Poznáváme Slovensko – 17. den: Nízké Tatry – výlet cca 6 km: sedlo Biela Púť - Vrbické pleso - vrchol Ostriedok (rozhledna Bencúrova veža – památníky SNP) – symbolický cintorín – vrchol Stodôlky (symbolický cintorín) – rozcestí Demänovská jaskyňa Slobody

Dnes jsem konečně spala docela dobře. Mohlo by to být ještě lepší, ale těch dnů, kdy mohu říct, spala jsem skvěle, moc není. Teplota byla téměř konstantní. Celou noc se pohybovala mezi 17 a 16 stupni.

Vstáváme dle plánu v 8 hodin. To ještě svítí sluníčko. Vzápětí přijíždějí zaměstnanci zdejšího areálu Fun Park Žiarce připravit atrakce k jejich otevření. Až teď vidíme, co vše tady mají. Je to tu jako včera večer, stále někdo přijíždí, odjíždí. Naštěstí si nás nikdo nevšímá, tak se tu klidně můžeme nasnídat.

I dnes jsme ještě uvařili vodu na čaj na vařiči se starou bombou. Když jsem to chtěla pro urychlení přendat na druhý vařič, začalo si to povídat - to je předzvěst toho, že to bude za chvíli vařit. My snad vaříme už jen na výpary. Je pravda, k vánocům jsme dostali nový vařič, hořáky jsou víc průchodné. Může to být i tím. Ten starý jsme museli neustále čistit – často se ucpával.

Než jsme se nasnídali, zatáhlo se a občas spadlo pár kapek. Dnes má být oblačno, jen ojediněle přeháňky. Snad nebudou zrovna tady.

Auto přeparkováváme do obce a jdeme na autobus. Tentokrát jdeme včas a v pohodě, ne jako včera. Dokonce máme ještě čas prohlédnout si na druhé straně silnice parčík s dřevěnými vyřezávanými sochami na téma zimních sportů.

Přijíždí autobus, opět včas. Dnes nás nastupuje jen pár. Platíme výrazně méně než včera. Když jsme se divili, zaslechl nás jeden spolucestující. Dozvěděli jsme se, že tu jezdí různé společnosti za různé ceny. Je to zvláštní, ale asi je to zde normální.

Vystupujeme opět na konečné – u zasněžovací nádrže pod lanovkou na Chopok. Až teď se tady trochu rozhlížíme. Je to tu samé rekreační středisko, další staví. Prostě hrůza. Tady bych dovolenou trávit nechtěla. Včera tady svítilo sluníčko, dnes je zataženo. Chopok se nám ukrývá do mraků.

Jdeme okolo zasněžovací nádrže – po silnici a po žluté turistické značce se nám jít nechce. Mezi auty chodit nemusíme. Za hotelem Pošta se stáčíme vpravo k infocentru. Tam mají domácí zauzené sýry – neodolala jsem a jeden koupila. Otova slabost je pivo, moje sýry. Ota si kupuje na cestu jedno plechovkové, já jsem zjistila, že cestou od autobusu jsem zvládla ztratit hůlku. Začínalo pršet, upravovala jsem si výstroj a hůlku jsem nechala pověšenou na zábradlí. Vracím se skoro až k zasněžovací nádrži, ale je to dobré, počkala tu na mne. Už spokojeně se vracím – s hůlkou a deštníkem. Docela slušně už prší.

Kousek stoupáme k Vrbickému jezeru (1113 m). Je to ledovcové pleso, které vzniklo po ústupu ledovce, a největší přirozené jezero v Nízkých Tatrách. Není veliké, je přibližně 115 m dlouhé, 62 m široké a 8 m hluboké. Ta hloubka mne docela překvapila. Ze břehu to vůbec nevypadá. Od břehu postupně prý zarůstá vegetací. Proto prý nyní probíhá rozsáhlý projekt záchrany, aby nakonec zcela nezmizelo. Když jsem trasy připravovala, dočetla jsem se, že ho svojí krásou srovnávají se Štrbským plesem. Okolo se nechá projít po stezce, místy kamenité. Jsou tady i lavičky. Není to ani 1 kilometr, jdeme si ho obejít. Ota samozřejmě odmítá srovnání se Štrbským plesem. Prohlásil, takovou louži chtějí srovnávat? To je celý on. Jezírko je sice malé, ale moc hezké. Mně se líbí. A kdyby svítilo sluníčko a byly víc vidět vrcholy okolo, určitě by to bylo lepší. Připustil, že je to sice pravda, ale nic to nemění na tom, co řekl.

Mezitím přestalo pršet. Vracíme se okolo infocentra a zasněžovací nádrže do sedla Biela Púť (1120 m). Přecházíme hlavní silnici a centrum opouštíme po žluté turistické značce – samozřejmě do kopce, zpočátku docela prudkého. Postupně se nám odkrývají pěkné výhledy.

Po zhruba 0,5 km jsme na vrcholu Ostredok – jižní vrchol (1169 m), kde je dřevěná dvoupatrová rozhledna Bencúrova veža. Z vyhlídkové plošiny ve výšce 6 m je nádherný výhled na okolní štíty Nízkých Tater - Ďumbier, Chopok, Dereše a Kráľovu hoľu. Je tady nádherně, kdyby svítilo sluníčko, byla by to fantazie.

Po krátkém odpočinku a pořádné svačině pokračujeme po žluté, téměř po rovině. Cestu již od začátku lemují naprosto stejné kamenné pomníky SNP. Kousek za rozhlednou je změna – je tady výklenková kaple sv. Huberta, kterou sem umístili na památku zdejších lovců a lesníků r. 2019.

Jdeme po hřebeni, kocháme se výhledy. I když to zde oficiálně není nikde napsáno, cestu jsme nazvali Cestou SNP. Po chvíli je totiž na zemi velká kamenná deska – Pomník neznámým padlým bojovníkům. Před sebou už vidíme mohutný Pomník Jana Švermy, který sem byl nainstalován asi r. 1952. Na 10 m vysokém pylonu z kvádrů pavlovské žuly jsou výjevy ze SNP, které vrcholí postavou J. Švermy.

Přecházíme přes druhý vrchol Ostriedok (1169 m), chvilku klesáme, abychom hned navázali a stoupali. Přicházíme k symbolickému cintorínu Demänovská dolina, Stodôlky. Nejdřív musíme projít po Chodníku Piety, který byl vybudovaný r. 2021. Na jednotlivých kamenech jsou destičky se jmény. Chodník představuje projev úcty a vděku záchranářům, kteří zde riskovali vlastní životy při záchraně zdraví a života turistů a lyžařů v těchto náročných vysokohorských podmínkách.

Přicházíme do centra cintorína, který byl slavnostně otevřen 26. června 2010. Slouží k uctění památky zemřelých a zároveň k výstraze živým.

Vlevo je dřevěná kaple na kamenné podezdívce, kde je 146 tabulek se jmény lidí, kteří v Nízkých Tatrách přišli o život při lyžování, turistice, zásahem blesku, ale také při pádu rogala. 40 lidí zahynulo v lavinách. Oběti byli různé národnosti ve věku 6 – 75 let.

Vpravo je kamenná mohyla, kde je celá řada dalších pamětních destiček. Na jejím vrcholu je sousoší horské piety, kde je zobrazena matka truchlící nad mrtvým dítětem. Tomu všemu vévodí 6 m vysoký vyřezávaný dřevěný kříž.

Na takových místech na mne vždy padne pocit smutku. O to víc si vážím štěstí, že mohu tyto kopečky zatím vždy ve zdraví zdolávat. Někdy se tomu neštěstí možná zabránit nedá, ale někdy lidé svoje schopnosti přeceňují. I když někdy si myslím, že i to je můj případ, ale také si myslím, že mám snad určitý pud sebezáchovy, kdy vím, že je dobré nespěchat a raději si sednout a odpočinout, nepřeceňovat své síly. Po skalách se snažím chodit s rozvahou.

Pokračujeme stále ještě kousek do kopečka až na vrchol Stodôlky (1212 m). To je nejvyšší dnešní bod. Následuje klesání, zpočátku hodně prudké. Ale také končí ta zajímavější část s výhledy.

Kdybychom to šli opačně, asi by to bylo lepší. Jenže to jsme netušili. Zpočátku to šlo. Z prudkého kopce klesáme v serpentýnách. Takže to zas tak prudké není, jen občas. Je to tedy zatím celkem v pohodě. Cestou jsou i dvě vyhlídky na skále, kdy mne Ota varuje, abych tam ani nechodila. Pohled dolů příjemný není. Jdu tam, ale na kraj nejdu v žádném případě, takže ty strže dole nevidím. Vidím jen naproti nádherné skály, kopce.

Cesta však klesá stále víc. Ze včerejška a z Kráľovy hoľe zničená kolena odmítají poslušnost. Bolí čím dál víc. Už ani hůlky mi moc nepomáhají. Ota je stále kus přede mnou, já se ploužím, občas z kopce couvám, když jsou na cestě vysoké schody. To kolena méně trpí. Už i Ota přiznává, že ho začínají kolena bolet. Trpím. Trochu mi to vylepšuje pohled na skalní bloky. To už vím, že se blížíme k silnici. Konečně jsme dole.

Ještě kousek jdeme po silnici na rozcestí Demänovská jaskyňa Slobody, kde přecházíme na modrou značku. Za chvilku jsme u apartmánů Jakub, kde je možnost občerstvení. To jsme oba uvítali. Ota si dal pivo, já dávám zdejší specialitu – tradiční slovanský nápoj Kvas, který se vyrábí kvašením obilnin. Má malý obsah alkoholu (0,5 %). Na reklamní tabuli píšou, že je to příbuzné pivu. Začátek výroby je prý schodný, jen kvas není chmelený. Samozřejmě to musím ochutnat. Není to špatné, ale pro mne sladké. Já nepiju ani limonády. Ředím to vodou v poměru 1 : 1, to už se nechá pít. Na zavodnění je to fajn.

Najednou jsme zjistili, že se blíží pátá. A to jsme toho tak moc neušli – jen asi 6 km, ale dost často a dlouho jsme se kochali. K autu pěšky je to na dalši 2 hodiny. Byla by to už pěkná pohodlná procházka podle říčky Demänovky, ale ještě dlouhá. Jdeme na autobus. Máme štěstí. Jede za 11 minut. V hospůdce jsme seděli venku, ale za větrem, tady to pěkně fouká, že i těch 10 minut se zdá dlouhých.

Vystupujeme na našem rozcestí a místo k autu, jdeme na opačnou stranu silnice, na večeři do restaurace U supa. Točí tady pivo Frambor ze Žiliny. Ota ho zná z dob, kdy tam studoval, prý tehdy za moc nestálo, ale chce ho po letech opět ochutnat. Prohlásil, že to stále není žádný zázrak, jedno mu stačilo.

Nakonec jsme se tady trochu rozšoupli. Mně je zima, pivo nechci, dávám si Tatratea, Ota ještě borovičku a samozřejmě oba večeři. Je tu příjemně, obsluha příjemná. Na závěr jsme si dali ještě jednu štamprli, ať cestou nekulháme. Při placení jsme si moc hezky popovídali s paní vedoucí, která dokonce před rokem byla v Plzni. Při poměrně velké útratě jsme nechali diško 1,70 Euro, nemysleli jsme, že by bylo tak velké. Než jsme se stačili zvednout, přišla paní vedoucí s lahvinkou borovičky, dolila nám do sklenek - ať to prý vypijeme i na její zdraví. Tak to byl docela šok a moc hezký závěr hezkého výletu.

Původně jsme mysleli, že odpoledne odjedeme. Teď je nám jasné, že budeme mít problém odvézt auto na parkoviště zpátky k areálu a tam přespat. Budeme muset asi ve vsi počkat, až auta odjedou. Motat se tam mezi těmi auty dnes by nebylo nejlepší.

Jenže asi proto, že i odpoledne poprchávalo a atrakce by nebyly bezpečné, je tady v půl sedmé klid, vše je uzavřené a parkoviště prázdné. Z toho máme radost. Ota by dnes určitě něco nadýchal, jenže moc možností bohužel nemáme. Potřebujeme auto přesunout asi 500 m. Je to na okraji obce v přímém směru. Porušil tedy vyjímečně svoji zásadu (skutečně nepatří k těm, co by si dali pivo, sedli za volant a odjeli). Naštěstí jsme nepotkali auto, ani člověka a za chvilinku už parkujeme na našem osvědčeném místě.

Venku je poměrně chladno, je 17 stupňů a zataženo, i když vrcholky Roháčů jsou vidět v plné kráse - na rozdíl od rána, kdy byly v mracích. Ještě chvilku sedíme v autě, dáváme poslední společné pivo a v devět odpadáme. Silně se ochladilo, dokonce i v autě je jen 16 stupňů. V noci a zítra má pršet. To nám moc nevadí. Budeme mít odpočinkový den.

Poznáváme Slovensko – 17. den: Nízké Tatry – výlet cca 6 km: sedlo Biela Púť - Vrbické pleso - vrchol Ostriedok (rozhledna Bencúrova veža – památníky SNP) – symbolický cintorín – vrchol Stodôlky (symbolický cintorín) – rozcestí Demänovská jaskyňa Slobody na mapě