Procházka slováckými Bílovicemi

Při našich cestách autobusem do Uherského Hradiště za Janinou maminkou máme na výběr ze dvou linek. První vede přes Otrokovice, Napajedla a Staré Město. Já osobně mám raději cestování tou druhou přes Březnici, Březolupy a Bílovice a úplně nejvíc se mi při návratu líbí poslední úsek do Zlína. Bus tady od „Majáku“ a Lesního hřbitova totiž po silnici prudce klesá mezi okolními hvozdy, najednou les jako mávnutím kouzelného proutku zmizí a hluboko pod námi se nečekaně objeví celé Baťovské centrum města s továrnou, mrakodrapem „Jednadvacítkou“, Velkým kinem, Obchodním domem a tržnicí. A tenhle večerní pohled na neóny ozářené centrum je natolik neobvyklý a navíc famózní, že jsem se jej za těch víc jak dvacet let, co ve Zlíně žiju, ještě dostatečně nenabažil.

Dalšími zajímavými místy na lince jsou dvě slovácké obce – Březolupy a Bílovice, obě s malými zámky. Ten v Březolupech hned u silnice je jejich hlavní dominantou, zatímco v Bílovicích je bývalé feudální sídlo skryto za parkovou zelení a obci spíše vévodí kostel na návrší, k němuž ve stráni vede přístup monumentálním schodištěm. Každopádně obě tyto velké dědiny stojí za samostatnou návštěvu. Já ji docela dlouho odkládal a rozhodl se k ní až jedno odpoledne před samým koncem loňského listopadu.

 

Stalo se tak v polovině pracovního týdne, kdy jsou spoje četnější a já si na to vzal půl dne volno. Mělo sice být slunečno, ale větší půlka procházky první obcí se odehrála pod příkrovem nízké oblačnosti. Busem jsem se nejdříve přemístil do vzdálenějších Bílovic, v nichž dnes žije okolo 1900 obyvatel a jejíž historie se začala psát od druhé půli 13.století.

V centru obce jsem vystoupil u hlavní křižovatky. Kromě hlavní silnice Zlín – Hradiště odtud odbočuje komunikace do Topolné a u ní stojí soubor zajímavých pískovcových skulptur.

Jsou datované rokem 1909 a každá je umístěna na samostatném štíhlém hranolovém soklu. Prostřední podstavec je nejvyšší a také socha sv.Jana Nepomuckého na něm umístěná je nejrozměrnější. Skulptury obou světců po jeho bocích jsou mnohem menší, zato stejně vysoké. Nalevo od „Jana“ se nachází plastika sv.Antonína Paduánského, napravo pak socha sv.Vendelína v podobě mladičkého poutníka. Je obut do střevíců, s krátkými koženými kalhotami s kšandami a košilí s nabíranými rukávy, tisknoucí k hrudi klobouk. Přes rameno má přehozenu mošnu. Figura světce je za jeho zády doplněna motivem kmene stromu a u nohou mu ležící ovečkou.

Sv.Vendelín podle starých legend pocházel ze skotské královské rodiny a stal se patronem poutníků a pastyřů, je rovněž ochráncem polí a dobytka.

 

 

Zámek stojí ve středu Bílovic u hlavní silnice, ale detailnějšímu pohledu na něj projíždějícím brání křoviny a stromy zámeckého parku. Bývalý feudální objekt je dnes v majetku obce a vedlejší tříhektarový anglický park se stal odpočinkovým místem pro místní obyvatele. V současnosti jsem se zde kromě mnoha stromů a keřů mohl potěšit pohledem i na menší vodní plochu překlenutou romantickou lávkou, dětské hříště s prolézačkami a skluzavkou a krytý altán s parketem využívaný v letním období ke kulturním a společenským akcím. Pracovníci obecního úřadu před ním právě zametali spadané listí. V nejvýchodnější části parku jsem narazil na Pomník obětem I. a II. světové války.

 

 

Hlavním středobodem mého zájmu se ale stal pochopitelně bílovický zámek.

 

Jeho předchůdcem byla renesanční tvrz Ledenických z Ledenic. Spolu s velkým dvorem, pivovarem, mlýnem a olejnou je v análech poprvé zmiňována LP 1513. Tvrz byla na barokní zámek přestavěna za Skydinských ze Skydině. Dnešní empírovou podobu před polovinou 19.století získal za Ferdinanda hraběte z Laurencin – Beaufort.

Z tohoto období se zachoval soupis o objektu, v němž se ve dvou podlažích nacházelo 17 pokojů a 4 komory. Zámek je trojkřídlým patrovým objektem a v ose průčelí vystupuje rizalit členěný pilastry, završený trojúhelníkovým štítem. Západní nároží v patře v nice zkrášlila socha sv.Václava.

 

Tympanon vstupního průčelí zdobí erb hraběcí rodiny Logoghetti, která na zámku sídlila od roku 1831 až do konce druhé světové války. Na západní stěně je připomínají dva okrové medailony s podobiznou hraběte Huga a jeho syna Vladimíra, oddělené pamětní deskou s nápisem. Za života starého pana hraběte se bílovický zámek stal význačným kulturním a společenským střediskem a syn Vladimír byl zakladatelem prvního moravského hasičského sboru, který tady vznikl roku 1869. Hugo Logoghetti si do Bílovic roku 1854 pozval vzácného hosta – malíře Josefa Mánese. Při svém pobytu mistr vytvořil několik kreseb zobrazujících místní kroj a portrét J.Postavy a Veroniky Čudové.

 

Dcera hraběte Huga Logoghettiho – Julie, se stala manželkou Antonína Františka hraběte Ledochowského žijícího v Uherském Hradišti. Ten tady nechal roku 1854 pro společné bydlení upravit starý měšťanský dům na konci Františkánské ulice. Protože jeho mladičká choť neustále tesknila za tatínkem, nechal k domu přistavit hranolovou věž s vyhlídkou, ze které mohla milovaná Julinka alespoň na dálku pozorovat svůj bývalý domov - zámek v Bílovicích, který tak milovala...

 

Po válce byl bílovický zámek zkonfiskován státem. Cenná hraběcí knihovna byla zčásti rozkradena, zbytek se stal součástí sbírek muzea v Uherském Hradišti. Interiér zámku s hodnotnou štukovou výzdobou byl adaptován na byty. Od roku 1952 zde sídlil MNV. Dále pak obecní knihovna, mateřská školka, služebna SNB a lékařská ordinace. Modernější objekt přistavěný k zámku ve čtyřicátých letech dvacátého století (východní křídlo) začal sloužit jako kulturní sál. Po velké rekonstrukci 2006 je zámek sídlem obecního úřadu.

 

 

Po vyjítí ze zámeckého parku už jsem po chodníku stoupajícímu na protější návrší širokým obloukem zamířil k nové obřadní (smuteční) síni, hřbitovu a dodaleka viditelné kulise kostela sv.Jana Křtitele. Správný směr mi svým souhlasným mňouknutím potvrdila i jedna černobílá čičina. Při vlastním výstupu se nízká oblačnost konečně roztrhala na cáry a mezi černými mraky vykouklo slunce. Svými paprsky pak zvýraznilo nejen siluetu kostela, ale i okolí. Z návrší se otevřel pěkný pohled na celé Bílovice, zajímavá byla i budova fary pod chrámem, jejíž žlutobílou fasádu zdobily sluneční hodiny.

 

 

Nynější chrám sv.Jana Křtitele byl vystavěn byl ve druhé půli sedmnáctého století na místě starého gotického kostela a dostal podobu jednolodního objektu s pětibokým kněžištěm. Hranolová věž zvonice vypínající se na konci chrámu u hřbitova přitom k němu byla přistavěna až v 18.století, stejně tak boční kaple. Vznik oratoře a krypty je datován do roku 1833. Na věži visí čtyři zvony, nejstarší pochází ze třetí čtvrtiny 16.století. V interiéru se na oltářích nacházejí cenné obrazy od Ignáce Raaba, ale prohlédnout si je lze jen o mších svatých, jinak je svatostánek bohužel uzamčen.

 

(Roku 2014 byl kvůli restauraci svěšen boční oltář sv.Andělů strážných a za ním byly na zdi objeveny malby z roku 1738, což dosvědčuje jeden z obrázků s vyobrazením knihy s tímto letopočtem. Malby zobrazují čtyři ženské postavy (světice), z toho dvě s knihami.)

 

 

Ještě pár slov k místnímu hřbitovu, rozkládajícímu se jižně od kostela:

 

Na velkém žalově jsou pochováni nejen místní, ale i lidé z Kněžpole, Topolné (patřící k bílovické farnosti), částečně pak i zesnulí z Nedachlebic a Uherského Hradiště. Hřbitov je obklopen ohradní zdí, ze které vystupují v podobě kapliček zastavení křížové cesty. Tuhle bílovickou freskami vyzdobil známý brněnský akademický malíř Jano Kohler.

 

Nejvíce se svým dílem (mozaika, freska, sgrafito) „zviditelnil“ v Prostějově a např. na svatém Hostýně. V průběhu svého života své nadčasové umění vetknul do 55 světských a téměř 70 sakrálních staveb, nepočítaje v to jeho ilustrace, grafiky, kresby, oleje (celkově na dva a půl tisíce prací) a člověku se ani nechce věřit, že od jeho smrti už uplynulo 83 let.

 

Tady v Bílovicích vytvořil přes léto roku 1920 (spolu s architektem Dominikem Feyem) soubor fresek na 14 kapličkových zastaveních křížové cesty. Bohužel jeho práce se do dnešních časů zachovala ve fragmentech a dobře rozpoznatelné jsou pouze ve třech kapličkách. Všechny tváře postav v jednotlivých zastaveních měli svůj „živý vzor“ - byly vytvořeny dle vzhledu skutečně žijících místních osob.

Kohlerovy práce poznáme podle jeho stylu (barevnost, kolorit a další specifika), což je vidět na fresce s modlící se Madonou, na monumentálním zobrazení Krista stojícího na dnes již nezřetelné zeměkouli, a pak ještě na zastavení, na němž Ježíš nese kříž. Na rozdíl od jiných umělců, kteří jej zobrazovali v klasickém pojetí – tedy nesoucí ho na rameni – jej Kohler Kristovi vložil do obou rukou.

 

 

Po částečné prohlídce hřbitova jsem od chrámu sestoupil po schodišti dolů k faře a odtud už zrychlenou chůzí zamířil k autobusové zastávce, by mi z ní neujel spoj do další slovácké obce – do Březolup...