Provence poprvé, Part 4 – Avignonem všechno končí

Závěr série provensálských cestopisů bude v podstatě celý patřit papežskému Avignonu. Toto krásné opevněné město si to zřejmě i zaslouží, ale - jak se dozvíte v následujících řádcích - skutečnou třešničkou na "levandulovém dortu" pro nás poslední den v Provence zase až tak moc nebyl ... 

Takže teď znovu přichází pátek 9. července 2010, vlastně náš poslední den ve Francii (i když hranice jsme přejeli až něco po půlnoci, tedy v sobotu). Vzhledem k povinnému odpočinku řidičů má denní program jediný bod – nepočítám-li povinné ranní rozloučení s Pont du Gard – a to někdejší sídlo několika papežů Avignon a jeho opěvovaný půlmostík. A hned na úvod se musím přiznat, že mě to tam nijak zvlášť nenadchlo. Svým způsobem je to až podivné -  všem, co mě znají, jistě postačí, když řeknu, že papežský palác v Avignonu je považován za největší gotickou stavbu světa. Bylo dusno, vzduch doprovázen zvláštním oparem, všude totálně přelidněno z důvodu probíhajícího veleslavného divadelního festivalu … a možná už se i projevovala únava z přetrvávajících veder. A nebylo tomu tak jen u mě, protože tento pocit se zřejmě dostavil i u mého milovaného fotoaparátu. Takže všechny fotky z Avignonu jsou nějak "zamlžené", neostré (exteriéry i interiéry) nebo s příšerně se lámajícím světlem (hl. interiéry). Líbí se mi snad jediná, ale ta holka v kroji byla hrozně milá i naživo, takže se to asi nějak přeneslo ...

Navíc jsem také poměrně špatně rozdýchával to, jak divadelní festival a s ním spojené výtvarné aktivity prorůstají i do všech míst, kde by něco konzervatismu neškodilo. Například nádherné raně renesanční náhrobky v papežském paláci, resp. postavy na nich, měly obličeje (mimochodem podle všeho krásná řezbářská práce) zakryté jakýmisi prapodivnými maskami a já z nich tím pádem viděl … no však víte co. A tak jsem (snad poprvé v životě) neprolítal celou dobu rozchodu při hledání památek (i když se nám jich pár do cesty stejně připletlo), ani jsem se nevrátil do katedrály (to asi byla škoda, tu kapli s tombou papeže Benedikta XII a freskami nad ní jsem fakt přehlédl). Místo poskakování kolem (a v) oné katedrály nebo např. kostelů sv. Petra a sv. Didiera, muzeí a pozůstatků římského impéria jsem popíjel pivečko i růžové vínko, poslouchal zajímavý dvojčlenný soubor písní a tanců, pojídal zmrzlinu a pozoroval různé soubory, které v ulicích města zvaly na svá večerní vystoupení ... A byla tam pantomima, horor balet, komedie dell´arte, street dance, roztleskávačky, muž na mezkovi, upíři, různí ET, "tisícihlavé" divadlo Sklep a také jsem poprvé slyšel ve francouzštině poloakustickou verzi Another Brick In The Wall, Part II od milovaných Pink Floyd (a neznělo to vůbec špatně) ...

I tak jsme toho ve finále viděli poměrně hodně. Po "povinném" mostním tanečku Sur le point d´Avignon jsme společné nakoukli do avignonské katedrály a zdejších zahrad a pak už nás čekala prohlídka papežského paláce i s těmi slavnými lahvemi Chateauneuf du Pape v tamní vinotéce (pokud mě paměť neklame, tak cena se pohybovala od 16 do 23 euro za sedmičku). Někde se fotit mohlo, někde ne, ale i tady téměř všude vadilo vedro a davy turistů. Při sólo procházce městem nás pak nejvíce zaujala asi výstava moderního umění v - Revolucí silně poškozeném - kostele bývalého cisterciáckého kláštera nebo malé muzeum v paláci du Roure.

Potom jsme si skočili na oběd do podniku, kde zaplatíte maso a přílohy i vodu s ledem pak máte k dispozici bez množstevního i časového omezení. Byli jsme tady už podruhé (jednou jsme se tady krátce zastavili při průjezdu městem v uplynulých dnech) a o pátečním repete rozhodla naše spokojenost a přítomnost toalet i klimatizace. K našemu jistému překvapení jsme tento nápad neměli zdaleka sami a v tomto zařízení už seděla snad polovina našeho zájezdu.

A pak už jenom se Štefanem a Monikou nakoupíme nějaké pistole s růžovou tekutinou na cestu a zase kolem Lyonu, Štrasburku, Karlsruhe atd. směr ČR. Cesta Francií i Německem proběhla naprosto v pohodě, a to, že jsme se opět vrátili domů jsme poznali až na legendárně tragické D 1. Logické zahájení úprav dálnice na území Prahy začátkem prázdnin způsobilo, že 20 km jsme projeli za dobu, co půl Francie. I tak byl čas příjezdu velmi dobrý, navíc mi na poslední zástavce Jirka sděluje, že nám zastaví nejprve u nádraží, ať nám neujede vlak. Jsem mu povděčen a vzápětí zjišťuji, že se k nám přidá asi desítka dalších spolucestujících.

Následuje rozloučení s majitelkou cestovky, oběma řidiči i novými přáteli a v klidu k vlaku. Bylo celkem volno, jelo se téměř na čas, a tak už po 18,00 hod. pořádáme malou tiskovku na Koupáku. A vzhledem k tomu, že pořád máme s Martinou silný dojem, že to byl asi nejlépe udělaný zájezd, na jakém jsme kdy byli, mám naději, že její rozhodnutí o tom, že letošní poznávačka byla definitivně poslední, se odkládá a.a. Dokonce snad budu mít příští rok zase na krku i svou švagrinku ...

A jako závěrečné PS bych se ještě rád na chvíli vrátil do kempu, umístěném v borovicovém háji při řece Gard a mezi městečkem Remoulins,(dodnes mě trošku mrzí, že jsem si do něj ani jednou na chvilku nezaskočil, jenže v těch vedrech jsem rád přistoupil na variantu šplouchání se v bazénu či řece) a veleslavným a přenádherným akvaduktem Pont du Gard. Tady se totiž trávilo poměrně dost času, takže bylo důležité, jak si sednou účastníci zájezdu. Díky oběma řidičům (Dodo je rozený komik) a majitelce CK to snad nemohlo být dokonalejší a navíc tomu nečekaně silně pomohlo – několikrát již zmíněné - nesnesitelné vedro. 

Běžný večer v kempu totiž vypadal následovně. Na počátku zájezdu od nás průvodkyně (a majitelka CK v jedné osobě) vybrala nějaké drobásky, za které pak nakupovala různé pamlsky (většinou se jednalo o zajímavé místní sýry a nápoje, obsahující C2H5OH). A ty jsme každý den společně ochutnávali. Potom jsme se přesunuli ke svým mobilhomům, kde jsme – zjednodušeně řečeno – do rána chlastali (zní to hrozně, ale je to tak – i když to neznamená, že by se pak po kempu zoufale potáceli naše postavičky; zřejmě se pilo s mírou i Mírou a tak nějak umělecky). Bez rozdílu věku, pohlaví a sociálního zařazení. Ono totiž ani nic jiného dělat nešlo. Venku i vevnitř bylo pořád hodně přes 30 stupňů, a tak se chodilo většinou spát mezi 3. a 4. hodinou ranní, kdy venkovní teplota alespoň trošku poklesla. Přesto byl v kempu klid, čisto a vše fungovalo. Na druhé straně je pak naše avignonská únava naprosto pochopitelná. 

(psáno v červenci 2010)

Více fotografií z posledních dvou částí provensálského cestopisu se nachází na:

http://markyz63.rajce.idnes.cz/Provence_FR_Part_3_Aigues-Mortes,_Roussillon,_Gordes,_Avignon_07_2010/