Přes Obřany a Skalný do Rusavy

V polovině měsíce října na mne dolehlo tak silné volání skal, že jsem neodolal, zaúkoloval manželku, co mi má uvařit dobrého k večeři a v sobotu ráno vyrazil na čundr. Tentokráte se mým cílem staly Obřany a Skalný - místa, kde jsem už dlouho nebyl. A samozřejmě skály, jejichž nekvalitní portréty, pořízené v minulosti jiným fotoaparátem, by rozhodně v žádné galerii nezabodovaly... tudíž nastal čas zjednat nápravu! V chladném ránu vystupuji z busu u rekreačního střediska Valašky. Po přebrodění potoka Bystřičky nastal čas zahřát bříško (svačina a jedna teplá tyčinka značky Camel). A pak i zbytek těla, což se mi vzápětí daří bezezbytku, neboť strmým lesním svahem o sklonu asi 30 stupňů stoupám pod okraj PR Obřany. Rezervace pokrývá celý vrchol kuželovitého kopce se zříceninou hradu a také sousední Jeleník a dosahuje rozlohy 24 ha. Kromě suťového horského lesa - se stromy starými více jak 200 let (a bohatým bylinným patrem) - pod ochranu spadá i dlouhý skalnatý pás, procházející vrcholovým hřebenem od východu na západ. Pískovce a slepence magurského flyšového pásma tvoří tady na Obřanech soláňské vrstvy, které se ještě dělí na vrstvy lukovské a ráztocké. Tak... a máte to, holoubci!

Nebojte se - vysvětlím: pevné lukovské vrstvy tvoří ta pevná skaliska na hřebeni a to rozpadlé kamení patří k těm druhým, neboť vrstvy ráztocké jsou vůči destrukci méně odolné. Tak - a už dost přednášení a vzhůru na ně! Hrklo mi totiž v bedně a já se rozhodl v tom nesympatickém terénu pro "průzkum bojem!" Jak tak kličkuji mezi balvany a skalními výchozy v čím dále se zvyšujícím sklonu svahu (pod skalním hřebenem dosahuje svah úklonu až 60 stupňů), narazil jsem na stezku divé zvěře, stoupající svahem napříč. (A potom, že zvířátka nemají rozum!) Po ní se šťastně dostávám až pod nejvýchodnější okraj obřanských skalních hradeb. Je zdoben nižší skálou s učebnicovým lavicovitým rozpadem. Laikovi připomíná těleso radiátoru či měch tahací harmoniky, ale odborník by se takovýchto odporných představ asi upřímně zhrozil!

Pod úpatími už vyšších stěn mrazových srubů (asi 10 m) přicházím pod tu rozdělenou nejvyšší (18 m) a při pohledu do hlubiny pode mnou žaludek hlasitě zaprotestuje. Ticho tam v podpalubí - klid a nehoupat se, nebo bude zle! Nechutný úsek překonávám ladným stylem horské kozy... a když se mi doklepou kolena, pokračuji dál už poněkud přívětivějším terénem. Přes hustý bělostný koberec měsíčnice vytrvalé vystoupám nahoru na hřeben, po ktrerém vede stará trampská pěšina. (On je totiž pohyb v přírodní rezervaci mimo vyznačené cesty a chodníky zapovězen a jako přiměřený trest by teď měly moji mozkovnu rozhlodat silné vyčítky svědomí! Ale nestalo se tak, neboť zákaz nezákaz (jak potom vidím dál u hradu) - lidé se stávají stále míň inteligentním dobytkem, který táboří a Odpadky odhazuje všude, kde se mu jen zachce... což u mne nepřipadá v úvahu. A navíc touto přírodní rezervací jen - opatrně našlapujíc jak baletka, tiše procházím...) Pěšina na hřebeni vystoupá k nejvyššímu bodu obřanských skal. Skalní výčnělek, trčící vysoko nad propastí, nejenže poutníkovi nabídne krásný pohled na protější svahy Hostýnských vrchů, rekreační areál Valašky a chráněnou louku Janče, ale zároveň plní funkci jakéhosi přírodního zábradlí, aby zvědavec nespadl dolů do hlubiny.

Hluboce zaříznutý příkopek pod skalní vyhlídkou vypadá, jako by byl v minulosti dotvořen lidskou rukou. Na tom ale není nic divného - jen kousek odtud se nacházejí ruiny hradu a jeho obránci zde mohli mít předsunutou pozorovatelnu. Přicházím ke zřícenině a v první řadě kol dokola obcházím její nejzachovalejší část - přes 40 metrů dlouhou stěnu s jedním okenním otvorem, která návštěvníkovi prozradí, že tehdejší mistři zedničtí uměli své řemeslo více než dokonale. Však už je to více jak půl tisíciletí, kdy stavbu opustili a ono to tady pořád ještě stojí! Většina návštěvníků si myslí, že tato zachovalá stěna byla součástí hradního paláce, ale to je trapný omyl: jedná se o část severní hradby, obkružující hradní areál. Dlouho se také všude psalo, že se jedná o jeden z nejvýše položených moravských hradů (tur.rozcestník se chlubí kótou 705 m), ale to vše trvalo jen do doby, než se archeologové začali v zemi šťourat na sousedním vyšším Skalném, kde objevili stopy po skalním hrádku.

Zajímavostí Obřan je, že vlastně vznikly bez stavebního povolení panovníka a po jeho zákazu už nebyly celé nikdy dostavěny. Ono totiž v tom "temném" středověku nešlo - (na rozdíl od dnešních časů), aby si každý zbohatlý urozenec dělal co chtěl... a také v tomto případě dostal drzý pán budoucího hradu - Boček z Kunštátu, od moravského markraběte Jindřicha pěkně přes prsty! Škoda jen, že tyto osvícené zákony už zmizely v propadlišti dějin... Nyní se ale vraťme zase do současnosti: jak ten nedostavěný obřanský hrad kdysi vypadal (a také jeho podrobnější historii) se návštěvník dozví z informační tabule s obrázkem. Jenom asi bude marně dumat, jak se na temeno takového prudkého kopce dopravoval proviant - po 700 m dlouhém strmém stoupání dole ze sedla má dost i pěší turista... o koni a žebřiňáku nemluvě!

Od zříceniny směrem k západu skalní Bradlo opětr zprudka klesá. Tady už stěny mrazových srubů nedosahují takových výšek, ale zato nabídnou ještě jednu skvělou přírodní vyhlídku. Všechno mi vynahradí rozsouvající se Velká skála, nacházející se asi 300 metrů od hradu níž ve svahu. Vypíná se z bočního hřebene nad údolíčkem, jímž stoupá tur.značka a pod skálou se nachází poměrně rozsáhlé kamenné moře. Geologové mají z těchto přírodních jevů radost téměř vesmírnou, méně pak poutník, který dychtivě čeká, kdy už si konečně při sestupu zvrtne kotník... Naštěstí to i tentokrát dobře dopadlo. A pak už stojím na pevné lesní cestě s červeným značením, procházející nad potokem jakousi tiesňavou. Ty protější svahy už patří Jeleníku a ze stráně trčí skalní výchozky. Balvany, odpadlé z nich, se válí až v korytě potůčku. I tady samozřejmě "průzkumník" neodolá a vydá se "hore horú" až k hřebeni. Tam si nechává batoh u zídky, obkružující trampské ohniště a popojde k blízkému skalnatému vrcholu.

Vypadá jak po náletu a na všechny strany z něj rozježeně trčí hroty asi čtyřmetrových skalek. Jedna z nich připomíná loupežnický kyj z ruské pohádky Mrazík, ale trampové skály označují jako Psí hlavy. (Jo - a z údolní strany už je jejich výše daleko impoznatnější!) Nesympatickým stoupáním okolo trampské chaty a odbočky na Obřany odtud pokračuji na rozsáhlou louku na jednom z nejhlavnějších hřebenů Hostýnských vrchů. Rozcestník vychlí informaci o tom, že se nacházím v sedle Klapinov. A že to odtud není daleko k vrcholu památného Hostýna či na opačnou stranu k rekreačnímu středisku Tesák. Zároveň je po klidu, neboť po této tur.magistrále proudí celé turistické davy! Pokochám se tedy pohledem na Obřany a Čerňavu a pak už před nimi prchám k úpatí vrcholu Skalného, kde zakličkuji napravo do lesa a v něm se hučícímu davu konečně ztrácím. Do dalšího vrcholového hřebenu se mým bolavým nožičkám už pranic nechce, ale on je naštěstí zdoben přerušovaným sledem skal. A ony - ač opomíjeny, patří k tomu nejhezčímu, co je z neživé přírody v "Hostýnkách" k vidění! Směrem od západu míjím výraznou Plotničku a Koně (vrcholek skály připomíná Šemíkův hřbet bez sedla). Okolo bezejmenných (leč půvabných skalek) sestupuji k nekrásnějšímu útvaru na celém Skalném: jmenuje se Žába a skutečně připomíná dokonalý profil deset metrů vysokého obojživelníka! O něco dál míjím vyšší Zub se symbolickým horolezeckým minihřbitůvkem, a pak už stojím u stupňovitého Orla, v jehož okolí prý kdysi stával ten maličký skalní hrádek...

Pěšina vychází na louku, z níž se otevře krásný pohled na asi 3 km vzdálený chrám na Hostýně a seběhne k turistickému rozcestí s odpočivadlem. Dolů do Rusavy klesá modré značení, ale od rozcestí vybíhá chodník i k dalšímu skalnatému hřebeni s Prostředními skalámi Skalného. Kromě pitoreskní Hlavičky jsou tu například k vidění Nevěstčiny převisy - (zajímalo by mne, po kolika promile alkoholu v krvi se horolezcům podařilo ten název vymyslet), skalní pilíř Bezejmenné a pás skal zakončuje impozantní rozložité skalisko Vyhlídka. (Díky výši okolního porostu už bohužel tento název ztratil smysl). Prudkým sestupem protínám lesní cestu a přicházím do sedélka, Z okraje louky vidím, že na mne z lesa mrká jakási skalka, jdu ji pozdravit... a ono je jich tu víc! Tvoří poslední skalnatý hřebínek nad Rusavou a těla některých už tvoří nevzhledný pískovec. Poté přichází milé překvapení v podobě mohutného skaliska, rozpadajícího se vějířovitě do všech světových stran!

Jím celý ten (víc jak kilometr dlouhý) skalnatý pás Skalného končí. Scházím do údolíčka k potoku a lesní cestou podél něj se dostávám k vodohospodářským objektům a vodojemu, na jehož stavbě jsem se kdysi i já podílel. Panelová cesta klesá mezi prvními domy Rusavy na hlavní komunikaci a já při průchodu dědinou obdivuji nejen stará i nová stavení, ale i okolní nádhernou přírodu. A také barokní katolický kostel na Horňácku a evangelický o kus níž. Stojí v sousedství hospůdky, v níž je záhodno odměnit žaludek, játýrka i ledviny něčím dobrým... a poté už dokráčeti kousek níž k zastávce busu.