Loading...
Ostrov La Tavolara je jedním z „divů Sardinie“, který by návštěvník této oblasti neměl vynechat. K prvnímu seznámení došlo při pohledu z pláže ve městě San Teodoro. Na severu jakoby přímo z moře vyrůstala skála. Samozřejmě, že po návratu na hotel přišla ke slovu mapa. Z ní se dalo vyčíst, že ostrov je odtud vzdálen okolo 20 kilometrů severovýchodním směrem. Jeho vrchol Punta Cannone je ve výšce 558 m.n.m a délka ostrova je kolem 5,5 kilometru. Dostat se na ostrov je možné jen z přístavu městečka Porto San Paolo. Ostrovem probíhá jediná stezka po jeho severním břehu a v jeho východní části je zřejmě možné vystoupit pod Ostrý skalní hřeben. Tolik mapa a zbývalo najít způsob, jak se do Porta San Paola dostat.
Rozhodli jsme se pro veřejnou Dopravu a zašli si pro informace do infocentra v San Teodoru. Autobusy obě města sice spojují, ale mělo to háček. Máme být na zastávce 15 minut před časem odjezdu, který je v jízdním řádu. Skutečnost byla ještě zajímavější. Autobus skutečně jel, ale až 20 minut po udaném odjezdu. Čas čekání jsme strávili výhledem na polosuchou říčku, ve které lze objevovat různé předměty, kterými je dno řeky pokryto. Při nástupu do autobusu nám usměvavý řidič prodal jízdenky. Autobus byl z větší části obsazen muslimy, což nás v těchto končinách překvapilo. V zadní části jsme objevili volná místa a provázeny pohledy spolucestujících jsme usedli. Smutné oči muslimek a dosti vyzývavé pohledy jejich protějšků bylo vhodné přehlédnout. A tak jsme byli docela rádi, že jsme po dvaceti minutách stáli v našem cílovém městečku.
Porto San Paolo bylo původně malou rybářskou vesnicí a až v minulém století, kdy Sardinii začali objevovat turisté, došlo na jeho přestavbu. V současnosti je větší část města rozložena kolem silnice SS 125. Z kruhového objezdu zde vybíhají ulice k západu a v opačném směru do přístavu. Domy jsou většinou přízemní, jednopodlažní a v jejich přízemí jsou obchůdky, kavárny a restaurace. Z hor na západě přitéká říčka s několika centimetry vody a pozvolna pokračuje k moři. Z této části vede jediná ulice do přístavu. Samozřejmostí jsou květiny a okrasné keře, mezi kterými převládají oleandry. Část města u přístavu, to jsou opět nižší domy uložené do zeleného okolí. Nacházíme dvě pokladny, kde by mělo být možné zakoupit lodní lístek. Máme smůlu, žádná loď na ostrov nepluje. Nezbývá než procházka po pobřeží. To je severně od přístavu skalnaté. Směrem k jihu je několik malých pláží a směrem do vnitrozemí jen močály a porosty křovin.
Ze všech míst je pohled na ostrov. Je to skutečně něco velkolepého. Příkré skalní srázy končí v modrozelené vodě okolního moře. Docela mrzí, že na ostrov prostě dneska nevstoupíme. Procházíme se po pobřeží a objevujeme několik zajímavých druhů rostlin. Mezi původními druhy ostrova je i velmi hezká tařička. Do odjezdu autobusu zbývá hodně času a tak jdeme do jedné zcela prázdné restaurace s výhledem na moře. Rychlost obsluhy a vstřícnost personálu jsou tady samozřejmostí. Dáváme si oběd, který se protahuje na více než hodinu. Poslední pohled na skálu a vracíme se do městečka. Dodržujeme doporučení být na zastávce 15 minut před odjezdem. Tentokrát je zpoždění jen pět minut a cestujícími jsou studenti z nedaleké Olbie. Mají to dobře zařízené. Autobus zastavuje každému u jeho domu, přesto skoro na čas vystupujeme v San Teodoru.