Přechod Madeiry (3) - konečně voda a první levády.

Cestopisy

Ohlédnutí se na poloostrov Sao Lourenco ze severních útesů. • Fotografie (9) • Foto: pajas76

Vstoupit do fotogalerie (9 fotografií)

Červené skály severního pobřeží.

Torzo stromu.

Vstoupit do fotogalerie (9 fotografií)

Neděle (21.8.2016)

Ráno nás budí vichřice (bez přehánění). Večerní i noční poryvy se proti tomuto větru zdají být jen lehkým odvarem. Zpočátku vyčkáváme, že se vítr po několika minutách opět uklidní a nebo stočí do jiného směru. To se však zjevně neděje a místo toho se stan nad námi začíná postupně rozkládat. Nejprve se zpod kamenů uvolní některé kolíky, plachta začne divoce vlát ve větru a já jsem rád, že jsem ji snad pevně upevnil ke kořenům. Doufám, že s uzly si vítr neporadí a tropiko neodplachtí kamsi na moře. Slyším, že venku se něco děje. Vykouknu a vidím, že kluci mají stan placatej. Začali ho totiž skládat zevnitř a vítr jim s tím vydatně pomáhá. Volíme s Péťou tu samou taktiku. Vyndaváme tyče a tropiko je okamžitě přimáčknuté větrem k našim ležícím tělům, batohům a vlastně všemu, co je uvnitř. Ven ze stanu se dostáváme vyplazením se a dáváme velký pozor, aby nám nic zevnitř stanu neuletělo. Odkolíkováváme a balíme celý stan včetně obsahu (karimatek, spacáků, batohů...) do jedné velké hroudy. Tu se snažíme dostat někam do závětří. V jednu chvíli nám vítr bere obal od karimatky, kterou Peťa zachraňuje rychlým během a šťastným dostižením v poslední chvíli. Taková vydatná ranní rozcvička. V závětří panují lidštější podmínky a my máme možnost vysypat obsah stanu a pobalit věci standardnějším způsobem. Když už jsme tu tak hezky schovaní, rovnou tu i snídáme.
Cesta dál vede vysoko nad útesy omývanými oceánem. Červená barva skal kolem, nám chvílemi připomíná Austrálii. Vzápětí se zase charakter cesty mění a my jdeme po cestě ztrácející se v hustém kapradí. O malou chvilku později je všude kolem cesty ostružiní. Některé plody jsou tak vyzrálé, že nejdou utrhnout bez toho, aby je člověk nerozmačkal na sladkou kaši. Vitamíny se budou hodit a tak se paseme na volně rostoucím, drobném ovoci. Takhle sladké ostružiny, bez náznaku kyselosti, jsem snad ještě nejedl.
Protože severní útesy nabízejí fantastické výhledy, měníme náš plán odbočit v místě Boca do Risco do vnitrozemí a hledat první vodu u levády do Canical. Pokračujeme tedy dál podél pobřeží k výhledu Espigao Amarelo a nelitujeme. Výhledy jsou naprosto úžasné. Po pokochání se z výhledu Espigao, sestupujeme zarostlou pěšinou k Laranu. Cestu si tu o pár metrů zkracujeme a potkáváme naši první vybetonovanou levádu. Bohužel bez vody. Stoupáme lesem, po přírodních schodech z kořenů, i po těch umělých z kulatin, z původní výšky 300 m.n.m až do téměř 600 m.n.m. Přestože je cesta v lese kryta před Sluncem, tak jsme zpoceni a jakmile stoupání skončí, rozprostíráme v lese celtu a dáváme oběd.
Odpočinuti a nasyceni pokračujeme kousek z kopce, kde po necelých sto metrech objevujeme odpočívadlo i s lavičkami. Na tomto místě jsme se mohli najíst jako lidi. Co se dá dělat, i na zemi bylo fajn. Dokonce je zde i přehledné turistické značení, takže snadno nalézáme cestu PR5 - Vereda das Funduras a již téměř bez vody po ní pokračujeme směrem na západ. Stále jsme docela znepokojení tím, kde budeme při našem putování čerpat vodu, protože žádný použitelný zdroj jsme zatím nenašli. Vlastně jsme zatím, kromě benzínové stanice, nenašli zdroj žádný. Cesta sice přetíná několik údolíček, kde je náznak potoku, kolem bujná vegetace, ale žádná voda vidět není. Postupně je ale znát, že situace se malinko zlepšuje. Občas aspoň někde něco prosakuje nebo kape, až konečně přetneme slabý potůček, který protéká ztracen mezi kameny. Kousek nad cestou je vidět místo, které je z cesty téměř nepřístupné, ale jsou tam slabé čůrky vody. Po dalších pár metrech cesty zjišťujeme, že se na toto místo dá odbočit a dojít kousek zpět ve svahu. Určitě nejsme ani zdaleka první, kdo zde čerpal, protože cesta je značně prošlapaná. Vede odsud i černá vodovodní hadice svadějící vodu kamsi dolů do civilizace. Doplňujeme všechny lahve a hydratujeme i sami sebe. Nyní již věříme, že to s tou vodou nebude zase tak hrozné.
Napojujeme se na levádu Portela, která je zařízlá v kopci a vede hustě zarostlým lesem. Obdivujeme všelijaké možné druhy rostlin a jejich bizardně pokroucené tvary. Botanici by se tu jistě cítili jako v ráji. Cesta je nenáročná, vede po vrstevnici a v exponovanějších místech je z bezpečnostních důvodů jištěna železným zábradlím.
Leváda pokračuje až do Portely - několik budov, restaurace, pítko, taxikáři a turisté, čekající zřejmě na autobus. Rozhlížíme se z vyhlídky, doplňujeme vodu a chvíli pozorujeme taxikáře snažícího se přemlouvit turisty, že je odveze dolů místo autobusu.
Hodiny letí a tak musíme letět taky. Vytipovaná nocoviště jsou daleko a jako náš tip dle mapy se upínáme k jezeru Lagoa da Portela, ke kterému bychom měli přijít zhruba po dvou a půl kilometrech za Portelou. Stoupáme tedy kolem Levády da Portela lemované nádherně rozkvetlými květinami a už se těšíme na večerní koupačku v jezeře. Po asi půl hodině chůze sestupujeme po asfaltce k vodní nádrži. Naše představy o romantice u jezera i o osvěžujícím koupání berou bohužel rychle za své. Ve skutečnosti se jedná o umělou betonovou přehradní nádrž, která je ještě komplet oplocená plotem s ostnatým drátem a hlídaná kamerami. Zklamání nedokáží vynahradit ani sladké ostružiny rostoucí kolem silnice. Protože už je celkem pokročilá hodina rozhodujeme se nakonec přespat na rovné ploše přímo pod přehradou, kde povrch tvoří uschlá tráva. Důkladně se snažíme odstranit vše pichlavé z budoucího místa našich stanů. Já lezu po čtyřech a decimetr po decimetru pečlivě odstraňuji vyčnívající kameny i zdřevnatělé stébla bylin, která by mohla poškodit podlážku stanu nebo naše Thermarestky. Z tohoto místa má Honza podezření, že mu něco jeho nafukovačku lehce píchlo, protože mu přes noc vždy vyměkla.
Při vaření se kocháme výhledem dolů od přehrady, kde mohutné vyčnívající cedry připomínají deštný prales. Chybí tu jen typické zvuky pralesa a opičky poskakující po vršcích stromů. Za jejich absenci jsme ale skoro rádi. Vlastně je velká výhoda, že na Madeiře nežijí žádná nebezpečná zvířata a za celou dobu mne nepíchl ani komár. Zřejmě tu nejsou ani klíšťata, kterých bychom při podobném prodírání hustou vegetací v Česku, museli nasbírat desítky. Tady jim asi teplé a často suché podnebí naštěstí nevyhovuje.

Pokračování příště...

Červené skály severního pobřeží. • Foto: pajas76

Všechny (zatím zveřejněné) díly našeho přechodu: