Poutní Jaroměřice, mohutné zdi Plankenberku a Thurn-Taxisové v Biskupicích

Jsou místa, kam se člověk rád čas od času vrací. A je celkem přirozené, že k tomu většinou také přidá nějaké to místečko do té doby mu zcela neznámé nebo alespoň dopodrobna neprozkoumané. Tak nějak jsme postupovali v druhé polovině dubna, kdy jsme se vypravili do té časti Moravy, která administrativně připadla východním Čechám a které se říká Malá Haná. Nebo také Hřebečsko či krajina sedmizubého hřebenu …

Cestou krátká zastávka na návsi ve Vranové, což je část Vranové Lhoty s kapličkou sv. Rocha, dvěma smírčími kříži, jedním kamenným krucifixem a památníkem válečných obětí. V Chornici pak nepokračujeme v tradičním směru na Jevíčko a Boskovice, ale odbočíme doleva, abychom zanedlouho odstavili auto v biskupickém Zálesí. Odsud se vydáváme na pochod po modré TZ. Naším cílem je hrad Plankenberk, resp. to málo, co z něj zbylo.

Cestu nám lehce naruší jen lesáci a přírodní síly. Ti první zbytečně iniciativním vytvořením neprostupného kládového zátarasu přes turistickou cestu u rozcestníku Bivola, ty síly pak polomy, při kterých místy zmizelo turistické značení. Náš směr byl ale natolik jasný, že nám to nijak vadit nemuselo. Snad jen pod Plankenberkem je TZ vedena dosti utajeně a nesmyslně „kolmo“ vzhůru, i když kolem hradního vršku vede velmi pohodlná cesta až na „hradní nádvoří“.

V podstatě zcela zaniklý (zatracený Korvín) Plankenberk, který býval ve 14. století markraběcím hradem nad Neclavským údolím, by se klidně mohl jmenovat Červený kámen, což dokládá i materiál, kterým je obloženo vrcholové ohniště. Znalci jistě dobře vědí, že je to dáno charakteristickým minerálem zdejších permských hornin, kterým je červený hematit. Je to, koneckonců, poznat i na zabarvení okolní půdy.

Z hradu se dochovaly jen nepatrné kousky zdí, takže brzy vyrážíme zpět. Cestou se ještě zastavíme na několika vyhlídkách a na Hrubém kole, což je malý vrcholek, na kterém údajně stávalo pravěké hradiště, paradoxně elipsoidního tvaru. A potom již sjíždíme dolů do Biskupic, kde zaparkujeme u hřbitova, abychom se vzápětí vydali na obhlídku zdejších pamětihodností. Každá z nich totiž stojí nějakým způsobem za pozornost.

Začneme u kostela sv. Petra a Pavla z roku 1775, vedle kterého se nachází tzv. panský hřbitov s náhrobky rodů Thurn – Taxis a Schaffgotsche. Kolem pískovcové sochy sv. Florián z roku 1774 dojdeme ke zdejšímu zámku. V tomto – dnes již silně zchátralém – objektu, který původně býval tvrzí, často žili zvláštní lidé a děly se zde podivné věci. Nejčastěji se připomíná manželství majitelky zámku s vlastním strýcem (které si pak vykupovala stavbou již zmíněného kostela) nebo kolaborace posledního majitele zámku z řad šlechty s Němci (no, nevím, spíše bych to popsal jako sympatie k fašismu, protože německý šlechtic přece s Němci nekolaboruje). Dnes se ze zámecké budovy ozývá už jen štěkot psů a ani okolí zámku někdejší francouzskou zahradu rozhodně nepřipomíná.

Pak už jen krátká zastávka u zdejšího památníku válečných obětí a vzhůru na Jaroměřice. Tato obec je doslova „nadupaná“ památkami nejrůznějšího typu i stáří, takže bylo jasné, že zde strávíme největší porci času a nejvíce také procvičíme prstík mačkající spoušť fotoaparátu. A to jsme tady přitom v žádném případě nebyli poprvé.

Napřed (přesněji řečeno hned po absolvování povinné vítací zastávky u zdejšího smírčího kříže) jsme si ale skočili do zdejšího restaurantu, protože i řidič může mít žízeň a to jedno pěnivé jsem si mohl vzhledem k dalšímu programu jistě dovolit. A pak již jsme se skutečně vrhli do „víru vášní“ …

Postupně jsme tak viděli zmíněný monumentální smírčí kříž zvaný Cyrilometodějský (ne, že bych v životě neviděl vyšší, ale tento snad působí nejmohutněji), za ním stojící - a o pár století mladší - sousoší obou soluňských bratří, původně gotický, později barokně přestavěný, filiální kostel Všech svatých, sochy sv. Jana Nepomuckého a sv. Floriána z konce 19. století i renesanční sgrafitový zámeček, který původně býval tvrzí.¨Dnes zde již sice běhají malé děti (MŠ) nebo se v jiném tempu pohybují dospělí (úředníci OÚ), ale ta historie tady prostě pořád cítit je. Dokonce i v některých stromech …

Od zámku se vrátíme zpět dolů do vesnice, abychom následně zahájili – tentokrát o dost prudší - stoupání vzhůru. Doprovod nám dělá unikátní obelisková křížová cesta z období baroka i několik pozoruhodných „secesních stavení“, přesněji jedna vila a někdejší velkouzenářství. Trošku zafuníme a najednou jsme na vrcholku hory Kalvárie, kde se nachází stejnojmenný poutní areál s farním kostelem Povýšení sv. Kříže.

Kdybychom zde chtěli vidět opravdu všechno, tak je jaroměřická Kalvárie málem námětem na celodenní výlet. Kromě poutního kostela, jehož podoba ve stylu dynamického baroka je připisována velkému Santinimu, zde totiž najdeme farní rezidenci s kaplí, ve které se nachází černá Madona, vstupní bránu s pískovcovým sousoším Ecce Homo, kostelní přístavbu známou jako Getsemanská zahrada, kapli Božího hrobu, pod níž se nachází podzemní Betlémská kaple se třemi velmi kvalitními Pacákovými reliéfy Narození Páně, kaple hrobu Panny Marie a tzv. Kámen pomazání těla Kristova. A to je ještě potřeba připomenout, že až do rekonstrukce areálu v roce 2010 zdobily jednotlivé ambitové kaple nástěnné malby, které byly tehdy odstraněny nebo zatřeny.

Všechno jsme zdaleka neviděli, ale byli jsme moc rádi, že se nám alespoň vůbec poprvé podařilo navštívit interiér kostela na Kalvárii. Tím jsme také víceméně program dne uzavřeli. Jako bonus jsem si ještě cestou vymínil krátkou zastávku v Lázech u Městečka Trnávka a v Rozstání u Moravské Třebové. Šlo hlavně o drobné památky, kdy sochy světců a Panny Marie doplnila kaple sv. Marka, do jejíž niky byla nedávno „navrácena“ socha nejvýznamnějšího evangelisty. A právě v Lázech jsme měli jeden lehce otřesný zážitek. Po poměrně frekventované silnici kráčela k zlomu na horizontu rodinka, tvořená mladou maminkou tlačící kočárek a vedle kráčející babičkou vedoucí po boku jízdní kolo. Zabraly tak téměř celý jízdní pruh a některá auta zastavovala opravdu na poslední chvíli. Pokud žijí dodnes, snad je Pán Bůh nadále při zdravém rozumu zachovati ráčí …

V každém případě to byl velmi vydařený – navíc již skutečně jarní - den a na Hřebečsko se v brzké době jistě znovu rádi vrátíme. Je proto celkem pochopitelné, že jsme si užili i tradiční závěrečnou tiskovku na Koupáku …