebevzetí Panny Marie.
Pak už jsem konečně dorazil k samému hřbitovu a vešel dovnitř, abych si mohl zajímavou stavbu (alepoň zvenčí) ze všech světových stran hezky prohlédnout.
Chrámová lod má románský původ a na třech světových stranách je doplněna o okna střílen. To proto, že u ní kdysi končily hradby obklopující městečko od bývalého hradu až po kostel. Nejstarší historickou částí jsou kromě střílen nárožní pískovcové kameny, které loď zpevňovaly a původní jižní vstupní portál. Hlavní portál, nacházející se pod věží je už gotický a musím říct, že i dost impozantní.
Velmi hodnotným prvkem je vrcholně gotické okno zbudované podle přemyslovské gotiky. Nový větší presbytář chrám obohatil ve 2.půli 13.století a dostalo se mu nádherného gotického zaklenutí v podobě žebrové paprskovité klenby. Na přání Anny z Oberhau byla v kostele zbudována hrobka, do níž byla LP 1603 po smrti manžela Záviše Nekeše z Landeka i ona uložena.
Kostel je jednolodní a nad jeho západním průčelím se tyčí mohutná renesanční hranolová věž, dosahující stejné šíře jako chrámová loď. Původně ve věži visely tři zvony, zachoval se jen ten z roku 1631, což byl dar majitelky kvasického dvora – Anny Ausecké z Ejvaně.
Z původního vybavení chrámu zůstal kůr s varhanami, umístěný na sloupech. Venkovní i vnitřní vybavení kostela se honosí spoustou interesantních archeologických detailů, ale ty interiérové zůstaly mým očím bohužel skryty, protože kostel není běžně přístupný.
Od hřbitova jsem doklesal na křižovatku ulic Dolní, Horní a Kroměřížské a okraje náměstí A.Dohnala. Tady se z maličkého ostrůvku mezi komunikacemi k nebi vypíná hodnotné vrcholně barokní sochařské dílo v podobě sv.Jana z Nepomuku. Nechal je vystavět hrabě Adam Jáchym z Rottalu, jemuž byl Jan světcem nejoblíbenějším.
Masivní trojboký a velmi členitý odstupňovaný sokl je natolik vysoký, že se zdá socha světce malá, ale to je jen optický klam, neboť byla zrobena v životní velikosti.
Na trojúhelníkovitém náměstí A.Dohnala jsem chvilku obdivoval impozantní kulisu barokního farního chrámu Nanebevzetí Panny Marie. Stojí na okraji zámeckého parku a své převysoké průčelí otvírá ke kvasickému rynku. Kostel nechal před polovinou 18.století vystavět rovněž hrabě Adam Rottal a po své smrti byl pohřben uvnitř v chrámu pod hlavním oltářem. Kromě něj se v interiéru nacházejí dva další oltáře a cenný mobiliář. K tomu nejhodnotnějšímu patří obrazy, namalované vynikajícím malířem V.V.Reinerem.
Před vchodem stojí barokní sochy sv.Donáta a sv.Floriána. Do chrámu lze přes sklo nakouknout, ale v předsíni je ještě mříž, takže z vnitřního zařízení nejde moc vidět.
Na chviličku jsem ještě odběhl na okraj sousedního zámeckého parku, abych po dlouhé době alespoň letmo obhlédl zdejší feudální sídlo.
Nejprve bylo tvrzí patřící Milotovi z Benešova a Kvasic, která byla na svou dobu velmi silně opevněná. Husitští bojovníci měli údajně s jejím dobýváním převeliké problémy. a když se jim to posléze podařilo, ze vzteku tvrz podpálili. Ohnivé plameny ji pak zničily až do základů.
Bylo tedy nutné postavit tvrz novou - obehnanou už vodním příkopem, takže nový objekt nepřipomínal tvrz, ale spíše vodní hrad. V osmdesátých letech 16.století jej Havel Kurovský z Vrchlabí nechal přestavět na renesanční zámek. Ozdobou vnitřního zámeckého nádvoříčka se staly nádherné arkády. Pozdější majitelé Rottalové (sídlící střídavě v Napajedlích anebo v Holešově) proměnili kvasický zámek na sídlo správy zdejší oblasti.
Do půle 19.století prošel objekt velkými stavebními úpravami a poté se dočkal finální klasicistní podoby. V současnosti je opravený zámek majetkem obce, slouží jako Domov pro seniory a veřejnosti je tím pádem nepřístupný.
Po kratičké procházce zámeckým parkem už jsem pospíchal na zdejší busové mininádražíčko a zde s napětím čekal, kdy sem od Kroměříže konečně přifrčí ten notně zpožděný dálkový bus...