Švýcarsko 2011 - 5. den - Tittlis
Dnes nás čeká patrně nejadrenalinovější zážitek, který jsem pro nás ve Švýcarsku naplánoval. Z Curychu jedeme do Luzernu, místa mého pobytu při minulé návštěvě. Díky pěknému počasí mohu vidět i vrcholek hory Pilatus, tyčící se nad městem. Minule se nám to během celého pobytu nepodařilo, protože byl schován v oblačnosti. V Luzernu si odlovuji jednu kešku a následně odjíždíme vláčkem směr Engelberg, odkud se opět vydáme do výšin. Cílem našeho výletu je hora Klein Titlis. Do dnešního dne jsme v rámci přesunů po Švýcarsku používali výhradně pozemní Dopravu, dnes využijeme k cestě na vrchol lanovky. A to hned tři. První úsek pojedeme malou kabinkovou lanovkou, pak přesedneme do větší kabinové a pod vrcholem nás čeká další kabinová lanovka. Ta se během jízdy otočí o 360° a díky tomu umožní všem cestujícím nevšední panoramatický výhled. Tak tedy vzhůru!
Pokud jsme si včera u Matterhornu pochvalovali, že je tam málo lidí, dnes to vypadalo na pořádný nával. Už ve spodní stanici lanovky se shromažďovaly velké skupiny převážně indických turistů. Osobně proti nim nic nemám, jedná se o slušné a civilizované lidi. Ovšem problém je v tom, že v rámci silných rodinných tradic cestují zásadně pohromadě celé rodiny (jedna rodina cca 8 - 10 členů) a všechny činnosti vykonávají společně. A když se vám k pokladně nahrnou tři rodiny dohromady, jedná se už opravdu o slušnou zácpu. Inu jiná kultura.
Zakupujeme jízdenky a nastupujeme do kabinky lanovky. Ta se rozjíždí a pěkně se u toho kymácí. Představa že při takovémto kymácení se ještě budeme točit dokola, v nás vyvolává mírné obavy. Postupně si však zvykáme a můžeme se kochat okolní krajinou. Lanovka nejdříve ostře stoupá na blízký kopec, aby za kopcem sklesala do dlouhého údolí a nakonec zase ostře stoupá na další horu, kde je přestupní stanice na první kabinovou lanovku. Aby byla jízda pro turisty zajímavá, tak každá kabinka má namalovanou na svém čele vlajku jednoho ze států. Cestou nahoru jsme chytli Izrael. Nechyběla ani česká vlajka. Předvoj jí dělala kabinka s vlajkou Jamajky a za ní jezdila Čína. Dá se říci, že naše vlast se nachází v dobré společnosti. A rozhodně jsme na tom lépe než například Bulharsko, jehož státní vlajka zdobila kabinku pro přepravu odpadu.
První úsek jsme přežili a ve společnosti několika indických rodin se přesouváme k nástupišti do kabinové lanovky. Protože platí přímá úměra mezi velikostí zavěšené kabiny a četností kývání, je cesta velkou kabinou v tomto ohledu docela pohodlná. Plni očekávání přijíždíme do poslední přestupní stanice. Na nástupiště k otočné kabině přicházíme mezi posledními. Lanovka je naplněná až po střechu a venku stojíme my a jedna indická rodina. Celkově tedy asi 12 lidí. Společně se snažíme přesvědčit obsluhu lanovky, že tam už se fakt nevejdeme, ale pan obsluhující to nějak nebere v potaz. Když už nevím kudy kam a chci mu ukázat svůj služební průkaz s tím, že s přepravou dobytka mám bohaté zkušenosti z pražského metra, kapituluje, zavírá dveře a lanovka odjíždí. Díky tomu můžeme s úlevou pozorovat, jak je to vlastně tím otáčením. Neotáčí se samotná kabina, ale pouze podlaha uvnitř, jenž je tvořena točnou, jak je tomu například v některých divadlech. Za chvíli přijíždí druhá kabina, kam nastupujeme jako jedni z prvních a zaujímáme strategické místo hned u dveří. Máti má radost, že stojí u tyče, které se bude moci během cesty držet. Nechci jí kazit radost vysvětlováním, že když se bude otáčet podlaha a tyč zůstane na místě, bude jí to jaksi k ničemu. Protože se však jedná o chytrou osobu, pochopila to už při prvních otočkách točny.
Cesta trvala přesně jednu otočku. Nakonec se nám cesta otočnou lanovkou líbila. Člověk se kochá panorámaty a nemá čas sledovat otřesy a houpání kabiny. Cedule nás informuje, že se nacházíme ve výšce 3020 metrů nad mořem. Ve vrcholové stanici nechybí obchody, restaurace, kavárna a tak dále. Nás ovšem ze všeho nejdříve zajímá venkovní vyhlídka s rozhledem po okolních alpských scenériích. Dle některých turistických materiálů je zdejší výhled jeden z nejhezčích v celém Švýcarsku. V porovná s včerejším výletem se sice nacházíme o pár desítek metrů níže, ale protože Klein Titlis je ledovec, sníh je zde opravdu všude. Podle toho jsou vybaveni i někteří turisté (zejména z Číny a již z několikrát zmiňované Indie). Nechybí péřové bundy, rukavice, šály, čepice a zimní obutí. V kontrastu s nimi vypadám v kraťasech, lehkou bundou a teniskami jako člověk, který se zde ocitl spíše omylem. Celé jsem to podtrhl tím, že jsem si tu bundu rozepnul, jelikož díky sluníčku zde bylo opravdu teplo. Ale já už jsem zvyklej ... Zajímavé bylo pozorovat i některé z dospělých, kteří se při sněhových radovánkách měnili v malé děti.
Kromě zážitků a duševní potravy si naše těla začínají vynucovat i nějakou tu skutečnou potravu. Po obědě navštěvujeme ledovou jeskyni vytesanou ve skále. Ta je celá ozvučená a nasvícená. Návštěvníci si mohou zvolit druh hudby, podle které se změní i celé osvětlení jeskyně. Je to opravdu moc pěkná podívaná. Po ledových stěnách se světlo pěkně roztéká a díky tomu jsou místy vytvořeny zajímavé barevné odstíny. Opouštíme jeskyni, ale stále nemáme zimy dost, a tak se zastavujeme v Ice-cream Baru. Pak už nás čeká trochu odpoledního slunění na ledovci a cesta dolů. Tu absolvujeme jako staří lanovkářští mazáci. Na posledním úseku lanovky jsme zaregistrovali možnost sjet poslední úsek do Engelbergu na koloběžkách. Bohužel až po rozjezdu, takže jsme pojišťovně ušetřili možná i několik stovek tisíc.
V Engelbergu volnou chůzí míříme k nádraží, kam přicházíme tři minuty před odjezdem vlaku. Ten je již plně obsazen. Máti se však nehodlá vzdát tak lehce a zabírá schody oddělující nízkopodlažní část elektrické jednotky s vysokopodlažní částí. Díky tomu zjišťujeme, že indické rodiny, které nás dnes provází doslova na každém kroku, mají potřebu mezi sebou posílat rychlé posly. Až po důrazném vysvětlení pomocí trekingových holí chlapci pochopili, že pro ně bude bezpečnější, když se z jednoho vozu do druhého budou přesouvat výhradně v zastávkách a po nástupišti. Indové byli odraženi, ale za chvíli se objevil průvodčí. Na další vysvětlování a obranu těžce dobyté pozice už nám nezbývají síly a raději vystupujeme v městečku Hergiswill. Nevystupujeme zde však náhodou, ale plánovaně. Pět minut chůze od nádraží se nachází přístaviště lodí, které plují po Luzernském jezeře. A právě jednu z těchto lodí, jsme chtěli využít k Dopravě do Luzernu. Přeci jenom lodí jsme ještě nepluli. A taky nepoplujeme, protož poslední loď odplula před půl hodinou. Nedá se nic dělat, ale na břehu jezera je příjemně, takže se zde alespoň nasvačíme. A abychom netrpěli nudou, místní nám připravili přehlídku hydroplánů, které vzlétají a přistávají přímo na jezerní ploše. Příjemně strávená hodinka na břehu rychle utekla a my míříme na nádraží, odkud se přes Luzern dopravujeme zpátky do Curychu.
Přidat do oblibených uživatelů
Mapa
Ubytování
Počasí
Letenky Engelberg
Půjčovna autPříspěvky z okolí Švýcarsko 2011 - 5. den - Tittlis
