Provence 2016 / 3 aneb ve městě duchů, u Markýze de Sade i na papežských vinicích

Podtitul 3. části tohoto cestopisu mohl klidně znít také Rok v Provence, 120 dnů Sodomy nebo Perem Markýze de Sade. Podstatný ovšem byl hlavně fakt, že jsme se konečně ocitli v té části Provence, kterou mám rád a která nabízí svým návštěvníkům největší množství zajímavostí, zejména co se pozoruhodných památek i přírodních krás týče. Také jsem zde měl ve své mapě zaznačeno nejméně čtyřicet veledůležitých míst, která nelze v žádném případě minout, a teď jsem zoufale přemýšlet, kterých pětatřicet z nich budu muset oželet. Bylo mi jasné, že ve svém výběru dnes musím uspokojit náš literární kroužek (Martina) i mlsné jazýčky, ovlivněné jedním songem Michala Tučného (Jirka). Pro sebe jsem tam vtlačil jeden hrad, římský most a mrtvé město, kterých jsem se prostě odmítal vzdát.

Tím jsem svůj ranní úkol splnil, dal si panáčka slivovice a šel si hrát s Jackem. Tento pes, připomínající spíše vietnamské prase, byl totiž nositelem dobré nálady a jeho radost z každého podrbání byla zcela nelíčená a svým způsobem také nakažlivá. V průběhu dne dorazili, bohužel, další „hoteloví hosté“ a Jack se musel odporoučet domů. Byla středa 25.5.2016 a nás čekal den, kdy zastávek bylo povícero a očko cestovatele občas přecházelo, zatímco jeho srdéčko radostně zaplesalo- Na úvod je však potřeba také přiznat, že moje představy o tom, jak se budeme potulovat po provensálských hradních zříceninách dostaly ten den povážlivé trhliny a nakonec zmizely v nenávratnu, Vzhledem k tomu, že zde svůj hrad má snad každá osada, ve které někdo postavil více než tři domy, je to konstatování velmi smutné. Ale já se sem vrátím a nakonec tu svou zříceninu i najdu ….

Naší první zastávkou je město duchů Oppéde le Vieux. Pravda, kromě duchů zde žije ještě také nějakých 1.300 obyvatel, ale ona tajemná horní část je až na turisty skutečně „mrtvá“. Zaparkovali jsme na vyhrazeném parkovišti (a za 3 eura), ale mohli jsme v klidu zajet i do centra městečka (a zadarmo). V sezoně by to asi nešlo, protože i tak zde přibývalo turistů geometrickou řadou. Je navíc neskutečně, kam až dokáže zajet autobus, aby se zájezd důchodců moc neunavil. Při vší úctě k šedinám kmetů nám během cesty celkem často vadily zablokované uličky i řev nedoslýchajících. Ale třeba nás to jednou čeká všechny a za takový autobus budeme také vděční …

Oppéde je vlastně bývalá římská pevnost, nad kterou byl později postaven románský kostelík a ve 13. století hrad. Freskami vyzdobený kostel dnes můžeme vidět v podobě z 16. století, hrad je nepřístupný, protože se začal jaksi rozpadat a stal se nebezpečným. Nějaké práce tam zřejmě někdy snad i probíhají, ale my měli zkrátka smůlu. Spokojili jsme se tedy s interiérem mariánského kostela (různých informací je tam k dispozici několik habadějů) a výhledy do KRAJINY. Na návštěvu - alespoň na pohled velmi příjemné – restaurace nebo archeologického muzea (stojí stejně jako parkoviště) už nezbyl čas a my se vydali k dalšímu bodu středečního programu.

Ten byl určen především Martině, protože jím bylo typické provensálské městečko Ménerbes, známé z knihy Rok v Provence a dalších děl britského spisovatele Petera Mayla. Jedná se o velmi příjemné místo, kde přebývá asi tisícovka živých duší a kde ještě nezuřil letní turistický ruch. Svým návštěvníkům může nabídnout zejména několik zajímavých středověkých staveb, například hrad, opatství, dvojici kostelů, zvonici a mlýn. Do žádných interiérů jsme sice nepronikli, ale přesto se nám zde velice líbilo a pořízená fotodokumentace byla více než rozsáhlá. Pro běžného turistu je dobrou (nebo velmi zlou – záleží na úhlu pohledu) zprávou, že Provence je tvořena převážně právě těmito malými městečky s duší a příjemnou, poklidně nostalgickou, atmosférou, a je tedy víceméně naprosto jedno, kde člověk vypne motor automobilu nebo sesedne z kola. A nedivím se vůbec těm, kteří zde už zůstali navždy …

Na další pokračování cesty se těším – pro změnu - zase hlavně já. Míříme totiž k vesnici (500 obyvatel) Lacoste, kterou neproslavila stejnojmenná sportovní značka, ale zdejší hrad. Ten je totiž spojován zejména se jménem Donatien Alphonse François, který je znám hlavně dodatkem Markýz de Sade. Slavný spisovatel, filozof, pornograf i politik právě zde dokončil na konci 18. století svá slavná díla „120 dnů Sodomy“ a „Nehody ctnosti aneb Justina“. Hrad pochází z 11. století a největší ránu mu zasadila „slavná“ francouzská Revoluce. Do hradního paláce se dnes běžný turista nepodívá, protože si ho koupil módní návrhář Pierre Cardin. V tomto případě je to však zpráva pozitivní. Někdejší Pietro dnes rekonstruuje hrad i podhradí a současně zde vznikla unikátní a velmi zajímavá galerie moderního umění pod širým nebem. Klobouk dolů …

Dalším nádherným kamenným městečkem Bonnieux pouze projedeme a zastavíme se až pár kilometrů za ním, u antického mostu Pont Julien. Tuto krásnou vápencovou stavbu dokončili Římané těsně před začátkem našeho letopočtu, je 80 metrů dlouhá a považuji ji za jednu z nejzajímavějších památek, které jsme letos v Provence potkali. Dokonce i jakési zahalené ženy ho ukazovaly svému početnému potomstvu. Most je součástí Cyklotrasy a onoho junáka, který se nahoře zastavil a 15 minut v kuse žvanil do mobilu, bych nejraději … no zkrátka jsem ho – z pozice fotografa - zrovna moc rád neměl.

No a teď už byl na řadě Jirka. Když jsem mu prozradil, že se během cesty budeme nacházet nedaleko proslavených papežských vinic, nedal pokoj, dokud jsem mu neslíbil, že budou zařazeny do programu „zájezdu". A tak jsme se vydali k Chateauneuf du Pape. Pro většinu běžné populace se jedná o místo, spojované s nějakým dražším nápojem, a navíc známé hlavně díky jednomu popěvku Zelenáče a Tučňáka Michala Tučného. Ale ono je to také zajímavé, více než dvoutisícové, městečko se zříceninou hradu, zajímavým farním kostelem a vinařským muzeem. Naše zájmy se zde trošku rozdělily. Jirka šel po legendárním vínu, já spíše po volně přístupných zbytcích papežské pevnosti ze 14. století. Do prodejního sklípku jsme ale nakonec, samozřejmě, zašli všichni.

Pan majitel nás přivítal jistou znalostí češtiny a po chvíli přiznal, že vlastnil nějakou provozovnu v pražském Tančícím domě. Nějaký vzorek jsme zakoupili a vydali se zpět k parkovišti u pevnosti. Jirka měl z návštěvy tohoto místa takovou radost, že jsme nakonec všichni hrubě pochybili. Při zpětném pohledu nikdo nechápeme, proč jsme si nepořídili jediný snímek slavných vinic, na kterých byly i popisky pěstovaných odrůd. Chybami se ale člověk učí, takže třeba někdy příště. Těšit nás může alespoň fakt, že jsme hned při příjezdu udělali pár fotek dolních vinic na okraji městečka, které jsou ovšem také „značkové“ …

Naší poslední středeční zastávkou se ještě stalo třicetitisícové město Carpentras. V interiérech jsme se sice už ničím a nikde pokochat nemohli, ale procházka městem rozhodně stála za to. Jenom nejstarší synagoga Francie (14. století) byla – alespoň zvenku – obrovským zklamáním. Potěšily naopak zejména středověká Oranžská brána, gotická katedrála s množstvím chrličů, několik fontán nebo menší římský oblouk. Nepříjemností byl naopak odjezd z parkoviště, kde nás zablokovalo auto odtahové služby, které nás svou činností o nějakou čtvrthodinku zdrželo. Což bylo sice nemilé, ale nakonec jsme – víceméně náhodou – ještě jeden otevřený supermarket po pár kilometrech našli.

Díky tomu jsme dokoupili zásoby růžového vína i sýrů a zakoupili i několik plechovek první pomoci. Na druhé straně je nutno přiznat, že to v autě díky tomuto nákupu začalo „vonět“ tak nějak trošku jinak než doposud. Po příjezdu do Merindolu nás sice, bohužel, už nečekal Jack, ale večerní posezení bylo delší a klidnější a projevila se výhoda dvounočního pobytu v této části Provence. Najezdili jsme nejméně kilometrů a viděli nejvíce zajímavostí. Zkrátka, příště budeme chytřejší, že drahoušci?!