Rodinná výprava : Montenegro 2015 I. - NP Durmitor

Se spřízněnou rodinkou (obdobné konstelace 2+) padne volba v létě podniknout balkánské dobrodružství s horami i mořem. V půli července se podaří s jistými rozpaky vyrazit. Vyjížděje až po práci, dobrodružně zakempujeme za nějakých 5-6 hod někde u Mohacse. Čeká nás celodenní cesta, trochu se poztrácíme, v serpentinách za Sarajevem se zas nacházíme. Cesta spíše volnější, kocháme se muslimským krajem. Po občerstvení poblíž Foče v motorestu za mostem přes Drinu pokračujeme úzkou, prašnější leč nikterak záludnou cestou do hor, najednou kde se vzal, tu se vzal- hraniční přechod, budka a most pro jedno auto. Následuje to nejúchvatnější z cesty, kaňon řeky a posléze Pivského jezera.

Nahoře skály, dole modrá hladina, tunýlky, most, nádhera. A pak najednou odbočka...vzhůru do stěny. Nejprve serpentiny ve skále skrz tunýlky, dále zelení a náhorní plošinu s Durmitorem již v plné kráse. V podvečerních hodinách stanujeme v Žabljaku v kempu Mlinski potok, Čechy opěvovaný pro pozoruhodného rtuťovitého majitele staříka Minu, což můžeme potvrdit s dovětkem, že mu vydatně sekunduje jeho bodrá žena Jelena, která se nás hned nadšeně ujme s nutnou slivkou.

Dalšího dne proběhne seznámení s Černým jezerem, skásne nás strážce NP, proběhne koupačka, jezero teploučké, čisťounké, jen vstup poněkud blátivý, projdeme okruh s dalším plánováním.

Následně přichází první prověření sil. Zvolíme rádoby menší túru k ledové jeskyni. Přichází stoupání lesem a první reptání.Trochu zazmatkujeme s cestou díky samozvanému rádci a vydáme se dle klasického klišé - cestou delší, zato těžší. Ale pěkná, skalky, kleč, krasové závrty, horem, dolem, nakonec 1/4 týmu to obrací. Slunko slušně žhne, voda kolem žádná, ale to již se pomalu rýsuje impozantní Obla glava a v ní Ledena pečina. 5. Jáma nikterak velká, ale kouzelná, mrazivá, s ledovými krápníky, občas prosviští netopýr. Vracíme se původní plánovanou cestou a spíláme dobrodinci, který nás poslal na scestí. Tudy je to zcela na pohodu. Zastavíme u salaší v Lokvici s občerstvením pivem a ovčím mlékem, které ne každému je po chuti. Z plánu asi 7 hodinového výletu je rázem 9 a poklona ani ne 6-ti letému dítku.

Po těchto peripetiích raději nehrotíme další plány. Přichází odpočinkový den, mladík zrealizuje vytouženou plavbu na člunu. Odpoledne ještě stoupáme na vyhlídkový kopec Čurovac s pohledem do hlubokého kaňonu řeky Tary a dáváme řádnou večeři v místní konobě. Žabljak, který by mohl mít ambice býti půvabným horským střediskem, ve skutečnosti v sobě mísí patinu starých salašů s reálným socialismem a nevkusným kapitalismem v podobě rychle rostoucích hotelů. Zakotvíme někde v centru v restauraci druhého typu, kde se asi po 1 hod. čekání dočkáme nakonec vcelku chutných místních pokrmů.

Jen tak mimoděk padne návrh zdolat zdejší nejvyšší kopec - Bobotov kuk, který se kupodivu uchytí ve verzi, že vyrazí tatíci s 9-letými hochy a dámy se budu kochat u jezera. Nápad stvrdí i Mina, že výstup je baby friendly...není. Kratší variantou ze Sedla odhodlaně stoupáme aby záhy jedna dvojice se rozhodla pro obrat. S hochem zdatně pokračujeme, po sedýlku následuje krásný pochod travnatou plošinou pod špičatými skalními věžemi, s občasnými zbytky sněhových polí,kolem jezírka Zeleni vir. Stoupání serpentinami se kupodivu vcelku slušně zvládne a jsme na podvrcholovém sedle. Objevuje se krásný výhled na jezera Škrčka, ale také exponovanější podvrcholový asi 100m úsek, zajištěný pogumovanými lany. Hocha zajistím vlastním tělem a s jistou bázní jsme na vrcholku (2523m.), po 2:45 hod ze Sedla. nádhera, trochu opar, jen pár lidiček, svačinka a čas myslet na sestup. Pro jistotu se hodí kus zajišťujícího špagátu. Mezitím se dozvídáme, že spolulezci se nevzdávají a vyrážejí nahoru cestou z údolí Urdeni Do. Po sestupu však s nimi ztrácíme kontakt, než se nějak složitě nahánět či čekat u auta, když kondice i zásoby se tč. jeví jako dostatečné, tak volíme sestup náročnější variantou přímo do kempu. Nejprve méně příjemným suťoviskem, dále skrz mohutnější kameny a jsme na známých místech pod ledovou jeskyní a salaše, dosud ni živé duše...Po celkových 8 hod jsme u jezera, kde smočíme splavená těla a s vítězným pokřikem míříme ke stanům. Dámy mezitím volí pohodovou procházku k jezeru Zminje, kde nahání žabičky, kochá se další faunou i flórou a přitom nenávratně odloží zapůjčené trekové hole. Večer na zmoklém dřevu složitě ugrilujeme tradiční čevapčiči.

Toť zdařilý závěr Durmitorské části. Ranní balení se dle předpokladů protáhne, Ještě přitisknutí na Jeleninu hruď a slivkou se loučíme s půvabným kempem, kterému pro celkovou atmosféru odpustíme i nějaký ten balkanismus v podobě dílenského bordýlku vedle umývárek či poněkud sníženou intimitu toalet. Voda však tekla (i teplá), no a co, že s ropuchou, luxusní zázemí společných prosklených Lednic nabídne vždy vychlazený mok a do toho stařík pobíhající v různých úborech, tu jako mechanik, tu v slamáku a holí odhánějící cizí psy, kteří si rádi našli pelech v předsíňce stanu, tu donchuan oblbující belgické 17-tky a Jelena věčně se usmívající: "kako stě...a slivku či kavu?" A to vše za denních 9E za rodinku.

Jedeme k Taře, resp. mostu, kde chvíli zastávka, zvažování i raftu, který však nad časové i cenové možnosti. Pokračujeme kaňonem s cílem se někde smočit. To se povede až za Mojkovacem , v průzračné velmi svěží zátočince, s místní omladinou. V úmorném vedru přichází oáza kláštera Morača, kde nám popík požehná, jsa všichni skrz Cyrila a Metoděje braťja a pak přes hlavní město dále kolem Skadarského jezera zamíříme k moři...