Loading...
Ne vždy se naplánovaný výlet vydaří k plné spokojenosti a na vině přitom vůbec nemusí být počasí...
Jednu červencovou sobotu jsme neměli nic naplánované, jenže venku bylo tak hezky, že jsme neodolali a vyrazili alespoň na návštěvu westernového městečka v chřibských Kostelanech, kterou jsme už léta letoucí stále odkládali.
Vzdušnou čarou by to ze Zlína nebylo až tak daleko, my ale museli busem přes Kroměříž. Bylo sice ještě brzké dopoledne, ale slunce dělalo „divy“, svítilo jak zběsilé a venkovní teplota se brzy přehoupla přes třicítku. Však jsme také s manželkou už cestou do KM byli postižení jakousi podivnou motolicí. V tom dalším dopravním prostředku, který s námi a dalšími cestujícími šplhal z hanáckých rovin do Buchlovských hor, se nám naštěstí udělalo už líp. Docela mne překvapilo, jak vysoko se Kostelany nad tou nížinou nacházejí, ony holt jsou takovou „náhorní“ obcí, jíž dnes obývá více jak 600 obyvatel.
Dědinka je od Kroměříže vzdálena asi 12 km a rozkládá se na severovýchodním okraji Chřibů. Ze tří stran je obklopena hvozdem a z té poslední lze díky odlesněnému terénu za příhodného počasí pozorovat vzdálený Hostýn.
První zmínka o obci se dělí na dvě různé verze. Podle jedné se o ní první zápis v kronikách objevil až roku 1667, ta druhá je ale mnohem sympatičtější: prý je o ní zmínka v zástavní listině krále Zikmunda (LP 1422), kdy prý tato vesnička patřila pod panství hradu Buchlova. Dle lidové ústní slovesnosti dostala jméno podle kostelíka, který stával při hradské. Jiné tlachy zase tvrdí, že zde při zakládání obce bydlel buchlovský kastelán.
Ať tak anebo naopak, součástí buchlovského panství byla přibližně do půli 16.století. Pak byly Kostelany spolu s Kudlovicemi za Žerotínů připojeny k panství napajedelskému a poté až do konce druhé světové války k panství kvasickému a jejím vlastníkům – hrabatům z Thun-Hohensteinu.
Poté už bylo vše jinak…
Dnes k samostatným Kostelanům patří ještě Újezdsko a Lhotka. Co se týče různých památek, moc jich tady nenaleznete. Kromě kapličky tu stojí jen 8 křížů, přímo v Kostelanech socha Panenky Marie Lurdské a ve Lhotce socha Panny Marie Neposkvrněného početí. Na katastru obce je ale pod vrchem Kameňák poblíž studánky údajně k vidění pískovcový smírčí kříž pocházející z období třicetileté války a nazývaný místními Babou.
(Já ji ke svému smutku dosud neviděl, neboť když jsem se na podzim pohyboval v této lokalitě pod přírodní rezervací Záskalí, hleděl jsem po skalních výchozech a na ten kříž jsem si vůbec nevzpomněl…)
Největší raritou v okolí Kostelan jsou až 1.5 km hluboké vrty na zemní plyn a na ropu. To původní ložisko se už poněkud smrsklo, ale „petrolej“ se v menším množství stále těží a je ukládán do místního zásobníku.
Tou hlavní atrakcí pak je westernový ranč Kostelany, v němž se pořádají různé slavnosti, soutěže či americké rodeo, k čemuž jsou zde chováni koně amerického plemene Quarter Horse, pro westernové jízdy prý druh nejvhodnější. Zájemcům o jezdecké kurzy je k dispozici venkovní areál i krytá hala. Součástí ranče je miniaturní westernové městečko, restaurace a prostory se stylovým ubytováním. Kromě toho se v areálu pořádají také koncerty, ohňostroje a jiné akce.
Po vystoupení z busu jsme byli na návsi od jednoho dědy informátora poučeni, že hospoda na kterou koukáme, je už nějaký čas zavřená, že se jediné otevřené osvěžovny nacházejí jen ve sportovní hale a na ranči... atd…, takže jsme ukecanému staříkovi raději rychle poděkovali a vyrazili přes spodní část návsi k westernovému areálu.
Díky tomu jsme si ale neprohlédli horní část návsi, jíž zdobí busta T.G.Masaryka. Původně to byla socha celá. Za války byla ukryta, a když pak byla znovu vykopána, zůstalo z ní zachováno jen poprsí. I to ale bylo v srpnu 1945 s velkou slávou znovu vztyčeno… a i když pak přišel „Vítězný únor“ a socha soudruhy dráždila jak červený hadr býka, kostelanští si „tatíčka“ vzít nenechali!
V dolní části návsi jsme si prohlédli Pomník padlým obou světových válek. V té první se jejími obětmi stalo 19 místních, druhá si vzala pět lidských životů – z toho jeden při totálním nasazení kostelanského občana v Německu.
Poblíž památníku se v trávě nacházela další zajímavost. Je jí pamětní kámen rumunské armádě generála Mosuiho, díky níž byla obec od od německých okupantů osvobozena 8.května 1945.
Za koncem Kostelanem se před námi už otevřel pohled na vlastní ranč, ale ještě než jsme vkročili do jeho areálu, minuli jsme pasoucí se koníky před novou a velkou sportovní halou. Nachází se v ní víceúčelové hřiště s umělým povrchem, kde se i večer za osvětlení může na víceúčelovém hřišti hrát malá kopaná, tenis, volejbal, nohejbal či basketbal. Sportovcům je tu k dispozici také fitcentrum, solárium, sauna a bar.
Z vlastních westernových atrakcí nás po vstupu do areálu nejvíc zaujala budova restaurace Saloon ozdobená dřevěnou vyhlídkovou věží, jež trochu připomínala nějaký americký fort.
Za druhou rozhledničkou jsme museli okolo indiánských teepee a několika totemů vystoupat na vrchol travnatého kopce, ale nebylo to nijak daleko – jen co by od restaurace opravdický Indián na několikrát tomahawkem dohodil...
Jednoduchá dřevěná výhledovna dosahovala výše něco málo přes pět metrů, ale rozhled nabízela docela slušný. Především na celý areál ranče, jehož část hned pod námi tvořila maličké westernové městečko a pak na velkou ohrada s hledištěm, v níž „normálně“ probíhají různé zábavné akce evokující atmosféru Divokého západu. Dnes v ní bohužel probíhal jen výcvik jednoho mladého muže o jezdectví... a to v počtu cvičitelka, kůň a chlapec.
Krom toho byla z rozhledny vidět celá obec Kostelany, v popředí s velkou Sportovní halou a pozadí vesnici tvořila kulisa okolních zalesněných vršků. Směrem ke Kroměříži se naskytlo panoráma pahorkatiny plné větších lánů, pastvin a polí (sem tam lemované i tmavě zelenou barvou lesního porostu) a napravo zase byla vidět silnička vedoucí po odlesněném hřebeni do lesa a dál do Nové Dědiny a do Kvasic.
Směrem k východu se otevřel pohled na zalesněné pásmo Chřibů s propadlinou Kudlovické doliny, v níž se jen asi 1.5 km od nás pod příkrovem stromů skrývala bývalá Rozsypalova lesní osada. Od ní už je to po turistické značce jen kousínek na tajemnou Budačinu. Anebo je možno vyrazit na druhou stranu hlavního hřebene a přes Kameňák a Komínky doputovat na Bunč a kamennou rozhlednu na Brdu.
My si za strašlivého horka prohlédli zbytek areálu ranče i s koníky a zklamáni nad tím, jak je to tu maličké… že se zde dnes kromě několika svateb žádná jiná atrakce konat nebude, popošli a usedli do venkovní části restaurace. Po předložení jídelních lístků a prostudování cen nás hlad rychle přešel a my se spokojili toliko s tekutým občerstvením.
No a krátce po poledni vyrazili nazpět na náves, aby nám z ní neujel bus do Kroměříže...