Severní Čechy – 12. den – Německo: hrad a klášter Oibin, také krásné skály a krásné vyhlídky, horský kostel s dřevěným interiérem; Cvikov – pivovar; Svor - nocleh

Ještě v noci nás vzbudil pořádný liják, ale usnuli jsme hned. Pršelo asi dost, louže na parkovišti se výrazně zvětšily.

Dnes vstáváme už po 8. Auta nás budí. Na parkovišti Babiččin odpočinek jsme sice stále sami, ale na silnici je docela provoz. V autě máme 17 stupňů. Venku fouká studený vítr, je zataženo, jen občas vykoukne sluníčko. Pak je za větrem docela horko. Počasí je jak na houpačce. Během snídaně dokonce malinko sprchlo.

Po snídani odjíždíme. Nejdřív potřebujeme zastavit někde, kde je signál. Již včera večer jsme chtěli vyřídit důležité hovory, jenže parkoviště bylo bez signálu.

Pak už odjíždíme do Německa do Oibinu. O tamějších zříceninách hradu a kláštera jsme slyšeli samou chválu.

Historie obce je úzce spjata se zdejším hradem, který byl založen kolem r. 1256. Byl postaven na mohutné pískovcové stolové hoře na důležité obchodní stezce z Čech do Lužice. R. 1319 Jindřich z Lipé celé území včetně hradu vyměnil s králem Janem Lucemburským za území na Moravě. Ten začátkem 14. století rozšířil obranný systém hradu. Hrad byl oblíbeným sídlem krále Karla IV.. Ten ho ve 14. století přestavěl, aby tam měl víc pohodlí. On rozhodl i o tom, že se zde o 2 roky později začal budovat klášter. R. 1369 ho věnoval řádu Celestinů. 200 let tady fungovaly hrad i klášter společně, možná i proto se úspěšně ubránili r. 1429 husitům. Však tady také bránili část pokladu, který sem král Karel IV. uschoval.

Činnost kláštera byla ukončena v době reformace v pol. 16. století. Něco pak zničil r. 1577 blesk, další pohroma přišla r. 1681 při demolici skály. Až r. 1829 se začalo s odklízením ruin klášterního kostela. K rekonstrukci celého areálu se přistoupilo r. 1992.

Parkujeme zdarma u sportovní haly v jižní části obce. Do centra to máme půl kilometru. Kromě prohlídky areálu máme v plánu ještě 2 procházky, tak uvidíme, co dnes stačíme.

Samozřejmě začínáme prohlídkou zříceniny hradu a kláštera. Je to dominanta, kterou je vidět již při příjezdu do obce. Míříme do centra – procházíme hezky upraveným parčíkem s rybníčkem. Nejdřív se jdeme podívat do infocentra v moderní budově na hlavní třídě v blízkosti placeného parkoviště. Již tam jsme získali několik česky psaných prospektů. To je milé.

Hned proti infocentru – vedle krásných hrázděných domů stoupá vzhůru ulička pro pěší, která se po chvíli mění na schodiště. Vpravo vidíme horský kostel, který byl postaven r. 1709. V letech 1732 – 1734 byl rozšířen a byla postavena dřevěná věž. Zvenku to vypadá jako menší patrový kostelík. Je otevřen, jdeme se podívat dovnitř a žasneme. Interiér je dřevěný a nádherný, ať už koukáme dopředu, do stran nebo dozadu na varhany.

Dál se nechá jít dvěma cestami. My pro cestu vzhůru volíme tu levou, která vede mezi obrovskými pískovcovými balvany, úzkou skalní Rytířskou soutěskou, kde jsou ve skále vytesané schody. Přes soutěsku vede Rytířský most, ze kterého je do soutěsky úžasný pohled.

Komu se nechce stoupat pěšky může z obce jet výletním vláčkem, ale i pak se musí k pokladně kousek do kopečka.

Původní hlavní brána již neexistuje. Jsou vidět jen hluboké záseky ve skále. Brána, ke které jdeme po dřevěném mostě, dříve padacím je vlastně již druhou hradní bránou. Vstupujeme do hradního areálu. Tady bývaly hospodářské budovy, stáje. Do čeledníku je vestavěna moderní správní budova s pokladnou a prodejnou upomínkových předmětů. Za 8 Euro si kupujeme vstupenku (slevy pro seniory tu nevedou), k tomu dostáváme prospekt na okružní prohlídku hradu a kláštera - opět v češtině. Přes turniket vstupujeme do areálu.

Jdeme po nízkých jezdeckých schodech. Vpravo je vidět 4 m hluboká cisterna na vodu a vytesané žlábky, které odváděly dešťovou vodu do cisterny. Procházíme věžovou bránou s nepravidelným půdorysem. Její horní patro navazuje na hradby. Už jsme konečně na hradním nádvoří. Tady jsme domluvili, že se musíme držet pohromadě, jinak se ztratíme a těžko bychom se tady hledali. Je tu totiž najednou spousta cest, vchodů, okruhů. Orientace je však dobrá. V prospektu je mapka, objekty jsou označeny čísly a tato čísla jsou i na zdejších objektech. Snadno si můžeme přečíst, kde jsme, co vidíme. Úplně nejdeme podle čísel. Jdeme spíš tam, kde nikdo není. Zase tolik lidí tu však není, tak to většinou nebyl problém.

Půlkruhová bašta, dříve vojenský objekt se střílnami, dnes slouží jako vyhlídka. Je spojnicí úřednického domu a obytné věže. Úřednický dům byla obytná a správní budova v jednom, tady pravděpodobně bylo i sídlo hradních pánů. Ve sklepích tohoto domu byly dvě střílny, odkud se nechalo pálit na parkán mezi dvěma dolními branami.

Obytná věž je nejstarší částí středověkého hradu ze 13. století, byla to vlastně hlavní budova hradu, kde se dříve bydlelo. Později byla nejenom obrannou věží, ale bylo tam i zázemí pro vojáky. Vstupovalo se do ní v prvním dnes již neexistujícím patře po žebříku. Nynější vstupy do věže i do sklepení jsou pozdějšího data. Dnes je uvnitř muzeum. Tam je možné spatřit i pozdně středověké podlahové topení.

Je zde vidět dvouposchoďová zeď Císařského domu, který byl postaven v letech 1364 – 1366 na objednávku císaře Karla IV.. Obrovská okna umožňovala obyvatelům hradu opravdu nádherné výhledy. Výhledy máme i my z mnoha míst dole.

Teď jdeme do areálu bývalého kláštera. Podle mapy má někde zde být rozhledna. To je však holý nesmysl. Ta je až na kostele.

Hned na kraji klášterního nádvoří byla dvoupodlažní budova, ve spodní části byly dva sklepy s valenou klenbou. Vstupujeme do bývalé márnice, jedné z nejstarších staveb. Zde je skalní puklina, kterou se dostávali do podzemní chodby a následně do údolí. Sloužila jako úniková cesta při obléhání. Dlouho se o ní nevědělo, byla důmyslně maskována. Nyní jsme si tady mohli prohlédnout mimo jiné nádherné gotické kachle z kachlových kamen, ale také jednobarevné nebo vícebarevné glazované kachle z období renesance, které byly nalezeny v Císařském domě. Svědčí o tehdejší řemeslné zručnosti.

Na nádvoří v malém výklenku je pomník Christiana Adolfa Peschecka, který byl r. 1816 zdejším farářem. Mimo jiné napsal řadu písemností k místním teologických a historickým tématům.

Vedle márnice bývala další budova, jejíž význam není jasný. Je zachována jen severní stěna s malebným Záclonovým oknem, kterému se říká také Knihovní okno. Nad ním je gotické dvojokno. Okna pochází z doby přestavby v pozdním 15. století.

Přes zbytky této místnosti se konečně se dostáváme do té nejkrásnější části – do toho, co zbylo z klášterního kostela po úderu blesku r. 1577. Jeho jižní stěna byla vytesána ve skále. Nyní procházíme v jeho severní části křížovou cestou přes několik lomených oblouků, další patra máme nad sebou. Tak tohle je skutečná nádhera. Tady se nějak ztrácíme v číselném značení, možná i proto, že jsme ta čísla v samém údivu přestali sledovat. Pokračujeme tam, kde nás to víc zaujalo.

Přicházíme na horský hřbitov. Původně se sem vstupovalo po mostě, jehož části se zachovaly. Dnešní vstup je z r. 1577. Do 16. století se sem mohli pochovávat pouze mniši. Hřbitov je využíván i nyní jako obecní hřbitov. Nejstarší náhrobek je z r. 1559. Pod skalním převisem se zachoval hrob z r. 1776. Ze hřbitova je nádherný pohled na kostel, konkrétně na křížovou cestu, kterou jsme sem vešli. Také je pěkný pohled na restauraci postavenou ve švýcarském stylu, kam směřujeme.
Cesta vede okolo cisterny – ve skále vytesané cca 3 m hluboké nádrže na dešťovou vodu, která se nyní využívá jako požární nádrž. 
Přicházíme ke zdejší vyhlídkové restauraci, jedinému místu, kde bylo téměř narváno. Tady se sešli snad všichni návštěvníci. My jsme se ze zvědavosti jen zašli podívat na nabídku. Točí tu českého Konráda, k jídlu nabízí klobásu, hranolky, langoše. Ceny nejsou ani příliš vysoké. Ale vše nabízí u venkovního okénka a sedí se dnes asi jen venku, a to se nám nechce. Je docela chladno, zvlášť když sluníčko zajde. Dokonce si Ota ani to pivo nedal. Je pravda, že jsme se nesnažili dostat dovnitř. Ty davy nás od jakékoli aktivity odrazovali. Jen jsme se podívali z vyhlídky, která k restauraci patří.
Odtud cesta pokračuje. Máme pocit, že ani nevíme, kam jdeme, ale vypadá to zajímavě. Netušili jsme totiž, že součástí prohlídky areálu je skalní okružní cesta okolo části vrcholu. Připadáme si skoro jak ve skalním městě. Jsou tady soutěsky, v některých úzké vytesané schody, občas vyhlídky, dokonce s lavičkami. Tak to je další nádhera. Jen mne překvapuje, že v areálu přece jen byli lidi, tady však nepotkáváme nikoho.

Vycházíme na skále vedle kostela. Tentokrát ho vidíme z druhé strany. Obcházíme ho a samozřejmě se kocháme. Tohle je skutečně nádhera. Spousta detailů – kružeb okolo oken je zachována. Jaká to musela být nádhera, když to tady celé stálo. Také vidíme kostelní věž – na vrcholu jsou lidi. Jak se tam dostali? Vždyť jsme museli jít okolo vchodu a neviděli jsme ho.

Kromě skalního okruhu jsou tady i další vyhlídkové okruhy. Už ani nevím kolik. Je tady celá řada cestiček, to vše musíme ještě projít. Jsou tu další vyhlídky a další zajímavosti. Ani sama nevím, zda jsme šli úplně přesně podle připravené mapy. Některé cestičky a vyhlídky na mapě ani zakreslené nejsou. Najednou přicházíme k malému domku, který nazývají Camera Obscura. Ve střeše domku je možno otevřít otvor (samozřejmě vidět není). Systémem zrcadlových čoček byly přenášeny živé obrazy okolí na plochu uvnitř domku. Tento systém vznikl r. 1852. Také odtud vidíme pískovcové věže v okolí. Hned o kousek dál je zajímavá vyhlídka vysunutá nad skálu. Vše musíme projít, prozkoumat.

Opět se vracíme na skály nad kostelem. Zdálo se mi, že jsme toho už nahoru a dolů nachodili docela dost. Když jsem se zeptala, zda ten jeden – asi už poslední okruh nevynecháme, Ota zareagoval okamžitě - zaplatil jsem 8 Euro, tak to musím projít úplně vše, i kdybych měl padnout. Pak jsem byla ráda, že jsme to nevynechali. Všude je vidět něco zajímavého nebo se otevírají další zajímavé výhledy.

Nakonec jsme se dostali zpátky ke klášternímu kostelu. A pokračujeme v jeho prohlídce. Ani už nevím, kudy jsme se dostali dovnitř. Na severní straně kostelního chóru je Václavská kaple (také sakristie, oratorium).

Pod sakristií kostela je krypta - dva ve skále vytesané prostory s valenými klenbami. Přes úzkou skalní průrvu se nechá vstoupit do další malé místnosti - pokladnice. R. 1421 sem byly uloženy těžké truhly - části církevního pokladu z Katedrály sv. Víta v Praze.

Na závěr jsme si nechali výstup na věž. Dlouho jsme vchod neviděli. Už jsme měli obavy, že vstup opravdu nenajdeme. Nakonec se nám to přece jen podařilo. Vstupuje se tam z klášterního kostela po 123 schodech, zpočátku točitých, v závěru rovných, ale prudkých. Je vysoká 25 m a byla zpřístupněna r. 1998. Je to náročné, už nás oba bolí nohy, ale výhled shora na celý hrad, ale i na okolní skály je skutečně kouzelný.

Když už jsme snad prošli skutečně úplně vše, odcházíme. K horskému kostelu scházíme druhou výrazně pohodlnější cestou, ale i tak zajímavou.

Shodli jsme se, že už toho pro dnešek máme dost. Vždyť jsme tam chodili skoro 4 hodiny. Bylo to krásné, ale bylo toho dost. Zatahuje se to. Než jsme došli k autu, začíná poprchávat, ale nerozpršelo se.
Na ty další dvě procházky po okolních skalách musíme ještě někdy přijet. Po náročných předcházejících dnech potřebujeme už odpočinek.

V pátek musíme být doma, stáčíme to už trochu na jih, či spíš na jihozápad. Jedeme do Cvikova. Tam je pekárna, restaurace a pivovar. Tam nakoupíme chleba, dáme si oběd spojený s večeří - oslavíme tak moje nedělní kulatiny a koupíme pivo v petkách. Pěkně všechno tam máme pohromadě. Moc jsme si pochutnali, mezitím trochu sprchlo.

Na noc jedeme do Svoru, kde u tratě máme vytypované šikovné  místo. Tam jsme už spali několikrát a máme pocit, že už tam jezdíme jako domů. Tam se cítíme bezpečně a je tam klid, i když je to vlastně u tratě. Ale vlaky tam jezdí potichu. Do auta je neslyšíme. Konečně si uděláme pohodový večer.

Jenže posezení v křesílkách jsme si neužili. Venku se rychle ochlazuje a každou chvilku prší. To nám tak moc nevadí. Sedíme v kabině a popíjíme pivo. Zvlášť Ota se už těšil. Musí konečně zapít oběd. Ota si tu naladil i svoji oblíbenou stanici, tak se nenudí. Hlavně odpočíváme, luštíme křížovky (Ota) a sudoku (já) a je nám fajn.

Když jdeme v půl 11 spát, fouká ledový vítr, v autě je 16 stupňů. Se začínajícím dalším deštěm rychle mizíme do zadní části auta. Snad se do zítřka vyprší. Rádi bychom si vyšlápli na nedaleký Klíč.

 

Severní Čechy – 12. den – Německo: hrad a klášter Oibin, také krásné skály a krásné vyhlídky, horský kostel s dřevěným interiérem; Cvikov – pivovar; Svor - nocleh na mapě