Putování Rakouskem IV.

Tomuto dílu vyprávění předchází tento.

Co Vám mám povídat, zkrátka krasné rakouské ráno. A krásné rakouské slunce, pravda spíše schované kdesi nahoře v mracích. Taky vinice pnoucí se po nevelkých pahrbcích. Naším údělem se stávají dvě železné kolejnice, co se nikdy neprotnou.

Vlastně to není tak daleko, k nádraží do Deutschkreutzu. Žehnáme místním, co nechali vystavět supermarket hned u kolejí, mají tu asi takových poutníků více. Nikdy mi snad ten almdudler nechutnal lépe. Nemůžeme se nabažit talentu, co nás, mírně vysílené, poveze do hlavního města. Jde o poměrně zajímavou trasu, opět využijeme pohostinnosti maďarské peáže, navíc se ve stanici Ebenfurth koná úvrať. Míjíme tedy Vídeňské Nové Město. Konečná vlaku je i naší konečnou, tedy nádraží ve vídeňském Meidlingu, které převzalo činnost Jižního nádraží v dálkové Dopravě. Ale těšme se na revoluci, zanedlouho se dočkáme vpravdě přelomové události, totiž celkového uvedení hlavního nádraží v činnost.

Pro další cestu je dobře, že již není Jižního nádraží. Jinak se ovšem pořád těžce loučíme s naším oblíbeným. Výchozí místo toulek po Rakousech, takový ten první bod, kde se noha dotkne půdy na jihu. Ta oprýskanost a dlouhověkost nás moc těšila a rádi jsme se sem vraceli. No, pokrok nezastavíš. Vážně, z těch prvních let toho tolik nezbylo. A jakási moderní sterilita nám začíná trochu vadit. Ale na cestu do Korutan máme ještě štěstí na klasickou soupravu.

Samozřejmě u okna a na mé přání ve velkoprostorovém vagoně sedíme s nedočkavými výrazy sledujíce sice známou dráhu, přeci však tak zajímavou, že bychom ji nikdy nepromeškali. Už ten kraťoučký tunel za Vídni, na Jižní dráze, je zkrátka úžasný. Neopomeňme mé oblíbené borové hvozdy za Novým Městem a pak ten zázrak. Ano, ten Semmering, co se mu nic nevyrovná. Ten Semmering, co ho projíždíme zas a znovu. A stále tam nacházíme tolik nových pohledů. Stačí trochu jiný čas a jako bychom tam jeli poprvé.

Ani dál nedáme zrakům odpočinout. Bruck, Judenburg, St. Veit s dechberoucím Hochosterwitzem. Celovec a jeho přídomek Wörthersee. Voda barvy, co by si ji ani ten nejkýčovitější malíř nedovolil. Villach a vlastně také Bělov a Bělák, no Beljak asi uslyšíte a uvidíte častěji. Snad trochu i lákají dálavy toho bělehradského rychlíku. My máme poněkud jiný cíl, mnohem výše výškou...