Poznáváme Švýcarsko - 1. den - dopoledne: Luzern - trochu historie, procházka městem (Kapličkový most a další mosty, radnice, hradby s věžemi, kostely, kašny)

Švýcarsko je stát, který nás už delší dobu láká. Dokonce jsme uvažovali o tom, že tam zajedeme autem na delší dobu, klidně na 3 - 4 týdny a hodně to tam prochodíme. Dokonce jsme na veletrhu cestovního ruchu ITEP sehnali brožury z různými nabídkami na turistiku i na památky v češtině. Díky tomu jsme zjistili, že je možno si zakoupit speciální i vícedenní jízdenku, díky které budeme moct jezdit zdarma nebo s výrazou slevou ve vlacích, v některých autobusech, lodích a lanovkách. Je to lákavé - až na tu cenu. Když jsme zjistili, že v autě se tam spát nikde nesmí, jen v kempech, které taky nejsou nejlevnější, tak nás to přestalo lákat. Ještě týden bychom to finančně zvládli, jenže jsme nemohli vybrat, kde ten týden být. Těch věcí, co nás láká, je moc a těžko se vybírá.

Nakonec jsme se rozhodli, že občas využijeme služeb cestovky, nebudeme mít žádné starosti, vše vyřídí za nás a my si budeme jen užívat.

Naposledy jsme tu byli asi před 6 lety. Projeli jsme se panoramatickým vlakem, byli v Ženevě a samozřejmě i v Alpách pod Mont Blancem. Nevím, zda si to někdy oživím tak, abych mohla zážitky sepsat. Něak prve nebyl čas. 

Letos mi padl do oka další zájezd. S Otou je to jednoduché, cokoli vyberu, tak s tím souhlasí. Takže domluveno, objednáno, zaplaceno. Zbývá už jen odjet.

Cestovka zájezd uvádí jako pětidenní se dvěma noclehy v hotelu. Ve skutečnosti je to zájezd třídenní, protože ten 1. a 5. den je odjezd a příjezd, pro nás skoro ani to ne. My nastupujeme na posledním nástupním místě v 23,55 hodin, to si toho 1. dne moc neužijeme. Vracet se budeme opět v noci. Kdy? To poznáme. Počítáme, že dlouho po půlnoci to taky nebude.

Autobus přijel včas, jedeme přes Rozvadov, kde je půlhodinová hygienická zastávka. Někdo už spí, my jsme nezabrali ani jeden. Bohužel trvalo nám dlouho, než jsme usnuli.

Je 5 hodin ráno, jsme přibližně 200 km před Lucernem - tady je další hygienická zastávka. Až po jejím ukončení zjišťujeme, že poslední. Další bude až v Lucernu, tam nás autobus vysadí a hned odjede. Moc jsme toho tedy nenaspali. Už to v autobuse žije, spát se nedá. Průvodce Tomáš nás seznamuje s historií státu, města a s programem dnešního dne. V 6 hodin jdeme snídat. Prozíravě jsem do termosek dala horkou vodu, dělám zelený čaj, ten vařící vodu nepotřebuje. Zrovna tak ji nepotřebuje ani rozpustná káva. Po snídani jsme si chtěli ještě zdřímnout. Když konečně usínám, vystupujeme. Neříkám, že jsem jako rybička, ale zvládám to. Venku je 18 stupňů a už asi hodinu drobně prší. To letos není nic divného. Když jsme letos byli v Nizozemsku, začal tam ten den stejně.

Jediný problém je ten, že nemáme vyčištěné zuby. Autobus nás vysazuje na parkovišti v centru u parku Inseli téměř na břehu Lucernského jezera a odjíždí. Nosit s sebou celý den ručník, kartáček a pastu se nám nechce, tady na parkovišti ani možnost si vyčistit zuby není. Je tu jen jedna toaleta, tak se každý snaží vypadnout co nejdřív. Bereme si aspoň žvýkačku pro náš lepší pocit.

Lucern je jedno z nejhezčích měst Švýcarska. Bylo založeno pravděpodobně mezi lety 1180 a 1200 na trase přes Gotthardský průsmyk. Brzy se z něj stalo správní centrum. R. 1415 za císaře Zikmunda se stalo říšským městem, a to až do Vestfálského míru r. 1648. Město bylo krátce dokonce i hlavním městem Helvetské republiky, která na území Švýcarska existovala v letech 1798 - 1803. Dnes je společenským a kulturním centrem středního Švýcarska, ale také významnou turistickou destinací, a to nejen kvůli Lucernskému jezeru a své poloze v podhůří Alp, ale i kvůli svým památkám.

Nejdřív s námi Tomáš prochází centrem okolo těch nejzajímavějších památek, na další, které zahlédneme, nás upozorní. Ví toho hodně a snaží se nám tyto informace předat. Jde poměrně svižným tempem, já zpočátku vůbec nestíhám. Nevyspalá, nerozdýchaná, je vlhko, to vše není nic pro mě. Pomáhám si dýchátkem, nakonec to nějak zvládám, možná i proto, že zastávky jsou často, tak mám čas se vždy vydýchat a konečně chytit druhý dech. Naštěstí Tomáš s výkladem vždy čeká, až dorazí i ten poslední, tedy i já.

Jedna z prvních důležitých informací je, že všude ve Švýcarsku je velké množství kašen, ve kterých teče pitná voda. Pokud náhodou pitná není, je to tam viditelným způsobem napsáno. Když není kašna, jsou tu pítka. Také jsou ve městě poměrně nedaleko od sebe veřejné toalety - jsou zdarma a jsou čisté. Papír ani mýdlo nechybí nikde. Na to z domova zvyklí moc nejsme.

Jedna z prvních zastávek je u přístavu, kde se musíme sejít ve 12,30. Najdeme to snadno. Je to blízko ústí řeky Reuss do jezera a v blízkosti autobusového i vlakového nádraží. Tady je i jedna ze zajímavostí. Vlaková stanice tady byla otevřena r. 1859. R. 1971 nádraží téměř lehlo popelem, snad zázrakem přežil hlavní portál. Nové nádraží bylo otevřeno až 20 let po požáru. Je to 4. nejrušnější železniční stanice ve Švýcarsku. V prostoru před nádražím je umístěn původní portál starého nádraží z r. 1896, který nebyl zařazen do nové budovy, ale stojí jako památník uprostřed náměstí Bahnhofplatz.

Míjíme 200 m dlouhý Kapellbrücke - Kapličkový most. Je to nejstarší zastřešený dřevěný most v Evropě. Je 200 m dlouhý. Byl postaven r. 1333. Kapličkou jsou myšleny trojúhelníkové stříšky uvnitř mostu, kde jsou trojstranné obrazy z doby protireformace. Původně 158 obrazů vzniklo díky sponzorství bohatých občanů v době od r. 1611. Od r. 1726 na most dohlížel hlídač, protože mládež obrazy neustále ničila. Součástí mostu je osmiboká 34,5 m vysoká Vodárenská věž. Byla postavena dřív než most - kolem r. 1290 - 1300 jako součást historického opevnění. Od 14. století až do r. 1919 v ní byl městský archiv. V té době v ní bylo i vězení i pokladna kantonu. Dnes je ve věži zbrojnice s rozsáhlou ukázku zbraní.

Katastrofa nastala v noci 18. srpna 1993, kdy chytla nedaleko mostu dřevěná loďka, ze které se hned požár přenesl na most. Jediné, co bylo možno zachránit, byla dvě předmostí a již zmíněná Vodárenská věž. Během 8 měsíců se podařilo most dle původních plánů postavit. Před požárem bylo v kapličkách ještě 147 původních třístranný obrazů. Celkem 110 z nich bylo poničeno požárem, některé byly zcela zničené, některé zůstaly ohořelé. V současné době jich tam celá řada chybí, ty ohořelé jsou ponechány jako důkaz celé katastrofy.

Míjíme další 2 mosty přes řeku. Radniční most - Rathaussteg Bridge byl postaven r. 1961 na původních pilotech předchozího příhradového mostu z r. 1899. Má zdobené kované zábradlí.

Reussův most - Reuss Bridge je ocelový příhradový most z r. 1877. Tři rovnoběžné příhradové nosníky byly umístěny na dvou říčních pilířích. Má bohatě zdobené kované zábradlí a litinové kandelábry. Na mostě je 14 laviček.

Po obou stranách řeky jsou zajímavé domy. Jezuitský kostel je 1. velký barokní kostel postavený ve Švýcarsku severně od Alp během let 1667 - 1677. Interiér se upravoval ještě snad další 4 roky, věže byly postaveny až r. 1893. Klenba byla nově vyzdobena v pol. 18. století. Je otevřený, sem se určitě vrátíme.

Na druhou stranu řeky se dostáváme po druhé historické kryté dřevěné lávce Spreuer Bridge. Její severní část byla postavena ve 13. století a vedla k mlýnům uprostřed řeky. Prodloužení na druhý břeh bylo dokončeno až r. 1408. Tento 81 m dlouhý most byl jediný, ze kterého se směly do řeky sypat plevy (německy Spreu), protože v té době byl most na konci města a řeka je odplavila z měsa pryč. 
Stejně jako Kapličkový most má i tento most pozoruhodnou sérii malovaných trojstranných obrazů z let 1625 - 1635. Z původních 67 obrazů jich 45 stále existuje. Na tmavých dřevěných rámech jsou vysvětlivky ve verších a jména dárců. Většina obrazů  má v levém dolním rohu erb dárce a vpravo erb jeho manželky. Zajímavostí je kaple v lomené části.

Společně procházíme přes náměstí Mühlen platz a Weinmarkt na náměstí Kornmarkt, kde je radnice s radniční věží Rathausturm. Byla postavena v letech 1602 - 1606. Jedná se o mistrovské dílo pozdní renesance. Radniční věž je však ještě starší. Je z období vrcholného středověku. Bylo tam i vězení. Současné hodiny jsou z r. 1526 - vše, vč. strojku je kováno ručně. Nahradily původní hodiny, které na věži byly již r. 1408.

Kam jsme přišli, všude nás zaujal vždy nějaký dům. Jediný problém je, že jsou tu úzké uličky a že se to vše špatně fotí. A to nemluvím, že vadí i ten déšť.

Tady se naše skupina rozděluje. Do naplánovaného srazu zbývá trochu přes 2 hodiny. Kdo má zájem, může pokračovat s Tomášem k další památce města. Je to Lví památník Lion Monument Lucerne. Tento skalní reliéf, který zobrazuje spícího lva, byl vytesán v letech 1820 - 21. Leží ve vytesané skalní jeskyni o rozměrech 10 x 6 m v parčíku nad jezerem. Tímto skalním monumentem byl vzdán hold přibližně tisícovce švýcarských gardistů, kteří zemřeli při obraně rezidence francouzského krále Ludvíka XVI. dne 10. srpna 1792. Samozřejmě by mne lákalo to vidět, jenže k památníku to bylo o zhruba 2 km delší, navíc do kopečka. Tehdy mne ta představa děsila.
My jsme se vydali ke hradbám Museggmauer - ty nás lákaly, jak jsme je viděli. Kromě hradeb je zde ještě 9 věží - to vše bylo součástí historického opevnění Lucernu. S budováním opevnění se začalo ve 13. století a tvořily ho dva prstence valů, které obklopovaly vnitřní město. To se rozšiřovalo a tak byla kolem r. 1400 postavena do dnešní doby zachovaná 870 m dlouhá zeď, je přibližně 9 m vysoká a 1,5 m silná. Původně zde bylo 30 věží, do současné doby se jich zachovalo 9. V noci jsou nasvícené. Obnova této památky trvala od r. 2007 do r. 2015 a stále se pracuje na jejím zachování. Je považována za jednu z nejdelších a nejlépe dochovaných obranných zdí ve Švýcarsku. Vše je volně přístupné.

My jsme si na mapy.cz našli nejpřímější směr a tím směrem se vydali. Stále poprchává - naštěstí drobně. Čeká nás opět stoupání. Ota jde rychle, snažím se mu přizpůsobit a to je chyba. Do kopce to ještě šlo, ale na prvním schodišti opět ztrácím dech. Naštěstí to není už tak hrozné a konečně jsme oba u věže. Touto věží se nechá projít na druhou stranu hradeb. Než jsem se pokochala, je Ota snad už nahoře. Stoupám po 96 schodech do nejvyššího patra za ním. Jen si říkám, proč musím všude být. Nakonec to tak hrozné nebylo. Až jsem se divila, že jsem už nahoře. I Ota mne potěšil, že jsem přišla brzy.

Domnívali jsme se, že jsme u první věže, jenže ty předcházející tři (Střešní věž Dächliturm, Větrná věž Allenwindenturm, Prašná brána Pulverturm) jsou trošku stranou a nenechá se okolo nich po hradbách procházet. Ale aspoň jsme je shora viděli, stejně jako kostel Church of St. Leodegar, na který jsme byli Tomášem upozorněni. Byl postaven v letech 1633 - 1639 na základech římské baziliky, s jejíž stavbou se začalo již r. 735 a která r. 1633 vyhořela. Tento kostel patří k největším uměleckohistoricky bohatým církevním stavbám německé pozdní renesance.

My jsme na Schimerově věži Schirmerturm, která byla postavena po r. 1420. Je vysoká 27,5 m. Před r. 1513 byla původní pultová střecha nahrazena současnou jehlancovou střechou. Od r. 1951 je přístupná veřejnosti. Je to jediná věž, na kterou jsme vystoupili. Dřevěné schody jsou v posledním patře poměrně strmé. Okna jsou prosklená, otevřít nejdou, takže kvůli širokým zdem je focení trošku omezené jen na určitá místa, nelze vyfotit panorama.

Scházíme o kus níž, odkud je možno vyjít ven na hradby a projít se po nich západním směrem a okolo ostatních věží. Je tady hezky. Jsou odtud výhledy na město i na vzdálené hory, dnes bohužel hodně zamlžené. Přesto jsme spokojeni. Míjíme 31 m vysokou Hodinovou věž Zytturm. Je to jediná hradební věž, která má na jižní straně hodinový ciferník. Má právo odbíjet čas jako první v Lucernu. To znamená, že odbíjí o minutu dříve než všechny ostatní hodiny. Ve věži je od r. 2012 sbírka regionálních věžních hodin. My nahoru nejdeme, jen jsme si prohlédli hodinový stroj.

U Strážní věže Wachtturm scházíme na druhou stranu hradeb a jdeme již jen podle hradeb. Věž je vysoká 44 m, ani tady na nahoru nejdeme. Výstup na jednu věž nám stačil, moc nového tady bychom stejně asi neviděli.

Míjíme 52,6 m vysokou Luegislandskou věž Luegislandturm, která byla postavena již po r. 1367. Tato snad jako jediná není přístupná.

Přicházíme k předposlední věži Samec Männliturm. Tato věž je pojmenována podle polopostavy dvoumetrového bojovníka ve zbroji s praporcem a mečem. Ten je součástí vrcholu jedné ze dvou arkýřových věží v cimbuří. Věž je otevřená, zkoušíme se přes ni dostat na druhou stranu, jenže lze pouze jít nahoru. Tam nechceme. Vracíme se na severní stranu hradeb a scházíme v serpentinách z kopce až k řece. Tam je poslední z věží - jediná kulatá věž Nölliturm, která je vysoká jen 28 m. Jméno je pravděpodobně podle strážce. Průchod do věže byl proražen až r 1900 nebo 1901.

Tím jsme se dostali na nábřeží a pomalu se vracíme. Na protější břeh chceme přejít po Kapličkovém mostě, abychom si ho prošli. Po nábřeží to nejde, kličkujeme zajímavými úzkými uličkami.

K mostu se dostáváme až u kaple Chapel St. Peter - je to římskokatolický kostel - nejstarší kostel u bývalých městských hradeb. Zajímavý je i vedle stojící dům Haus Zurgilgen s věžičkou. Byl postaven na poč. 16. století. Dům byl r. 1731 barokně upraven, ale věž zůstala v původní podobě.

Konečně jsme na mostě. Některé obrázky jsou možná původní, některé asi kopie, těžko říct. Není to poznat. Někde zjevně tyto obrázky chybí, jinde jsou ohořelé trojúhelníky. Je to smutný pohled, ale je fajn, že se podařilo most znovu postavit.

Vracíme se kousek k jezuitskému kostelu, okolo kterého jsme šli dopoledne. Chceme se podívat dovnitř. Interiér je skutečně moc hezký. Stálo to za tu zacházku.

 

Máme asi ještě hodinu času, ale shodli jsme se na tom, že nám to stačí. Vracíme se k vlakovému nádraží, kde je i moderní kongresové centrum. V podzemí tohoto areálu je prodejna COOP. Shodli jsme se na tom, že si na večer koupíme pivo v plechovce, které vyjde výrazně levněji než točené. Ve Švýcarsku je totiž hodně draho, ale zdejší pivo chceme ochutnat, tedy hlavně Ota a já ho v tom nemohu nechat samotného. Vybrali jsme 3 plechovky v ceně 0,95 - 2.20 CHF. Zdejší piva neznáme, vybíráme to hlavně podle plechovek. Otovo vnuk je sbírá, tak ať mu dovezeme hezké. Večer uvidíme, jaké bude.

Pak jsme si šli sednout na lavičku na autobusovém nádraží, kde jsme si dali svačinu, abychom chvíli zase vydrželi. Současně pozorujeme ruch na jezeře. Mezitím přestalo pršet, začíná se vyjasňovat.

V půl jedné se scházíme, společně nastupujeme na loď a těšíme se na odpolední program v horách. Počasí se trochu lepší, tak snad něco uvidíme.

Poznáváme Švýcarsko - 1. den - dopoledne: Luzern - trochu historie, procházka městem (Kapličkový most a další mosty, radnice, hradby s věžemi, kostely, kašny) na mapě