Oybin – klášter Mons Paracleti a hřbitov na hoře Ojvín (Kurort Oybin – Kloster und Bergfriedhof)
Středověký hradní klášter celestinů patří mezi nejvýznamnější a nejnavštěvovanější památky celého regionu. Nachází se na vrcholu 514 metrů vysoké pískovcové hory Oybin a dnes je především tajemnou a romantickou zříceninou. Pro nás navíc přitažlivou tím, že založení tohoto kláštera v roce 1366 je připisováno českému králi, římskému císaři a Otci vlasti Karlu IV.
Pod slovem zřícenina si ovšem v tomto případě nemůžeme představovat rozvalinu tvořenou „několika kamínky“, ale rozsáhlé pozůstatky gotického komplexu klášterních budov. Jeho „všehomirem“ zůstává monumentální chrám a záležitosti s ním těsně sousedící i související, např. krypta, svatováclavská kaple nebo křížová chodba. Zajímavý je ale také fakt, že klášter založený v roce 1366 na Ojvíně, byl jediným klášterem v Německé říši severně od Alp, který existoval delší dobu, v tomto případě téměř 200 let.
Vezměme ale raději postupně jednotlivé části konventu, které ještě dnes můžeme – alespoň fragmentově – stále vidět a hlavně navštívit.
Začínáme sklepem s valenou klenbou, jehož dvě místnosti byly vytesány do skály a spojeny kamenným schodištěm. Jejich historie a účel ovšem zůstává neznámá. Pokračujeme směrem k západnímu průčelí Klášterního kostela, před kterým se ještě nachází někdejší márnice. Zde jsou vystaveny nádherné renesanční kachle z kamen tzv. Císařského domu. V márnici se také otevírá skalní puklina, kterou by se dalo sestoupit až k úpatí hory. Naproti vstupu do sklepa a márnice se nachází pomník Christiana Adolfa Peschecka z roku 1861, který je dílem sochaře Adolfa von Donndorf. Zpodobněný Pescheck byl místním farářem (působil však také v Lückendorfu a Žitavě), autorem řady písemností k teologických a místním historickým tématům, včetně děl o protireformaci v Čechách a jejím vlivu na Horní Lužici a Sasko, a také zakladatelem Žitavského muzea.
A potom už nás čekají věci nejzásadnější. První je monumentální až gigantický Klášterní kostel. Císař Karel IV. jej zřejmě nechal postavit některou dvorní hutí, u které se dá navíc předpokládat spolupráce s pražskou Parléřovou hutí. Stavba celestinského kláštera i jeho kostela trvala celých 15 let. V době reformace však začal upadat a většina mobiliáře i cenná knihovna byly jezuity přesunuly do Prahy. V roce 1757 zasáhl klášter blesk a ten i s hradem vyhořel. Od té doby je sice zříceninou, ale ta se řadí k nejvýznamnějším středověkým klášterním stavbám v celém Německu. Zaujme zde zejména ozdobný vlys, zbytek klenby a tři chórová lomená okna s částí dochovaných kružeb.
Na severní straně kostelního chóru se nachází kaple sv. Václava, známá také jako sakristie nebo oratorium. Na konzolách klenby zde můžeme vidět krásnou jemnou ornamentiku svědčící o vysoké úrovni stavební huti. Pod kostelem je ve skále vytesaná dvojsálová krypta s valenými klenbami. Tyto prostory bývají využívány i pro divadelní představení, ale vedle se také nachází malá místnost známá jako Pokladnice. V roce 1421 zde byla před husity ukryta část pokladu z katedrály sv. Víta v Praze.
Mnohé jistě zaujme půvabné tzv. Knihovní okno, které bývalo součástí severní stěny budovy nacházející se mezi márnicí a křížovou chodbou. Její účel dnes již neznáme, ale toto malebné „záclonové“ okno a gotické dvojokno nad ním patří k nejoblíbenějším místům kláštera již od dob romantismu. Obě okna pochází z doby přestavby, která zde proběhla na konci 15. století pod vedením stavebního mistra města Zhořelec (Görlitz) Konrada Pflügera. Krásná je také křížová chodba při severní straně klášterního kostela. Její působivá architektura je nejlépe vidět z Horského hřbitova. Na některých kamenech jsou dodnes vidět stopy po požáru kláštera v roce 1757. Pod křížovou chodbou byly původně umístěny další kaple zasvěcené Duchu svatému, Panně Marii a sv. Celestinovi.
Klášter s Horským hřbitovem ve středověku spojoval kamenný most, jehož části jsou dodnes zachovány. V roce 1577 pak byl zprovozněn současný přístup. Od 16. století také mohli být na hřbitově kromě mnichů pohřbíváni i další významní lidé nepatřící ke klášterní komunitě. Nejstarší zdejší náhrobek je přitom renesanční a patří rytíři Peterovi von Döbschütz (+1559). Z dalších zajímavých hrobů umístěných na romantickém hřbitovu pod skalním převisem je potřeba zmínit min. rokokový hrob Michaela Zeisiga a jeho ženy (okolo roku 1776). Hojně navštěvován je také hrob Alfreda Moschkau (+1912) a jeho druhé ženy Minny Louise. Významný pragmatik Moschkau měl velký význam pro formování systematické filatelie a byl také zakladatelem zdejšího vlastivědného muzea. To se na hradě nacházelo od roku 1883, dnes jsou už jeho sbírky součástí muzea v Žitavě.
Klášter je v sezóně (duben – říjen) přístupný od 9.00 do 18.00 hod., mimo sezónu (listopad – březen) od 10.00 do 16.00. Vstupné přijde v sezóně na 8,00 € (zlevněné 7,00 €), mimo sezónu pak na 5,00 € (zlevněné 4,00 €). Děti to mají za 3,00 €, resp. 1,50 €.
Zcela na závěr snad ještě pár rozšiřujících informací o klášteře celestinů Mons Paracleti, který Karel IV. založil v prostoru zeměpanského hradu položeného na vysokém skalnatém masivu Oybin v blízkosti Žitavy. Hrad byl zařazen mezi ty, které lze dočasně zastavit nebo přenechat jako věno členkám královského rodu, a to nejdéle na dobu jejich života.
Doboví kronikáři zaznamenali, že císař Karel IV. přikázal roku 1366 stavět a žitavští z toho měli jen „námahu a práci“. Fundační listinu pro klášter přitom vydal Karel IV. až v březnu roku 1369 během svého pobytu v italském Lucce. Další listinu pro klášter na Oybině vydal císař v Norimberku roku 1376. Město Žitava jistě potěšilo, že je povinno odvádět klášteru každým rokem 92 kop pražských grošů. V listopadu roku 1384 pak kostel na Oybině vysvětil pražský arcibiskup Jan z Jenštejna k poctě sv. Ducha, Panny Marie, sv. Václava a sv. Petra Vyznavače.
Říká se, klášterní kostel na Oybinu připomíná stavby Matyáše Arrasu ještě více než díla z Parléřovy huti. Srovnáván však bývá zejména s kostelem Panny Marie Sněžné na Novém Městě pražském, s rozestavěným síňovým trojlodím kláštera v Sázavě, s pilířem klášterního kostela cisterciáků v Klášterní Skalici nebo se zdobnými motivy na pražské katedrále sv. Víta. Prostě je zřejmé, zde působila skupina kamenických mistrů zvyklých pracovat na úrovni katedrálních staveb.