Poznáváme Švýcarsko - 1. den - odpoledne: Luzern - plavba po Luzernském jezeře, výjezd lanovkou na Pilatus (Dračí horu), procházka po vrcholových vyhlídkách

Po dopoledni, kdy jsme si prohlédli Luzern, se scházíme v přístavu. Tomáš nám dává žluté samolepky na bundu, které nám umožní vstup na loď.

Povedlo se nám najít místo na přídi, lehce to profukuje, je docela teplo, konečně občas svítí sluníčko. Máme nádherné rozhledy, vidíme vysoké kopce, mezi kterými vykukují zasněžené vrcholky hor. Je to nádhera. Také se dohadujeme, který z těch vysokých vrcholů, je Pilatus, který je naším odpoledním cílem.
Zajíždíme do jižní zátoky a vystupujeme v městečku Alpnachstad. Pěšky jdeme jen kousek. Dál budeme pokračovat zubačkou na Dračí horu Pilatus (2132 m). Pilatus - to je vlastně skalní masiv. Tento název v lehce pozměňované podobě pochází již z r. 1100. Až později byl spojen se jménem římského prefekta Piláta Pontského, který odsoudil Ježíše Krista na kříž. Podle legendy se zde - na odlehlém horském masivu, který je zmítán bouřemi, nachází jeho hrob. Jiné prozaičtější vysvětlení je od latinského slova pileus – čapka. Vrchol hory je často zahalen mraky.

Před turniketem - vstupem na zubačku jsme dostali kartičku, kterou nesmíme ztratit. Je současně i pro cestu zpátky.

Tato ozubnicová železnice se sklonem až 48 % je nejstrmější železnice na světě. Dříve však nahoru vedla jen úzká pěšina, kam movitější turisty vyvezli muli nebo je vynesli nosiči - vždy dva měli mezi sebou sedačku s jednou osobou. To musela být pěkná dřina. I dnes se tam nechá jít pěšky. Tomáš říkal, že to jednou zkusil, trvalo mu to 7 hodin a už by to znovu nešel. Nevím však, odkud šel. Možností je víc.

První projekt tratě byl vypracován v letech 1871 - 1872. Jednalo se o trať delší s menším sklonem, byla však finančně náročná. Až 29. března 1886 byla přijata nabídka Lochera a Guyer-Freudlera, kteří byli ochotni vzít na sebe veškerá rizika a dráhu do 15. června 1889 vybudovat a zprovoznit. Dne 4. června 1889 nahoru vyjeli první zájemci. Trať vedla a samozřejmě stále vede přes několik tunelů. Je dlouhá 4,27 km, překonává výškový rozdíl 1629 m, maximální sklon je až 48 %. Zájem o přepravu se zvyšoval, bylo jasné, že pára již tomuto zvýšenému zájmu nestačí. Trať byla elektrifikována a dne 15. května 1937 byla zahájena letní sezóna s novými elektrickými motorovými vozy. Vešlo se tam 40 sedících cestujících, kteří byli nahoru dopraveni za 30 minut. My máme štěstí. Letošní rok byly dány do provozu zcela nové vozy. I ta doprava je nyní rychlejší.

Vyjíždíme nahoru, dostáváme se do mraků. Jsme zvědavi, zda se dostaneme nad mraky. Na trase je mezistanice v Ämsign, kde se trvale bydlí. Žijí tu pastevci a vyrábí sýry. Z vagónku jsme viděli, jak tam na slunci suší obrovské bochníky sýra.
Zdá se, že se dostáváme aspoň trochu nad mraky. Konečně jsme ve vrcholové stanici ve výšce cca 2000 m. My vystupujeme z poslední lanovky a stoupáme po schodech. Netušila jsem, jak se mnou náhlá změna výšky zalomcuje. Už to, že z klidu musím stoupat, mi normálně nedělá moc dobře. Ale dnes mám pocit, že těch snad 50 schodů nezvládnu. Ota se snaží neztratit Tomáše z dohledu, ale také mne nechce opustit. Netuší, že jsem na tom dnes tak zle. Má to se mnou složité.

Když už jsem skoro nahoře, všimla si mne zdejší služba a nabízí mi pomoc. Ale nakonec jsem to zvládla sama - konečně jsem na rovině a mohu nepatrně zrychlit. Tomáš vždy čeká, až přijde poslední, čeká tedy i na mne. Pak nám ukazuje, jaké tady máme možnosti výletů.

Já se konečně aspoň trochu vydýchala a snad srovnala i s nadmořskou výškou, že jsem schopná ještě někam vystoupat. Již u cílové stanice lanovky je terasa s vyhlídkou. Vpravo jsou mraky, tam skoro nic vidět není, ale vlevo je to skvělé - vidíme až do údolí, ale také okolní vrcholy. Dál se moc nezdržujeme, nevíme, zda se mraky zvednou nebo naopak klesnou. Zvědavě vyrážíme na vyhlídky. Jsou tu dvě. Ta vyšší - to je vlastní vrchol zdejší oblasti Esel (2118 m). Tak je to na mapě, ale podle červených ukazatelů na vrcholu by to měl být nejvyšší zdejší vrchol s výškou 2132 m. Takže tomu nerozumím a je mi to jedno. Tam samozřejmě stoupáme nejdřív. Ota jde sice rychleji, ale i já to docela zvládám. Konečně jsme nahoře. Odtud jsou za normální viditelnosti nádherné kruhové výhledy, jak je vidět na panoramatických tabulích. Dnes bohužel i na mraky. Ale i tak jsme s výhledy spokojení. Obávali jsme se, že to bude výrazně horší. Na vrcholu je kříž a tři křesla s označením Edelweiss (protěž), která je královnou zdejších alpských květin, jak tady píší.

Samozřejmě jdeme zdolat i druhý zdejší přístupný vrchol, i když vyhlídky jsou téměř stejné. Zdá se však, že se to začíná zamlžovat i na té druhé straně. Už mi otrnulo a když vidíme nějaké schody kamsi dolů, jdeme se tam podívat. Za chvíli jsme se vrátili, protože cesta dál strmě klesala, navíc jsme netušili, kam.

Vracíme se na terasu, odkud je ještě možnost se vydat na další zdejší vrchol na Oberhaupt (2106 m). Prý je to tak na půl hodiny. Je mi jasné, že já bych tam za tu dobu určitě nedošla. Posílám Otu samotného. Dokud to bylo po rovině, bylo to prý fajn, zahlédl i jezero v údolí, ale když viděl to náročné a ne zrovna krátké stoupání, vzdal to. Měl pocit, že by to časově nezvládl se vrátit. Ani jemu se tady úplně nejlépe nejde.

Ještě si to tady trochu prohlížíme uvnitř. Je tady možnost občerstvení a samozřejmě nákupu upomínkových předmětů. Nic však kupovat nechceme.

Z vrcholu sjíždíme do údolí na opačnou stranu, kam autobus ráno přejel. Nečekáme na poslední domluvenou lanovku a sjíždíme spolu s půl hodinovým předstihem na přestupní stanici Fräkmüntegg (1415 m). Tady se ještě chvíli kocháme, ale nakonec pokračujeme další čtyřmístnou kabinkou. Jedeme sami, kabinka před námi je prázdná, a to byla chyba. Lanovka zastavuje na mezistanici, my se hrneme ven. Až když jsme hledali, kudy opustit prostory lanovky, zjistili jsme, že tady to nejde, lanovka ještě pokračuje dolů.

Tím, že jsme vystoupili, jsme ještě zmátli pětičlennou skupinku Japonců, kteří po našem vzoru také vystoupili. Byli jsme rádi, že ještě jeli další prázdné kabinky, že jsme mohli nasednout a dojet bez problémů až dolů do městečka Kriens, které je předměstím Luzernu.

Před lanovkou se postupně scházíme. Už uběhl čas našeho srazu, ale naší skupině chybí jedna paní, která cestuje sama. Naštěstí se neztratila, ale do Tomášem určené lanovky se nevešla a odjela shora hned tou další - jenže ta jezdí v intervalu 15 minut. Bylo to docela dlouhých 15 minut čekání, kdy jsme měli o ni obavy. Hlavně Tomáš vypadal docela nervozně.

Už nám zbývá asi jen 20 minut dlouhá pěší cesta na odstavné parkoviště, kde naši řidiči museli čekat 9 hodin, aby mohli pokračovat v další jízdě, tentokrát už jen do hotelu. Než jsme vyjeli, ještě nám poskytli občerstvení. Mají s sebou Kozla v plechovce, mají i nealko, vaří kávu.

V půl sedmé jsme v cíli dnešního dne - v městečku Schwarzenberg v hotelu Restaurant Hammer, kde budeme spát dvě noci. Tady se nám líbí. Jsme na kopečku, u pokoje je balkon a i když jsme ve 2. patře, máme nádherné výhledy. To je skutečně krása. Je hezky zařízený i pokoj. K našemu údivu topí. Hned topení vypínáme, větráme. Na spaní by bylo horko.

Jen nevíme, co znamenají jména různých vědců, filosofů a pod., jejichž podobizny tu visí. A také jejich krátký životopis v němčině. Nepatrně německy umím, ale tento jejich krátký životopis je příliš dlouhý, aby se mi povedlo to přeložit, i když jsem to zpočátku zkoušela číst. Jen vím, že je nemožné, aby v našem pokoji č. 208 někdy v 5. - 6. století přespal čínský filosof Konfuzius. Ale bylo by to pěkné.

Nejdřív se jdu osprchovat, pak jde Ota, já vybaluji a jdeme večeřet. Také chystám na zítra svačinu. Snídaně je v 7, odjezd v 8, tak ať to máme vše připravené. Zase se pojedeme podívat na další alpské vrcholy.

Pak ještě chvíli relaxujeme, ale ze tří půllitrových plechovek jsme dohromady vypili jen dvě. Je 10 a já už usínám v sedě. Ještě jsme si stačili říct, že to byl nádherný den a už spíme.

Poznáváme Švýcarsko - 1. den - odpoledne: Luzern - plavba po Luzernském jezeře, výjezd lanovkou na Pilatus (Dračí horu), procházka po vrcholových vyhlídkách na mapě