Rychlebské hory I.část, den třetí.

Ráno nemohu dospat, aby mi tentokrát východ slunce neunikl. Netopýři už mají po službě. Nahradilo je hejno vlašťovek. Jen proletělo. Zakroužilo a zmizelo. Možná všechen hmyz zlikvidovali včera netopýři. Nebo mají jiný jídelníček. I Kasiopea už je pryč. Obzor už červená, je nejvyšší čas vylézt ze spacáku. Jedinečný zážitek umocňuje naprostí ticho a klid, na jaké člověk doma nemá nárok.

Při návratu od výhledového místa zjišťuji, že v jednom z přístřešků přes noc přibyli dva noví nocležníci. Určitě pozdě a teď ve spacácích dospávají. Místo je zřejmě dost navštěvované. Začátkem 20. stol. zde na Boží hoře dokonce stávala pro poutníky dřevěná chata, která však zanikla.

Ještě teď, za světla a v pohodě, si prohlížíme kamenný novogotický kostel. Bohužel jsem mu na fotce ufikl hlavu. To by se mi s foťákem nestalo. Za to se omlouvám. Dříve tu stával kostel dřevěný z r. 1713.

Snídáme a po očku koukáme na obzor. Serotonin a dopamin nám ke snídani vyrábí impozantní vjemy. Poté dělám poslední záběry a nerad se loučím s tou krásou. Před rozloučením si naposledy vychutnáváme skvostné výhledy. I když na některé strany kazí výhled vzrostlé stromy. Musím zamáčknout slzu. Čas nezastavíš. Boží hora byla silným zážitkem. Shodli jsme se, že to není jen přírodou. Boží hora má určitě ještě nějaké jiné kouzlo, či fluidum. Poutníci sem chodili již od 12. století.

Opouštíme ji a slézáme dolů. Tentokrát opačnou stranou než včera, na jih. Po asi 70 metrech prudšího klesání přichází zleva modrá. Její druhý konec, který tu dělá prudkou zatáčku, sledujeme jižním svahem dolů.

Vzápětí míjíme hořejší 13té a poslední zastavení Křížové cesty. Kousek níž bokem, ve skalním výklenku máme možnost shlédnout bělostnou sochu Panny Marie. Nížeji ještě další dvě zastavení, než z Křížové cesty odbočíme z modré vlevo na neznačenou cestu.

Dále míjíme cestu do zrušeného lomu. Nemůžeme prolézt všechny. Je jich tu několik desítek. Po zkušenostech z minulých cest jsem vybral jen tři na nejkratší trase. Dokonce jsme šli v blízkosti ještě dalších dvou, na které jsem jen upozornil. Tolik času zase nemáme. Můj hlavní cíl byl hřeben Rychleb. I ten jsme zatím prošli jen z jedné třetiny. A letos už se na zbytek nedostanu. Já už jsem si některé lomy prošel dřív. Po druhé už jdu kolem, protože jsou krásné a romantické, a líbí se mi stále., Také i kvůli přátelům. V každém případě mají zatopené lomy zvláštní osobité kouzlo.

Poslední výhled na jižní obzor již ne zdaleka tak impozantní jako nahoře, je nám ještě nabízen na konci lesa.

Dole na úpatí u silnice pod Křížovou cestou, musíme bohužel absolvovat větší kus nudného šlapání po asfaltce otevřeným terénem, abychom dosáhli prvního zatopeného lomu, kterým je Rampa. Příjemný stín nám dělá dobře. Teď tu není ani noha, ale o prázdninách tu lidé bývají.

Ne příliš krkolomný sestup k hladině se dá zvládnout a využívám toho k důkladnému smytí prachu a potu z některých částí těla. Naproti vyčnívá vysoká strmá skála. Jen asi 150 m odtud za tou skálou, kopcem a stromy, je další lom s jezerem. Možná ještě částečně provozovaný.

Za Rampou se napojujeme na červenou TZ. Z ní odbočujeme na neznačenou cestu. Úmyslně z časových důvodů necháváme bokem zatopený lom Hutung, jinak též vhodný k návštěvě. Místo něj kousek dál čerpáme do petek vodu z pramene „Pod lomem“ a pokračujeme obloukem ke dvojici dalších zatopených lomů, u prvního s pomníkem zakladatele Jana Vycpálka.

Posledních pár stovek metrů nás k němu dovádí NS Krajem Rychlebských hor. Stačí vystoupat asi 20-30 výškových metrů a ocitáme se na travnaté plošině s jakousi velkou stavbou, nejasného účelu. Možná pracovní betonová konstrukce pro předzpracování kamenných bloků. Vedle je ideální plácek s ohništěm, k případnému táboření. Za několika stromy to doplňuje velká a dlouhá venkovní pec, snad i k uzení. Těžko odhadnout, k čemu slouží vedlejší uzavřený nevelký domek bez oken.

Shora od lomu, zajdeme-li za domek, bude nám u nohou ležet výhled do uzavřeného plochého údolí se samotou Zelená Hora. Otáčíme se a před námi se zrcadlí hladina romantického lomu, zakončená opět vysokou skálou, jakoby se slabým, jemným náznakem rudofialového odstínu. I tady to vypadá opuštěně.

Dále se držíme necelé 2km cesty naučné stezky Krajem Rychlebských hor, s lesem po pravici, která nás zavede až k říčce Vidnavka. Po jejím pravém břehu docházíme po dalších dva a půl kilometrech k poslednímu našemu plánovanému zatopenému lomu, kterým je Transgranit. Typicky letní relaxační záležitost ležící vedle města Žulová.

V pokračujícím vedru si na jeho louce dopřáváme odpočinek na pěkném místě, i pro oddych obyvatel nedalekého města v letních teplech. Ale momentálně jsme tu zase jen my sami. Vzápětí však přijíždí na kole starší pamětník. Máme možnost si vyslechnout historii lomu od dlouholetého zaměstnance. V současně době lom patří městu.

Na hladině se odráží a zrcadlí protější, téměř nepřirozeně bílá skalní stěna. Byl bych ochoten hádat, zda se jedná o žulu nebo vápenec-mramor. Slunce se na průzračné hladině třpytí jako diamant.

Naše neustálá mírná, či silnější dehydratace se již opět hlásí. Poptáváme se tedy na nějakou dokovací stanici. V petkách toho už zase moc nemáme. V téměř 30° vedru tělo nosiče batohu pod žhavým sluncem vyžaduje větší příděly tekutin. Není to z úpalu, že zase sníme o vychlazeném pivku.

Dotazujeme se veterána na zdroj. Zpráva je optimistická, že se nalézá hned za železničním přejezdem na kraji města. Nejdříve nás to potěšilo. Poté zklamalo, když veterán oznámil, že je tam zrovna beznadějně silně narváno nějakou skupinou cyklistů. Ví to, neboť se tam cestou stavoval.

Sotva to dořekl, zahlaholil jejich peloton u nás. Situace se v okamžiku rychle mění a my tam bleskově vyrážíme ulovit místo.

Máme štěstí, do hospody U Nádraží na kraji Žulové, je to skutečně jen kilometr. Hospůdka sympatická. Po preventivním naplnění petek vodou, plníme žaludky pivem.

Jelikož jsou koleje vlaku stále ještě od indiánů vytrhané, musíme se pídit po náhradní dopravě. Podobně jako při příjezdu. K tomu je komunikační místo jako hospoda, ideální. Nehledě na to, že nahradíme stále chybějící tekutiny. A také možnost shodit ze zad břímě, co nás už třetí den sužuje.

U lavic se stoly venkovní zahrádky si přisedáme k vedlejšímu stolu zdejší trojice domorodců. Po svlažení hrdel se hlasivky vzpamatovávají. I jazyk je ohebnější. Lovíme z batohů své poznámky o možnostech spojení.

Nějak se v nich špatně orientujeme, takže se do diskuze připojují i sousedé. Nakonec nám ještě poradí, kde náhradní Bus zastaví. Nejsme z toho moc potěšeni. Ještě musíme, i když do posledního, ale přece jen kopce. Že tohle uvádím, je důkaz stihnutí správného dopravního prostředku i včasného vylezení na vršek.

Radost z toho moc není. Koleje jsou vybrány z dost dlouhého úseku a vložení nových potrvá nejméně další rok. Ve zbývajících a krátících se dnech dlouhodobé předpovědi počasí nevěští pro podširákový přechod hřebene nic dobrého. Zrovna dnes u nás leje a leje (josef Kemr to v Chalupářích řekl maličko jinak).Takže až budeme napřesrok pokračovat ve zbývajících 2/3 hřebene, nudnou náhradní Busdopravu podhořím si užijeme opětovně.