Loading...
Pro letošní trek padá volba na ostrůvek v Atlantském oceánu, vzdálený cca 500 km západně od afrických břehů - Madeiru. Články na Internetu, popisují ostrov v samých superlativech (jako Ostrov věčného jara, či Zahrádku Atlantiku) a fakt, že se tu dá kombinovat trekování po horách vysokých přes 1800 metrů s relaxem u moře, nás utvrzují v tom, že volba destinace letošní dovolené je zvolena dobře. Asi dva týdny před odletem však média plní titulky "Perla Atlantiku hoří", "Ostrov Madeira je v plamenech", "Lesní požáry na Madeiře zabily tři lidi, úřady evakuují turisty" či "Málem jsme se udusili kouřem, líčí požáry Češka žijící na Madeiře". Tyto zprávy nás trochu znervózňují. Dříve se na zprávy z Madeiry v našich médiích stěží narazilo a najednou se na nás ze všech novin a informačních webů hrnou zprávy, které navíc vůbec nejsou pozitivní. Letenky však již jsou koupeny bez možnosti vrácení či změny, takže nám nezbývá než doufat, že hasiči dostanou požáry pod kontrolu a naše dovolená nebude mít charakter brodění se popelem mezi zbytky spálených stromů.
Původně jsme si letenky na Madeiru za 9500,- koupili jen já a přítelkyně (Petra), později se k nám ještě přidávají kamarádi Honza s Jirkou, kterým nevyšel plán dovolené v Norsku.
Pátek (19.8.2016)
Konečně přichází den našeho odletu a my se scházíme v hale pražského letiště Václava Havla. Podstupujeme nezbytnou proceduru získání palubních lístků, odevzdání báglů a absolvování letištní kontroly. Při té mne již tradičně vyhání z mých trekových bot, takže trekovky osamoceně na pásu projíždí rentgenem a já bosky procházím rámem směrem k drsně přihlížejícímu kontrolorovi. Přemýšlím, jestli tito lidé jsou najímani dle svého přísného pohledu, nebo se ho učí až v navazujícím školení. Ptát se jich raději nebudu.
Cesta letadlem trvá něco kolem 4 hodin a navzdory šetření některých leteckých společností, které do mnoha tisícové ceny letenky dost neochotně přidávají cokoliv zdarma, dostáváme bagetku a kalíšek nealko nápoje. Veškeré další občerstvení je již pouze za úplatu. Při četbě časopisů a s výhledů z výšky jedenácti kilometrů na evropský kontinent a později na hladinu Atlantského oceánu, ubíhá let celkem svižně. Při přístávání se snažíme malými okénky zahlédnout alespoň něco málo z ostrova, který jsme si vybrali jako destinaci naší letošní dvoutýdenní cesty.
Přivítání na madeirském letišti není úplně přívětivé. Nejprve marně čekáme u pásu s čím dál řidčeji přijíždějícími zavazadly. Nakonec už nejezdí zavazadla žádná a batoh ani jednoho z nás čtyř se neobjevuje. Trochu optimismu v nás drží to, že Jirka prý svůj batoh z letadla zahlídl při vykládání. Zavazadla by tedy měla být na ostrově a přeci jen ostrov snad není tak veliký, abychom je tu nenašli. Přesunujeme se k výdeji zavazadel nadměrných rozměrů, kde se s námi ale přiliš bavit nechtějí. Nakonec mávnou rukou někam za nás, kde nalézáme naše batohy jen tak pohozené na podlaze. Následuje přebalování příručních zavazadel do batohů, abychom je nemuseli tahat v ruce jak igelitky z nákupáku. Pochopitelně tato procedura chvíli zabere. Pochopitelné se to však nezdá místnímu policistovi, který asi zrovna nemá nic lepšího na práci než nás stresovat otázkami, kdy už to budeme mít přebaleno a konečně opustíme letiště. Nejprve ukecáváme pět minut, což nám s významným pohledem na hodinky stopuje. Časový limit se nám nedaří dodržet a proto se po několika dalších prudérních upozorněních raději přesouváme ven, kde v klidu dokončujeme přebalení našich batohů. Nemusíme přeci řešit problémy s místní policií hned první den. Přivítání na Madeiře tedy zatím nic moc, komentujeme pro sebe.
Před letištní halou celkem snadno nacházíme zastávku autobusové společnosti SAM, ze které by nás měl bus č. 113 přiblížit k poloostrovu Sao Lourenco, kde plánujeme začít náš trek. Po dvaceti minutách opravdu přijíždí autobus, řidič nám háže batohy do úložného prostoru a vyrážíme klikatými silničkami, které střídavě stoupají a klesají, do Canicalu. Lidé z autobusu postupně mizí a my se snažíme nějak zorientovat, abychom vystoupili správně. Chceme dojet co nejdále, takže zůstáváme na palubě téměř poslední a vystupujeme, až když nám řidič sděluje, že dál už nás opravdu neodveze. Jsme v Canicalu poblíž přístavu a všechny cesty, kterými můžeme pokračovat stoupají prudce vzhůru. Nahazujeme tedy batohy na záda a začínáme šlapat po svých. V prvním (a zde jediném nalezeném) obchůdku kupujeme ještě PETky s vodou, přeci jen nás dnes a zítra čeká ostrov Sao Lourenco, tedy nejsušší část Madeiry, kde budeme vodu doplňovat stěží.
Ještě potřebujeme načerpat palivo pro Honzův benzínový vařič. Podle mapy snadno nacházíme benzínovou stanici, podél které stejně vede naše cesta. Já a Honza se vypravujeme provést bleskovou akci načerpání dvou litrů Naturalu 95 do Honzovi hliníkové lahve a mojí litrové PETky. Dle Honzova doporučení, že se čerpání malého množství benzínu do lahví často setkává s nelibostí obsluhy čerpaček, volíme stojan úplně nakraji, co možná nejdále od dohledu obsluhy stanice. Nenápadně a pokud možno skrytě se přibližujeme ke zvolenému stojanu a bereme pistoli s úmyslem rychle načerpat obě lahve dřív, než obsluha vůbec stihne nějak zareagovat. Tento brilantní plán nám však vzápětí kazí samotný stojan, ze kterého neukápne ani kapka benzínu. Plánovaná blesková rychlost akce tedy bere za své a my studujeme návod na stojanu. Ten nás uklidňuje, že příčina nespolupracující pistole není v tom, že by na ostrově snad došel benzín, ale že holt neumíme obsluhovat zdejší stojan. Nejprve je potřeba dopředu definovat maximální cenu čerpání a až poté čerpat. Dle instrukcí tedy Honza volí 1€ a jeho lahev se již vesele plní palivem. Po zaplacení můžu i já naplnit svou PETku a jdu také uhradit cenu něco přes jedno Euro za růžový benzín v lahvi. Sympatická slečna uvnitř nejeví ani náznak nespokojenosti s naším malým odběrem a mile se na nás usmívá. Tím rázem převažuje první dojem z místních obyvatel nastavený prudérním policistou na letišti.
Přes pokročilou hodinu (je kolem šesté hodiny odpolední) je na sluníčku slušné vedro. Také aby ne, když jsme se z naší domovské 50. rovnoběžky přemístili na 32. Vydáváme se směrem k východu po silnici nad kterou dominují solární panely a opouštíme městečko Canical. Kolem silnice obdivujeme místní exotickou květenu. V mírném větru na nás svými listy mávají palmy a vedle silnice se krčí pichlavé opuncie. Procházíme kolem hotelovém komplexu Quinta do Lorde a pokračujeme až ke kruhovému objezdu, kterým asfaltová silnice končí. Až sem se dá dojet některými autobusy č.113 přímo z letiště. Nechtělo se nám však na něj hodinu a půl čekat a navíc jsme potřebovali získat vodu a benzín.
Dále za kruhovým objezdem je nejprve cesta tvořená dřevěným chodníkem, později přechází na kamenitou pěšinu. Před námi vidíme skalnatou a vyprahlou východní část ostrova na který nyní směřují naše kroky. Z kamenité pláže Praia da Baía D'Abra, kterou vidíme několik desítek výškových metrů pod sebou, se lidé pomalu vytrácí do svých aut a odjíždí. Zvažujeme osvěžení v podobě podvečerní koupačky v oceánu, ale nakonec nás rychle klesající Slunce přesvědčí, že bude lépe co nejdříve najít místo k přenocování. Pokračujeme tedy dál směrem na východ poloostrova Sao Lourenco. Okolí není zrovna nakloněno nabídnout nám pěkné místo k postavení stanu. Spoléhám na tip, že někde téměř na konci poloostrova by mělo být místo, kde se přenocovat dá. Již s počínajícím soumrakem přicházíme k opuštěnému domku Casa do Sardinha před kterým je několik stolů s lavičkami. Kolem rostou palmy a místo trochu připomíná oázu v poušti. Stmívá se čím dál víc a v kamenitém svahu kolem nejsou nikde žádné příhodné plácky na stan. Je tedy rozhodnuto, že dnešní první madeirskou noc strávíme u tohoto opuštěného stavení. Honza s Jirkou si volí k přenocování každý svůj stůl a já s Peťou rozbalujeme spacáky na dlaždičkách kryté verandy. Vaříme večeři a pozorujeme rozsvěcující se řetízky světel vzdálených měst podél jižního pobřeží ostrova. Ještě chvíli povídáme a pak se již jdeme uložit a načerpat síly na zítřejší první den našeho treku. Cestou do spacáku mne však překvapí obrovský brouk lezoucí nám přes karimatku. Přestože entomofobií úplně netrpím, tak z tohoto zvířátka úplně nadšený nejsem. Vzápětí objevujeme dalšího, který mezitím stihl najít náš chleba a vlézt k něm do mikrotenového sáčku. Okamžitě letěl ven. Venku potkáme těchto brouků ještě několik. "Snad to nejsou švábi, řekni že to nejsou švábi", strachuje se Peťa. Mám však obavy, že to právě švábi jsou (tuto domněnku si po příjezdu potvrzujeme dle zdrojů na Internetu - opravdu to švábi byli). Běhají dost rychle a chovají se až překvapivě inteligentně a při pokusech o chycení projevují dobrou znalost místního prostředí. Zavěšujeme tedy potraviny do prostoru, abychom jim stížili přístup k nim a uléháme s představou brouků běhajících všude kolem nás (nebo dokonce po nás). Naštěstí jsme zabrali celkem rychle. Kromě kluků stěhujících se v průběhu noci z důvodu deště k nám pod střechu a jedním pocitem, že mi něco proběhlo ve vlasech, jsme se vyspali dobře.
Pokračování příště...
Všechny (zatím zveřejněné) díly našeho přechodu: