Loading...
Šestý den, tedy sváteční cyrilo-metodějská středa 5.7.2017, byl vyhrazen převážně plnění Jirkových snů, přání a požadavků. Tím hlavním – a víceméně jediným, který považoval za životně důležitý - byla opětovná návštěva domoviny legendárních papežských vinic - Chateauneuf du Pape. Tedy ne, že by si tam loni patřičně nenakoupil, ale slavné místní pamlsky poté zkonzumoval – ke své smůle - v době, kdy měl na rodinné veselici i jinak nakoupeno, takže mu přechodně snížený paměťový koeficient neumožnil tento zážitek patřičně prožít a následně ocenit. A tento neodpustitelný omyl prostě musel být odčiněn s plnou parádou (vzhledem k tomu, že i s touto várkou čeká na nějakou významnou rodinnou veselici, nevím nevím ...). Ještě předtím jsme však zamířili na druhý břeh řeky Rhony a do jiného vinařského městečka, do šestitisícového Roquemaure. A jak je v Provence dobrým zvykem, také zdejší nabídka zajímavých historických objektů byla poměrně pestrá.
Vskutku monumentální kostel sv. Jana Křtitele z 13. století (typická provensálská gotika), v jehož interiéru jsou k vidění krásné varhany ze století 17., byl ale k naší velké nelibosti nedobytně uzavřen a zámek jsme ani nehledali. Spokojili jsme se s románskou kaplí u příjezdové silnice, starou Radnicí, arkádovou tržnicí z 13. století a pozoruhodnými kamennými domy z 15. až 17. století. Mezi těmito domy jednoznačně vedl dům kardinála Bertranda, který pochází z 15. století a zdobí jen nádherná, již v podstatě renesanční okenní ostění. Bonusem navíc byla neobvykle rozsáhlá zřícenina hradu (však se také původně jednalo o hrad královský, takže jej nemůžeme považovat za běžnou hradní pevnost, které v Provence najdete opravdu „na každom kilometri“), na kterou jsme ovšem mohli nahlédnout pouze přes plot. Škoda, tento objekt mohl být více než zajímavým zpestřením dne. U hradu jsem zjistil svou "oblíbenou" chybu, kdy se sníží paměťový koeficient mně a foťák zůstane v "temněinteriérovém" nastavení, takže zatímco ostatní odpočívali u rybníčku v podhradí, já prosprintoval znovu střed městečka, abych měl i nějakou použitelnou fotodokumentaci. A potom již přišla Jirkova velká chvíle.
V Chateauneuf du Pape jsme zaparkovali ve stínu stromů před tamní poštou a vydali se na nákupy. Brzy jsme zjistili, jaký je cenový rozdíl mezi vínem ze dvou odrůd a "sólovkou" nebo mezi ročníky v rozpětí 1967 až 2016. Mnohé z uvedených částek, pochopitelně, vysoce překračovaly naše finanční možnosti a tak jsme se raději spokojili s tou "směskou". I tak přišla každá lahvinka na nějakých 20 euro. Nákup jsme spokojeně odnesli a uložili do kufru auta, abychom se mohli jít následně pokochat krásami tohoto světoznámého vinařského městečka, kde žije asi 2.200 obyvatel. Jejich počet však často převyšuje množství vínachtivých "krátkodobých migrantů". Kolem fontány na náměstí, staré Radnice a farního kostela Nanebevzetí Panny Marie (jeho historie se sice začala psát zřejmě již někdy v 11. století, ale současná podoba zdejšího svatostánku je výsledkem úprav z 18. a 19. století) jsme se pomalu vydali vzhůru ke zřícenině papežské hradní pevnosti nad městečkem. Tato stavba vznikla pro Jana XXII. ve 14. století a zcela ji nedokázala zničit ani Velká francouzská revoluce ani dynamit německých vojáků na konci II. světové války.
Kolem této rozlehlé stavby jsme se sice už dost pomotali loni, ale tentokrát jsme chtěli doplnit nějaké fotografie okolních vinic. Po osvěžení u jakéhosi stánku pod pevností (fuj, samé nealko) a splnění fotografických úkolů jsme se vydali zpět. Vinařské muzeum i další hradní zříceninu za městem jsme opět vynechali a cestou raději zakoupili ještě jedno červené. Celkem nás překvapilo, že už podruhé ten den (poprvé to bylo v místním infocentru) Francouzi poznali, že mluvíme česky. Na druhé straně tady na nás loni prodejce i česky promluvil, protože vlastnil nějakou provozovnu u pražského Tančícího domu. A potom již nastal čas oblast slavných papežských vinic definitivně opustit a vydat se splnit další bod programu. I ten byl hlavně Jirkovým vyvoleným. Nikomu to ale, samozřejmě, vůbec nevadilo, protože se z výběru následně „odškrtnutých“ položek pořád vycházelo z nabídky, kterou jsem před loňskou výpravou „v potu tváře" několik měsíců vytvářel ...
Naším posledním cílem dne byl krásný románský klášter Sénanque. Možná nejfotogeničtější, nejfotografovanější a na pohledech nejprodávanější stavba celé Provence za návštěvu jistě stojí, ale musíte počítat s tím, že tady je to skutečný Václavák (a to jsme sem schválně přijeli až kolem 17. hodiny, kdy je turistický nával již podstatně menší). Tento cisterciácký klášter pochází z 12. století a pyšní se zejména úchvatnou křížovou chodbou. My ale na prohlídku nešli. Jednak kvůli času a hlavně kvůli tomu, že na rozdíl od loňského volně průchozího Thoronetu se tady za stejnou cenu musíme přidat k výpravě s průvodcem, který používá pouze francouzštinu, a v ruce u toho držíte zkrácený text na letáčku v angličtině. Takže jsme pouze pořídili nějakou tu fialovou exteriérovou fotodokumentaci, pořídili pár suvenýrů, skočili na toaletu a koupili si z automatu (nikde jinde jsme se s tím nesetkali) malý kelímek se studenou vodou, ve které byl rozpuštěn klasický vitacit (i ten nerozpuštěný cukr tvořil na dně papírového kelímku onu známou vrstvu). Ale bylo to osvěžující a nekupte to za 50 centů, že ano ...
Na závěr článku bych se ještě měl vrátit k úvodu dne. Tak jak Jirka odčinil rest loňský (a zásobil se papežským vínem na nějaký pátek dopředu), musel jsem i já "smáznout" dluh pondělní. Proto nám den ve skutečnosti začal v Aptu, kde jsme konečně vstoupili do interiéru zdejší katedrály sv. Anny. Tato cenná stavba je ůdajně jednou z vůbec nejstarších sakrálních staveb, zasvěcených matce Panny Marie. K vidění je toho tady dost, ale největší zájem projevují turisté většinou o chrámovou kryptu, kamenné sarkofágy a kapli sv. Anny. Až pozdě jsem si ale, bohužel, vzpomněl, že jsem úplně zapomněl nafotit exteriérové hlavy pannen a ženichů. No a teprve potom následoval průjezd Avignonem a již výše popsaný Roquemaure ...
Tradiční návratové točené pivo Jupiter a následné posezení u fontány ve Villars už bylo všemi členy výpravy bráno jako dlouhodobá tradice a naprostá samozřejmost.