Putování za fotografiemi po Itálii a Francii - část Francie

Putování za fotografiemi po Itálii a Francii

Část Francie

2019_06_22 přejezd do Francie

Člověk míní, život mění. Ráno nebalíme, protože prší. Naštěstí už přestává. Balíme co jde a čeká se až uschne stan. Mraky se odplazily někam mimo a kouká na nás slunce. I tak odjíždíme až skoro v poledne. Muž nechce jet po hlavních silnicích či rychlostních komunikacích, aby náhodou nepřišel o nějaké zajímavé scenérie. Motáme se horskou krajinou a vůbec to neutíká. Dokodrcali jsme se až k městu La Spezia a muž si stále nadá pokoj. Místo pořádné silnice jedeme zase nějakými hočiminkami podél pobřeží Ligurského moře.  To by člověk vyrostl. On si nedá říct. Couráme se třicítkou horskými lesy a stejně není téměř nic vidět.  Konečně ho osvítilo světlo prozřetelnosti. V Sestri Levante se napojujeme na silnici do Janova. Máme v úmyslu Janov projet dál na italskou a francouzskou riviéru, někde cestou přespat a usadit se v Provance.  Ouha. Janov je město s 580 tisíci obyvatel, plné života a dopravního ruchu. Máme  nastavenou navigaci, ale odbočka na naší silnici je uzavřená, protože se zřítil most přes řeku Polcevera.  Pokračujeme dál kudy to jde. Navigace nás opravuje. Chce, abychom se obrátili do protisměru. Nána pitomá. Copak to tady jde? Neobracíme a ženský hlas navigace nás přiměl několikrát zahnout a najednou jsme zase u té uzavřené odbočky. Dobrá, třeba teď pojede někudy jinudy. Houby. Celá situace se opakuje. Táta  má smysly na šťopkách. Najíždíme do stejného místa už po třetí, ale tentokrát se řídíme pouze ukazateli a držíme si základní směr na Miláno.  Hlavně ať už jsme odsud pryč.

 No sláva! Jsme mimo město, muž zastavuje na parkovišti a dáváme si uklidňující cigaretu. Tak co dál? Koukáme do mapy a asi ještě pojedeme směrem na Miláno. Opět zastavujeme k odpočinku. Znovu zapínáme navigaci a nastavujeme cíl – město Briancon ve Francii. Leží asi 15 km za italskými hranicemi.  Čím více se blížíme ke Francii, tím víc je na co koukat. Vysoké hory se sněhovými čepicemi, teplota  kolem 12°C. Je kolem osmé večer a jsme v cíli. Teď už jen najít nocleh. Navigace nám dává výběr v okolí. Volíme vesničku Saint Blaire na okraji Brianconu a kemp se jmenuje Camping des 5 Vallées. Leží u řeky Durance. Jo, je pěkný, bereme ho. Konečně. Už bylo na čase. Dnes jsme ujeli, koukám  do poznámek, asi 460 km.  Ale byl to trochu očistec. Hurá do hajan.

 

2019_06_23 Briancon, Camping des 5 Vallées-Briancon v obci Point Blaise, výlet do hor – Cervieres, Guillestre

Ráno je překvapivě dost chladné. Stan máme pod korunami stromů krásně ve stínu. Slunce už svítí a začíná prohřívat svět.  Vydáváme se na prohlídku obce Saint Blaire. Opouštíme přívětivou náruč kempu a stoupáme do slušného kopce mezi domky. Tady už není osvěžující stín a začínáme to cítit. Zhluboka dýchám. Nádhera. Modré nebe, hezké klasické domky se spoustou kytiček a za nimi štíty hor, některé  se sněhovou pokrývkou na svých vršcích.  Únava po včerejší přepravě a vedro nás rychle udolává a vracíme se do kempu. Teď je to aspoň z kopce. Kráčíme podél kamenné zídky lemující silnici a všímám si, že na ní i občas něco roste. Sice nevím z čeho, když tu není půda, ale roste. A třeba tenhle netřesk. A tamhle je další a má odnůžky. Jé, ten si vezmu na památku domů. Vylupuji ho z pukliny v zídce. Hned tomu netřesku udělám pohodlí, aby mě vydržel až domů. U stanu rychle piji plechovkové pivo. Za prvé mám žízeň a za druhé potřebuji tu prázdnou nádobu. Odřezat vršek plechovky. Tak. Trochu papírových ubrousků na dno.  Odnože rovněž balím do ubrousků a vkládám do plechu. Teď už jenom přiměřeně namočit. Hotovo (mimochodem mám ten netřesk dodnes na balkoně).

Navečer se opět jede za poznáním krajiny. V Brianconu se napojujeme na silnici č. D902 ve směru na obec Cerviéres. Kolem řeky Cerveyrette.  Krajina je skalnatá, hornatá se zelenými loukami plnými různých květinek, no božská. K tomu modré nebe. I když tady v horách se to může brzy změnit. Silnice se klikatí jak užovka a místy je nepěkně úzká.  Občas zastavujeme, kus se projdeme a táta fotí a fotí. Zas do auta a za pár stovek metrů se to opakuje. Pořád a stále stoupáme a stoupáme a výhledy jsou lepší a lepší. Postupně se dostáváme k refuge Napoleon du Col d‘ Izoard, což je vlastně restaurace. Na parkovišti před ní stojí nablýskané sportovní kabriolety nějakých bohatých mladíků. Zdá se, že se tu něco koná. Jsme upozorňováni nějakou službou, že máme jet velmi opatrně. Už chápeme proč. Ze shora velkou rychlostí sjíždějí sportovní odvážlivci na skateboardech. Obdivně je pozorujeme, jak kroutí zatáčky skloněni do stran téměř až k zemi. I když jsou chráněni jak přilbou tak ostatními chrániči, pád v této rychlosti musí být hrozný.  Dojíždíme na  vrchol tohoto průsmyku na kótu Col d‘ Izoard. Na ceduli je uvedena nadmořská výška  2360 m. Pohoří, ve kterém jsme jsou Kottické Alpy a jsou součástí Západních Alp.  Samozřejmě zastavujeme a vše si prohlížíme. Ze zvětralého vápence občas vystupují nezvětrané části v podobě špic, homolí či jiných tvarů. Sedáme do trávy a baštíme svačinu. Pes na nás upřeně kouká, tak mu kousek taky dám.  Pokračujeme dál na obec Guillestre a stále je co prohlížet. Chvílemi se bojím, protože pod námi jsou hluboké strže. Do kempu přijíždíme až k večeru.  Po večeři ještě trochu vína, ale jen opravdu trochu, protože zítra se jede dál.

 

2019_06_24 do Saint Martin ď Ardéche

Balíme a hurá směr Provance.  Rádi bychom našli místo někde v okolí Avignonu. Cesta je zajímavá. Zpočátku projíždíme  asi už Provensálské Alpy, někdy zastavujeme a nahlížíme na údolí mez štíty. Hezká krajina a dlouhé úseky projíždíme kolem řeky Durance. U ní si taky dáváme pauzu na svačinu a trochu kafe. Hledáme stín, kde se dá. I když je v autě klimatizace, stejně je v něm vedro. Pes dychtivě pije čisťoučkou vodu řeky. Ani se mu nedivím, vždyť je 35°C. No a jede se dál. Už si myslíme, že se můžeme někde ubytovat, ale kempy, které potkáváme, jsou nějak moc ve městě a to se nám  nelíbí. Po ujetí asi 340 km (po sinicích č. N94 a A51) nakonec kotvíme v kempu v obci Saint Martin d‘ Ardéche.  Máme celkem hezké místo ve stínu. Odpočati se jdeme projít po okolí a kolem řeky Ardéche. Její voda je čistá a láká ke koupání. Ještě večerní procházka městem. Lidé si užívají konec dne v restauračních zahrádkách, k tomu něco k jídlu a samozřejmě nějaký ten doušek vína. Je patrné, že se hezky baví a užívají letního večera.  My jdeme spát brzo.

Druhý den jsme stále na stejném místě a ani nic neplánujeme. Je 38°C a jediná naše činnost je najít ten nejhlubší stín. Večer si dáváme trochu vína a po prostudování mapy vidíme, že asi zítra pojedeme dál na město Roussillon.

 

2019_06_26 U Roussillonu

V podstatě se tak  o 100 km vracíme tam, odkud jsme včera přijeli. Asi v 11 hodin nacházíme kemp asi 2,5 km od města Roussillonu při silnici č. 104. Není tu nějak moc narváno a tak se dá najít místo pěkně ve stínu jak pro stan, pro náš stolek i pro auto. Docela mám radost, že v ceně za pobyt (běžná cena) je automaticky poskytnuta i kabelová přípojka, takže můžeme v klidu dobíjet u stanu vše co potřebujeme. Kemp se  jmenuje L‘ Arc-en-Ciel.  Jediné, co mi trochu vadí, že se vrata do tábora zamykají ve 22 hodin. Na jednu stranu je to bezpečnější, na druhou stranu se z výletu nesmíme opozdit. Jinak budeme muset přečkat noc v autě před bránou.

Posedáváme u stanu. Vedro je stejné jako včera, tedy 38°C.  Nic moc se nedá dělat. Ani není chuť na jídlo.  Dáváme si pouze  rajčatový salát. Voda ze sítě kohoutků je po kempu rozvedena pod zemí a tak je při natočení příjemně chladná. Za půl hodiny už je zase jako kafe. Ptám se muže, jestli už nehlásí nějaké ochlazení. Nevím. Tak se podívej na ten tvůj chytrej telefon. Podíval se jak bude zítra a dál kouká do mapy. Tak co? Jak má být zítra? Ani se neptej, 43°C. To si děláš srandu? Ne, nedělá, ukazuje mi lokální předpověď na zítra.

Navečer kolem 18 hod jedeme alespoň podle mapy na jednu z „levandulových cest“. Ta vede na obce Le Barroux – Chalet Reynard – Sault – Banon – Apt – kemp L‘ Arc-en-Cie. Je to okruh asi 170 km. Krajina je líbivá. Vzhledem k večeru je i v autě teplota přijatelnější. Nakonec u Sault a Banonu nacházíme levandulová pole. Dokonce u Sault je oblast pojmenovaná Lavander Trail. Máme trochu smůlu. Jsme ve vyšších polohách a tady mají pole teprve nasazeno na květ a moc rozkvetlá nejsou. Popoháním muže, aby se všude tolik nezdržoval, abychom to stihli do kempu. No jo, to stihneme, zní strohá odpověď. Už je večer a jsem z toho mého nadšence nervózní. Jedeme.  Táta to švihá jak jen to okolnosti dovolují.  Trochu se bojím.

Je to o chlup. Je asi minuta po desáté, ale brána je ještě otevřená. Hurá. Ale výlet to byl hezký.

 

2019_06_27 Rustrel, okry

Včerejší předpověď počasí se kupodivu potvrzuje. Je k zalknutí. Celý den trávíme pouze útěkem před sluncem. Přetahujeme stolek a židličky po různých místech kolem stanu a hledáme nejhlubší stín.  Naše červené víno v demižonu je spíše jako svařák a to je v nejhlubším stínu, který se u stanu dal najít. Je před šestou večer a vyjíždíme do obce Rustrel, podívat se na okrové skály. Je to jen kousek od nás, tak asi 20 km, severozápadně od města Apt.  V její blízkosti se nelézá bývalý povrchový okrový důl. Okr se zde průmyslově těžil pro tuzemskou potřebu i na vývoz.  Náklad horniny směřoval do celé Evropy. Často byl dovážen i do přístavu v Marseille a odtud do celého středomoří. S rozvojem chemického průmyslu však postupně těžba ustávala, protože barevné pigmenty se začaly vyrábět uměle.  Snad i proto je možné si zde okrové skály prohlédnout i dnes.

Pro svou barevnost je toto území nazváno Colorado de Rustrel nebo též provensálské Colorado. Svou rozlohou nemůže americkému Coloradu konkurovat, ale co do barevnosti je zcela určitě vítězem. 

Dnes je okrové království určeno zejména turistům. Vstupné do areálu se neplatí, zato však o to vyšší parkovné.

 

Jsme na místě. Parkoviště je poloprázdné, asi vzhledem k dnešnímu vedru a také k denní hodině. A to je fajn, nebudeme brkat o lidi a taky se lépe půjde se psem. Procházíme areál barevných skal a je to velmi líbivé. Podívaná na skály od téměř bílých, přes různé odstíny žluté, oranžové až červené barvy.  Máme za sebou tak asi 1 km najednou koukám, jak se táta zastavil a mne si bradu.  Asi jsem zapomněl zamknout auto, praví.  Víš co? Klidně si to prohlédni, ale já musím kvapem zpátky.  Otočil se a už jenom vidím, jak se mu práší od podrážek.  No co já? Sama tam nepůjdu. A tak obracím psa a jde se k autu, tedy pokud tam ještě je. Nebo je vykradený? Ach, nemaluj čerta na zeď, běží mi hlavou. Došla jsem a zdá se, že je to dobrý. Auto je na místě, táta spokojeně pokuřuje vedle ve stínu. Fuj! Ale napínavý to bylo. Pořád je ještě hrozný vedro, okolo 37 °C a tak už tam znovu nepůjdeme.  Vracíme se do kempu. Ale je to tam moc hezký. Cestou taťka ještě zastavuje na focení levandulových polí. Jo a opravdu bylo auto nezamčené, ale nic se nestalo.

 

2019_06_28 levandulové cesty

Kolem 6 hod ráno lezu ze stanu a co nevidím. Obří modrožlutý horkovzdušný balon, jak si plave nepříliš vysoko poblíž našeho kempu.  Takhle z blízka to člověk nevidí moc často a tak  čučím a čučím. Až jsem zapomněla, že se mě chce čůrat. Úleva. Taťka ještě chrní, tak jdu se psem a pak udělám snídani. Jdeme pouze před kemp přes silnici. Už tady se nechá sejít mezi okrové skály. Pravda, jako ty přímo v Roussillonu nebo v Rustrelu nejsou, ale to nevadí. Jsem zpět. A to je milé překvapení.  Muž je vzhůru a snídaně je hotová na stolku. Ještě umýt nádobí, než bude ještě větší teplo.  Hotovo. Teď už jen umíráme horkem u stanu. Nedá se ani dýchat. Odpoledne je opět 43°C.  Bafíka přikrýváme namočenou utěrkou, aby mu nebylo tak vedro.  K jídlu máme jen rajčatový salát a hodně pijeme. Čerstvou chladnou vodu si nosíme tak po půlhodinách v malém množství, aby nezteplala. 

Je asi pět odpoledne a chystáme se na levandulovou cestu směr obce Sault a Banon. Krajina je tu velmi hezká, ale po fialových polích ani památka. Něco je vidět až teď, když jsme sjeli do nižších poloh. Jsme zpátky v kempu, je asi osm večer a horko snad pořád stejné. Chladne to velmi pomalu.  Už je dávno tma a dáváme si u stolku slané brambůrky a jiné slané pečivo a červené víno. Spát se bude asi obtížně, protože je půl jedné ráno a je pořád ještě 28°C.

  

2019_06_29 v Roussillonu

Kolem osmé ráno odjíždíme na prohlídku obce Roussillon. Ta vznikla v souvislosti s těžbou okru na počátku 17. století jako opevněná vesnička, která dnes  patří mezi nejkrásnější vesnice Francie. Její domy a stavby mají barevně jednotný ráz v různých odstínech okrové a červené, které se přímo rozzáří při zapadajícím slunci.  Nebyl v  tom ani tak úmysl, ale společný zdroj stavebního materiálu, tedy  okru,  dostupného v okolí. Je zde vybudována asi 1 km dlouhá turistická stezka vedoucí přímo z centra Roussillonu mezi různě tvarované a barevné skalní útvary.  Již před 120-ti tisíci lety Neandrtálci zdejší barevné okry znali a zdobili jím hroby zemřelých. Kolem roku 1780 zde dokonce začala průmyslová těžba  a to nejen zde v Roussillonu, ale i nedalekých obcích Goult, Apt, Rustrel a Gignac a trvala po dobu asi 100 let. 

Ale proč jsou zdejší skály červené? Legenda říká,  že jsou zbarveny krví sličné paní Sirmondy,  která z nešťastné lásky skočila ze skalního útesu poté, co její manžel Raymond z Avignonu, zabil jejího milence.

Věda zase tvrdí, že okry jsou jílovité či křemičité horniny od světle žlutých až po sytě červené odstíny podle obsahu oxidů železa. Čím vyšší je obsah těchto oxidů, tím je odstín červenější. Kterou verzi si vybrat nechám na vás.

Ještě nějaký drobný nákup a vracíme se do kempu.  Právě včas. Je asi 11 hodin a už je 33°C. Co mě tady štve, jsou cikády. Už mi lezou na mozek. „Řvou tu ve dne v noci. Akorát včera, když bylo přes 40°C od nich byl klid. 

Původně jsme si plánovali, že teď večer zase pojedeme na fotovýlet, ale nejedeme, protože se zatáhlo a prý není to správné světlo.  Ale mě to tedy vůbec nevadí. Už je příjemná teplota a tak si dám sklenku červeného.

  

2019_06_30 obec Die, camp Onlycamp de Chamarges u řeky Drome

Ráno pokračujeme dál směr na město Valence, ale odbočujeme na obec Sailans. Kempy tu jsou, ale žádný vhodný pro nás.  Pokračujeme až do městečka Die, kde je taky několik kempů a tady ten Camping Onlycamp de Chamarges se nám líbí.  Trvalo nám dvě hodiny než jsme si ho našli.  Hezké travnaté místo ve stínu vzrostlých platanů, ale i jiných listnáčů. A dokonce tu okolo nás nestojí jiný stan.  Z „našeho“ platanu opět cvrčí cikády.  Jsme velmi spokojeni. Z dálky je slyšet bouřku, ale tady dosud spadlo jen pár kapek. Do tmy sedíme u stolku, popíjíme červené a k tomu nějaké drobné mňamky. Tato část kempu není osvětlená a daleko široko rovněž nejsou světla. Koukám na již vyjasněnou oblohu. Tolik hvězd na nebi jsem ještě neviděla a už asi ani neuvidím.  No nádhera.

 

2019_07_01 výlet směr Chatillon, Croix Haute, Clelles

Je ráno, krátce po šesté. Muž bere fotoaparát a jde se mnou venčit psa. Vycházíme z kempu a už jsem pochopila, proč chtěl jít se mnou. Hned před kempem se loučí a začíná fotografovat. Je tu totiž levandulové pole ozářené ranním sluncem. Za polem se proti slunci šedivějí štíty kopců a hor. 

Poklidíme ve stanu, snídaně a co dál? Je jasno, teplota příjemně letní a tak bereme Bafíka a jdeme malý kousek za kemp k řece Drome. Přístup k vodě je pozvolný, voda je čistá, celkem mělká až na nějaké vymleté tůně, které jsou opodál. Dá se tu pěkně osvěžit. Náš pes vodu zrovna nemiluje, ale zbožňuje, když mu házím klacky a on pro ně běhá. Dám to dohromady a házím klacíky na okraj vody, kde je unáší mělký proud. To se psovi celkem líbí, ale vleze do řeky jen tak po břicho.

Kolem páté odpoledne jedeme na poznávací výlet po okolí směrem na města Chatillon en Diois, pak na Croix Haute, ale tam nedojedeme a odbočujeme na  Clelles. Odtud pak nazpět, ale  po jiné silnici, na mapě označené zelenou barvou, která značí, že trasa je vyhlídková. Celá trasa opravdu stojí za podívanou. Spousta nádherných vyhlídek do kraje. Vesničky položené do údolí mezi horami, barevná pole či louky, lesy. Moc se nám to líbí. Spokojeni dojíždíme ke stanu. Celá trasa měří asi 120 km.  Zítra se tam podíváme znovu pokud počasí dovolí.

  

2019_07_02 okolí Chatillon en Diois

Tak dobré ráno brouku, slyším muže, který už před stanem připravuje snídani. Je hezky a tak jdeme dopoledne k řece. Muž se snaží z kamenů ze dna vystavět hráz a prohloubit dno, abychom se mohli lehnout a osvěžit celé tělo. Chvíli na něho koukám a jeho pracovní nadšení se přeneslo i na mě. Jdu mu pomoci. Beru si jen menší kameny, ale občas narazím i na větší balvany. Srdnatě je umísťuji na hráz. To jsem neměla dělat. Ruplo mě v zádech a musím skončit. Teď chodím jako invalida. Snad to brzy přejde.

Večer opět jedeme fotit, ale už jen do okolí Chatillon en Diois.  Sjíždíme na nějakou místní štěrkovou cestu a je to moc hezké.  Zastavujeme a jdeme se projít po okolí. Zaplať bůh, že mě ta záda přestala bolet. Pes je evidentně spokojený a  šmejdí kolem nás. Občas se prolítne tam a nazpátek, lítá jak poblázněný šotek a je vidět, že má velkou radost. A to je nakažlivé, hledím na něho s úsměvem na rtech a mám radost také. Moc hezké. Přehlídka vinic a levandulových políček.  Dojmy z krajiny umocňuje i světelná atmosféra. Na nás ještě svítí slunce, ale vidíme, jak nebe nad okolními kopci a horami zahalují temné mraky a z některých visí cáry. To je jasný signál, že tam prší. Pokocháni pohledy se vracíme do kempu.  Večer posmutněle sedíme u stolku s nějakou tou pochoutkou, protože naše cestování končí a zítra se vracíme domů. Škoda.

 

2019_07_03 kemp v Cernay

Tak, jsme po snídani, ještě vyvenčit psa  a jde se balit. Přemýšlím, čím začít. Ještě musím něco připravit na cestu, tedy myslím tím nějaké jídlo a pití pro nás i pro psa a taky do termosky udělat kafe. Bude to dlouhá cesta, tak asi 550 km. Chceme dojet do městečka Cernay. To leží asi 12 km od velkého města Mulhouse (Mylhúzy), kousek od francouzko-německých hranic.  Poslední místo ve Francii. Tenhle kemp jsme poznali již při dřívějších cestách do Francie. Jeho zvláštností je to, že po kempu se volně pohybují divocí ptáci, hlavně volavky a čápi. Naučili se sem chodit nabaštit, protože návštěvníci kempu jim házejí různé pamlsky. Často stojí před karavanem a loudí, čekají až někdo vyjde a cosi nabídne. My jim dáváme psí granule a taky jim to chutná. Chci připomenout, že v Mulhouse je velké museum starých automobilů s hromadou exponátů od těch nejstarších „žebřiňáků“ až po vozy formule. Opravdu to stojí za návštěvu.

 

Zítra to všechno naposledy pobalíme a přes Německo přejedeme až k nám do Pardubic.  Bude to na celý den, asi 850 km. Tak ahoj Francie, snad zase někdy.