Provence poprvé, Part 1 - Orange, Pont du Gard, Nimes, Beaucaire, Tarascon, Camargue
Fotografie i cestopisný text k nim jsem po naší první cestě do Provence zpracoval až neobyčejně rychle, tedy takřka ihned. Jednak se mi v této francouzské lokalitě opravdu velice líbilo, hlavní zásluhu na tom měl ovšem fakt, že mi z horka a studených nealkoholických nápojů zcela odešly hlasivky, a tudíž jsem preventivně nevyrážel ani na kolo ani na pivo a takto ušetřený čas bylo potřeba nějak smysluplně využít. A tak se první díl „nových Listů z Provence“ zrodil v rekordním čase a bez zbytečného prohrabování paměťových buněk. Přitom samotný začátek cesty byl takovým malým varováním a pokynem k obezřetnosti.
Původní plán zahájení cesty, tj. v sobotu 3.7.2010 autem do Boskovic, následný odvoz synátorem k autobusu do Brna a za týden v neděli zpět obdobným způsobem, byl nečekaně narušen tím, že zájezd je od pátku do soboty, což jsme nějak přehlédli. Volíme proto cestu vlakem (naštěstí přímý spoj Šumperk - Brno) s 2 hodinami času v jihomoravské metropoli. Díky tomu zjišťuji, že v centru Brna se dá bez problémů pojíst meníčko za 60,- Kč. V rámci strašných veder si k tomu dávám i 3 ks plzeňské minerálky po 29,- Kč.
U autobusu mě pak naopak čeká první radost. Jako řidič jede Jirka, tedy majitel dopravky, kterého znám z loňské Itálie. Ten také hned ubezpečuje Martinu, že až mi zase něco někam spadne a já tam pro to něco zase někam polezu, tak oni mě zase odněkud rádi vytáhnou. Současně mi oznámí, že piva i rumu je v autobuse sdostatek, a tak se nám opouští rodnou hroudu hned o něco jednodušeji. Vzápětí nám hlásí paní průvodkyně a majitelka cestovky v jedné osobě (mé nejhorší obavy, že dle titulu by to mohla být bývalá učitelka - příbuzní a přátelé v řadách pedagogů jistě prominou, ale člověk má své zkušenosti - se, bohužel, téměř ihned potvrdí; prostě jsme to okamžitě poznali, ale naštěstí to byly obavy z min. 99,4 % předčasné a zcela liché), že je zájezd málo obsazen, deíky čemuž máme vzápětí s manželkou každý v autobusu pro sebe vlastní „dvojku". Tu si pak s chotí raději držíme po celou dobu výpravy neb někteří to štěstí neměli, a mohli by chtít střídat. Martinu poté okamžitě opouští strach z únavné cesty a přes veškeré své pohrůžky se snad i začíná těšit. Já se raději zatím ještě pořád moc netěším, protože mi všichni říkali, jak je v této části Francie nádherně - prý to překonává i Toskánsko - a to se mi stále jeví být silně podezřelým ...
Vyrazíme z Brna v plánovaných 15,00 hod., postupně velíme na Prahu, Plzeň, Rozvadov, a pak už pokračujeme ve večerně-nočních hodinách přes Karlsruhe, Freiberg, Štrasburk a Lyon do, jedné z údajně nejsladších částí sladké Francie. Až do poslední zastávky v Německu jsem hodný, pak už to nevydržím a vyzvídám, jestli by po cestě nebylo možné (a vhodné) na chvilku zakotvit v Orange; městečku, které mně v nejrůžovějších barvách popsal přítel Jan, který zde byl před necelým měsícem. Průvodkyně mě příjemně šokuje sdělením, že o tom celou cestu uvažuje (neb vždy dává bonusy oproti programu), ale že má obavy, že to nestihneme, protože provoz na dálnici směrem k Azurovému pobřeží silně houstne a řidiči musí do určité hodiny dojet do kempu. Díky tomu, že část cesty sjedeme na „regionální trať", krátkou návštěvu Orange skutečně stihneme. Asi by to tu stálo alespoň za půlden (od r. 1981 je to tady pod Unescem), ale spokojím se i s vítězným obloukem z I. století a s nejlépe zachovaným antickým divadlem světa z téže doby. To vidím, bohužel, jen z venku, protože na prohlídku bychom měli jen asi 15 min. a to je o ničem. Tak snad příště. Stejně je jasné, že v této části někdejší Galie si římských artefaktů užijeme až po ... no prostě dostatečně. Cestou vidíme i pár levandulových políček a hodně velmi zajímavě vyzdobených "kruháčů", ale té levandule by prý mělo spíše ubývat (což by byla škoda, protože Martina i některé další účastnice zájezdu se v ní chtěly rochnit ...).
Pak už dorážíme do městečka Remoulins, na jehož předměstí máme pobývat v kempu s mobilhomy. Martina přestává mumlat výhružná slova o tom, že nechápe, jak mohla být tak blbá, že se nechala zase (a už zcela naposledy) ukecat na poznávačku a spokojeně naslouchá slovům průvodkyně jako např. hodně volného času, pořád na jednom místě, volný přístup do bazénu, koupání v řece i v moři, žádné dlouhé přejezdy v časných hodinách a s pozdním návratem, obchod v kempu, degustace vín a sýrů apod. Já sice začínám mít nepříjemný pocit, že jsem omylem vybral pobytovku, ale nakonec to bylo pro oba super. Po pobytu v bazénku, zaplavání si v řece Gard, několika pivech a nákupu vína se vydáváme k další památce Unesco: slavnému třípatrovému (výška 49 m, délka 142 - 275 m) římskému akvaduktu Pont du Gard. Od kempu je to pěšmo asi 10 minut, takže jsme tady ve finále téměř denně. Tato neuvěřitelná stavba (bez použití malty), která vznikla proto, aby zásobovala město Nimes vodou, je skutečně fascinující. Při výstupu na skalní vyhlídku jsem už bez manželky (zbaběle se drží vedení výpravy) a lituju, že mi nikdo neudělá dokumentační snímek. Pořízení fotografií do rodinného alba mi však ihned nabídne pro mě zatím téměř neznámá osoba ženského pohlaví, která vzápětí navrhuje seznamovací tykací večírek, který je pak pro velký úspěch téměř každý den zopakováván. A to jsme se ještě zašli hned ten den podívat na noční nasvícení akvaduktu (od 22,00 do 24,00 hod.), kde nejde o klasiku, ale o skutečnou hru různých barevných kombinací. Chvílemi kýč, ale krásnej (později podle pohledů zjišťujeme, že ve Francii se používá u památek zřejmě jenom pestrobarevné noční nasvícení). A sobota je pryč.
V neděli 4.7.2010 odjíždíme do Nimes. Toto 150-ti tisícové partnerské město Prahy je, zcela překvapivě, taky krásné. Zdaleka nevidíme všechno, ale to bych tady v této oblasti musel pobejt tak rok. A tak si dáme jedny z nejpamětihodnějších terasových zahrad Francie - Les Jardins de la Fontaine, které v roce 1745 navázaly na původní římskou zástavbu. U zahrad je Dianin chrám, nad nimi Velká věž (Tour Magne), kdysi součást římských hradeb (3. stol. před n.l.), dnes vyhlídková neboli panoramatická veža. Památky prošly v r. 1845 velkou rekonstrukcí, takže jsou „jako nové". A jdeme dál. Chvilku si brblu něco o nenavštívení gotické katedrály, kterou jsme zahlédli z autobusu (až doma zjišťuji, že se jednalo o trapnou napodobeninu z 19. stol.), ale brzy jsem rázně umlčen. Stojím před katedrálou Notre Dame et Saint Castor (překlad by mohl být i Chrám Panny Marie s bobrem - Castor je fakt i bobr) z 11. stol. Ty přestavby a úpravy z období 15. - 19. stol. nevnímám a hledím (tedy přes „dlouhý" objektiv) užasle na dlouhý průčelní basreliéf s tématikou (pokud jsem to pochopil správně, ale asi jo, když už tam je chudák Adam s hříšnou Evou, had a mnohé další známé figurky) Starého zákona. Předpokládám (a doufám), že nic lepšího už v kostele být nemůže a tak se jako jediný zdržím venku déle než uvnitř. Naštěstí jsem se nespletl, interiér je v neo-stylech, ale působí nerušivě a celkem původně.
A jdeme do arény (tuším, že opět Unesco) postavené pro cca 24-25 tisíc fans. Musí být zajímavé zajít tam na koncert. Dnes zde vystupuje známý řidič autobusů Stevie Wonder, ale já bych si raději dal sobotní ZZ Top. Jinak je to stavba z 1. - 2. století a důležitá je pro nás hlavně tím, že Martina tady konečně „vydejchala" fakt, že jsme se v Římě nikdy nestihli podívat do útrob Kolosea, které zdejší aréně stálo modelem. Z horního patra si omrkneme všechny památky města (kostely jsou, kupodivu, převážně z doby rekonstrukce antické části města v 19. stol.) a vyfotíme se – s Monikou a Štefanem navzájem - v nejvyšším v bodě stavby. Je to tam bez zábradlí, takže vedoucí výpravy v té chvíli dole vzpomíná na slova modlitby a doufá, že pojistka zájezdu na 4 zinkovky postačí (fakt, přiznala se k tomu). Poté již spěcháme kolem sochy toreadora (povinné foto) k autobusu.
Pozřeme nějaké to pivečko a přesouváme se k středověkým městečkům (dnes v podstatě jedno město rozdělené jen řekou Rhonou) Beaucaire a Tarascon. Tady (začínáme v Beaucaire) se opravdu zastavil čas. V kamenných uličkách je příjemný stín a chládek, tedy konkrétně v podvečer doložených 36 C, na slunci bylo pár stupňů přes 50 (skvělé počasí pro člověka, který vždy tvrdil, že teplota nemá nikdy překročit součet stupňové volumáže 2 průměrných piv). Ploužíme se k náměstí, kde dlouze odpočíváme. A tady je skutečná pohoda: stín stromů, malíři, provensálská svatba, degustace vínka, okoukávání kolemjdoucích slečen (většinou se ale shodneme na tom, že se jednalo spíše o reklamy na Dachau s - v lepším případě - průměrně hezkými obličeji), no jak říkám ... prostě pohoda.
Pak již následuje přesun do Tarasconu, kde nás vítá strašidlo Tarasque (v podstatě je to drak), ale hlavně hrad krále Reného z I. poloviny 15. stol. a kostel sv. Marty z 11. - 12. stol. (původní portál, pozdější rekonstrukce se dotkly např. krypty, a to v 17. stol.). Domů k akvaduktu následně jedeme romantickou krajinou přírodního parku Camargue, kde sídlí hejna růžových plameňáků a stáda polodivokých černých býků i bílých koní. No a tím bylo po víkendu ...
(psáno v červenci 2010)
Více fotografií se nachází na tradičním místě:
Přidat do oblibených uživatelů
Vers-Pont-du-Gard
Mapa
Ubytování
Počasí
Letenky Vers-Pont-du-Gard
Půjčovna autPříspěvky z okolí Provence poprvé, Part 1 - Orange, Pont du Gard, Nimes, Beaucaire, Tarascon, Camargue
