RAXALPE 2015

RAXALPE – AUSTRIA

Den první 17.ledna 2015

Sněžnice neznámé jsou nám velice….

A právě proto, abychom zjistili, zač je toho eskymácký loket vyrážíme do nejvýchodnějšího alpského předhůří Raxalpe.

Neobvykle pod křídli cestovní kanceláře, ale vydat se v zimním období na vysokohorskou túru, neznaje poměrů, neznaje případného nebezpečí lavinového…., prostě a jasně jsme docela rádi pod křídli zkušeného průvodce Tomáše.

Moje cesta začíná vlastně už ve čtvrtek, vyrážím do Polep za svým kamarádem Ondrou, od kterého si zapůjčím kompletní lavinový set tedy konkrétně vysokofrekvenční vysílač, případně i vyhledávač, lavinovou sondu, lopatku a nakonec i sněžnice pro mou sněžnou královnu. Já si půjčím sněžnice od kámoše Jánoše a s batohem plným vybavení a něčeho dobrého na zub vyrážím v pátek do Brna, kde zabivakujeme u kamaradky Verči.

A konečně je to tady v 6:45 sraz u dveří naší cestovky. Jsme tu první, 5 minut po nás přichází Tomáš a pak už se postupně, během následujících 15ti minut stává naše výprava kompletní, tedy až na dva členy kteří dorazí na výchozí bod naší expedice po vlastní ose.

Přibližně v 7:20 obsazujeme náš van a vyrážíme ve směru ke kouzelné Pálavě. U Mikulova nenápadně vklouzneme na území Rakouska. Pak prakticky až do podhůří Raxalpe není moc o čem psát, neboť co se mi zdálo si opravdu nepamatuji… J Ze snů mě vytrhává opravdu výrazná změna profilu cesty, z poklidné a rychlé plavby po rakouských dálnicích se ve známém údolí Semmering přibližujeme k našemu cíly.

Zima je mírně řečeno matná i zde takže mám trochu obavy zda budeme sněžnice vůbec potřebovat, ale na parkovišti u Preiner Gscheid už to vypadá nadějněji. Zde se naše expediční výprava stává kompletní.

Už jsem natěšen, až si konečně na botu nazuji to neobvyklé zařízení zvané sněžnice. Chvíli ještě jdeme jen botmo, ale pak už nás souvislá sněhová pokrývka přímo vybízí k nazutí sněžnic. Očekával jsem od sněžnic jakousi nutnost“rozšířit rozchod“ očekával jsem, alespoň na začátku jistou nepřirozenost chůze, ale opak byl pravdou. Hned „z první“ se jde velice dobře, takřka přirozeně.

Náš dílčí cíl je WAXRUGELHAUS, chata na které budeme i nocovat. Po necelých dvou kilometrech stoupání jsme na místě. Budeme bydlet ve společné noclehárně. V pokoji se celkem pohodlně vyspí až 30lidí, Angličané tomuto způsobu ubytování říkají Dorm, ale německý název to je teprve lahůdka a zcela jistě dojde k revoluci v mém cestovatelském slovníčku - „Matratzelager“ kdo má jen základní dějinné povědomí tak ví, že Němci se poměrně úspěšně pokoušeli ve čtyřicátých letech minulého století o export tohoto druhu ubytování J

Po odlehčení zavazadel se vydáváme na pochod. Poměrně prudce stoupáme v zářezech hory ke KARL-LUDWIGS hausu. Mám, co se sněžnic týče dost nepříjemný handicap, mé“stroje“jsou určené hlavně na expediční pochody, ideální do hlubokého měkého, sněhu a zrovna po tom zde není ani stopy. V zářezech prudkých svahů se často dostávám na hranu možnosti sněžnic. Ti co mají sněžnice půjčené od V-turu mají -zdánlivě- vyhráno, malé, úzké, dobře se zakousávající do tvrdého sněhu a pak samostatná kategorie Ivanka která jde v „pučkách“ od Ondry kteréžto jsou tak okovány, že by snad nesklouzli ani v devadesáti stupňovém svahu no a pak jsou mé sněžnice kde je zářezný drapák jen pod podrážkou poty, obvod sněžnice je z kulaté duralové trubky bez jakéhokoliv náznaku perforace…

Když už se blížíme k našemu dnešnímu cíly Karl-Ludwigs hausu přicházíme na rozcestí, nápisy v němčině na rozcestníku sou všem jasné- kratší a náročnější trasa, nebo delší a lehčí. Tomáš se rozhoduje pro variantu delší/lehčí…Je paradoxní, že tato volba při které byl jasně zohledněn faktor bezpečí nás stála nejnebezpečnější moment naší dvoudenní sněžnicové expedice.

V jednom z lavinových svahů už se sklon stává dosti nebezpečným. Myslím na každý pohyb, na každé zaseknutí drapáku do sněhu, na každý krok…najednou Tomáš zavelí, „obracíme to“ a jdeme druhou cestou, nejprve jsem se zhrozil…když je toto ta lehčí varianta proč se máme tlačit do těžší když už tady máme problémy. Ten hlavní problém nastal hned po Tomášově zavelení k otočce. Otočit se v prudkém, zledovatělém svahu na sněžnicích opravdu není žádná sranda a kdo se o tom přesvědčil na vlastní kůži byla Olga, otočka se jí krutě nepovedla. Jen jsem za záda zaslechl jasný zvuk…, někdo jede po zledovatělém svahu rovnou do údolí. Ivča šla zamnou, měl jsem asi půl vteřinový stav zděšení když jsme se otočil přiznávám, že si mi královsky ulevilo vidím bundu červené barvy, ale po částečném uklidnění se vrací obava tentokrát o osud Olgy. Tomáš mě uklidňuje, zná to tady a s naprostým klidem hlase jen tak jako mimochodem říká Olze, jedoucí šusem dolům, co má dělat. Když zvuk jedoucího těla po zmrzlém sněhu ustane, 5 vteřin se nic neozývá, zatrne asi všem pak se z mlhy ozve jen“je to dobrý, sem v pohodě“ Myslím, že Olga o tento bonusový zážitek moc nestála, ale i tak určitě bude mít na co vzpomínat.

Poté už se na křižovatce snadné/dlouhé a těžké/krátké vydáváme těžko-krátkým směrem. Krátký byl to ano, ale těžký i při vší pokoře k horám určitě ne. Jediným úskalím této cesty byli dost výrazné kamenné plotny, kde jsme byli nuceni sněžnice sundat.

Celou dobu našeho výstupu kráčíme v mlze, viditelnost je tak 5-10 m. Tomáš „druhý“, teprve začínající průvodce říká, že už prakticky stojíme před K-L hausem. Nevypadá to, ale opravdu, jen co to dořekl se z mlžného oparu vynořila silueta velké budovy. Napravo od ní se nachází ještě jedna menší budova ve které je takzvaný Winterraum, neboli zimní místnost kde je možnost schovat se před rozmary počasí a občerstvit se. My se zde samozřejmě také rádi zastavíme, ujídáme něco z našich zásob a užíváme si dočasného „komfortu“ v jinak dost nekomfortním počasí.

Po odpočinutí a posilnění už kopírujeme stejnou cestu jakou jsme vystoupali nahoru a samozřejmě odbočku na „Olga karambol weg“si odpustíme ;-) Sestup jde celkem dobře a asi za hodinu jsme zpět na Waxrugelhausu. Zde si připravíme své matratze a všichni už více či méně myslí na to jak se odebereme do příjemné vyhřáté hospůdky.

Tady už je dobře, něco na posilnění a dobré rakouské pivo teče proudem. Hlavně Tomáš mladší předvádí co všechno je možné s dobrým rakouským pivem udělat, hlavně fontánová show…efektní bylo i mytí oken, případné použití jako pěna na holení…. nu proti guštu žádný dišputát nějaká ta pivní show občas neuškodí, ale já jsem spíše zastáncem dva a půl tisícileté myšlenky, že pivo se má pít…

Kolem půl deváté večer se s Ivankou vydáváme za pohodlím našeho matratzelageru a celkem brzo usínáme. Ostatní ještě asi hodinu debatují v hospůdce, ale všichni včetně nás a snad i Olgy se těší na zážitky dne následujícího.

Den druhý…

Spánek na „matratzelageru“ byl celkem obstojný toť základ úspěšného dne teď už základ číslo dvě snídaně, máme ji objednanou na osmou hodinu. Pokusili jsme si snídani objednat na dřívější hodinu, ale byli jsme s úsměvem odmítnuti… Čekal jsme skromnou horskou snídani, ale byl jsem mile překvapen,velký výběr, vše čerstvé a vynikající …Dobře posilněni vyrážíme vstříc dalším sněžnicovým dobrodružstvím.

Ze začátku kopírujeme stejnou cestu jakou jsme včera stoupali ke Karl-Ludwigs hausu. Ještě před odchodem ukazuji Ivě zářezy v prudkém a vysokém svahu kam míříme…Se zděšením v očích říká „to ne! tam nejdeme“…nevěří mi…požádám o potvrzení mé informace Tomáše až pak uvěří když se tváří že vlastním očím nevěří.

Hned po ránu vypadá počasí docela nadějně, ale ještě než sejdeme z chaty do údolí, celou horu opět zahalí nepropustná a vlhká mlha. Dnes se jde všem o poznání hůř než včera i já první hodinu cítím, že to není ono, ranní nepohodu připisuji hlavně velmi vydatné snídani.

V noci trochu nasněžilo, takže i kamenité úseky na kterých jsme včera sundavali sněžnice se dnes dali jít. V příkrém lavinovém poli jdeme dnes jako první takže se nám moc dobře nejde a musíme se pracně zakousávat do svahu. Jinak oblast hory Heukuppe což je nejvyšší hora masivu Raxalpe je vyhlášená mezi skyalpynisty takže i v poměrně nevlídném počasí potkáváme hlavně při zpáteční cestě spoustu turistů.

Asi po hodině a půl jsme na Karl-Ludwigs hausu, zde si na chvilku odpočineme. Do čela skupiny se staví Tomáš mladší a zahajuje finální útok na HEUKUPPE. Asi 200m. nalevo od K-L hausu je malá kamenná kaple u ní se stáčíme Doprava.

Počasí se evidentně zhoršuje, k neprostupné mlze se přidává i silný vítr a nakonec i teplota evidentně klesá. K vrcholu Heukuppe jdeme po jakési náhorní plošince. Sněhová pokrývka je zde souvislá a ztvrdlá pro chůzi na sněžnicích ideální povrch. Je 11:20 a jsme na vrcholu Heukuppe, 2007m.n.m. vysokém nejvyšším vrcholku pohoří Raxalpe. Panuje zde opravdu silně nevlídné počasí. Na pomyslném vrcholku hory stojí mohyla věnovaná obětem obou světových válek. U mohyly chvilku postojíme, počasí k tomu sice úplně nevybízí, ale z batohu vytahuji plechovku Zlatého bažant…vidět Ivanku jak se chutí jímá půl litu piva je opravdu mimořádná záležitost.. Studenou plechovku jí nabízím spíše ze zdvořilosti než se záměrem jí dát napít, ale kupodivu nejsem odmítnut ba naopak mám spíše problém plechovku si vymoci zpět. Po pivní epizodce se pomalinku otáčíme míříme zpět ke K-L hausu kde ve winterraumu poobědváme a poté zamíříme zpět dolů do údolí kde máme v plánu malý kurz lavinového vyhledávání. Zpáteční cesta už jde o poznání lépe. Několik skupin převážně skyalypinistů, které potkáváme, udělalo do prudkého svahu luxusní zářez ve kterém jsme celkem pohodlně sestoupili dolů. Po sestupu na domluvené místo Tomáš zahajuje kurz lavinového minima. Dozvídáme se několik teoretických zajímavostí a pak už nás Tomáš vyzívá k vytvoření skupinek a praktickému nácviku vyhledávání. Vyhledávání jde celkem dobře. V jedné ze skupin vyzívá děvčica svého parťáka ať“někam poblíž“ zahrabe svůj pípák. Ten zřejmě v potřebě alespoň trochu vyhledávání ztížit a nasimulovat minimální minimum vážnosti situace, jakou bezesporu lavina je, zahrabává pípák do dvoumetrového svahu. Jeho partnerka rychle zaměří magnetické vlny žadonící o pomoc a záchranu života, po několika zmatených pokusech o zdolání dvoumetrového kopečku to s naštváním vzdává, peskuje partáka, že takhle si to nepředstavovala a, že to dal na „blbé“ místo…No děvče moje zlaté asi málo lavin ve tvém životě spadne podle tvých představ a když už nějaká spadne tak vždy to bude na špatné místo…. Olga a Silva pípák zaměří a pohodlně si k němu zajdou po cestičce a asi po minutě ho lokalizují. Snad možno dodat, že ti dva se k sobě dost měli a jsme přesvědčen, že kdyby k něčemu nedej bože došlo zachovala by se určitě úplně jinak, zřejmě jí to i brzy došlo, bylo vidět, že jí je jejího“barbínovského“ zkratu líto. Pak už se vracíme na Waxrugelhaus kde si sbalíme své saky a paky a vydáváme se k závěrečnému sestupu do údolí k autům.

Když už se chystám na poslední utažení vázání na sněžnici Tomáš mladší přichází s nabídkou výměny sněžnic, rád si vyzkouším jeho krosovější variantu. Je to okamžitý a znatelný posun k lepšímu, lehčí, lépe ovladatelné a přirozeně se zařezávající do sněhu… je to radost… Co na to Tomáš? žeby mi moje sněžnice pochválil příliš nečekám, ten jen s úsměvem zakroutí hlavou a řekne „ hrůůůza“pak už skáčeme do vanu a míříme zpět na Brno. Tomáš nás zaveze až přímo k Brněnskému hlavnímu nádraží. Nás tentokráte potěší věc, která většinu lidí určitě nepotěší Rail Jet z Vídně má obrovské zpoždění, ale přijíždí přesně na náš příchod na peron a my jsme díky tomu o tři čtvrtě hodiny dříve doma.

I když se příliš nevydařilo počasí a vrcholky Raxalpe se ukázali až při závěrečném sestupu bylo toto dvoudenní sněžnicové randesvouz velmi vydařené. Sněžnice jsou zábavné a zajímavé stvoření které nám může příjemně zpestřit zimní období…