SJEZD ŘEKY ARDECHE - FRANCIE

Jeden den naší cesty " Sopky a kaňony francouzského středohoří".

Jak jsme jeli Ardeshe.

Při zájezdu po sopkách a kaňonech střední Francie byl velkým zážitkem jednodenní sjezd kaňonem řeky Ardesche. Zajeli jsme k půjčovně loděk. Tak 90% účastníků zájezdu nesedělo ještě v životě v lodi. Tři dny před plánovaným sjezdem jich bylo více jak polovina přesvědčena, že se této atrakce nezúčastní. Tři jsme se přiznali, že už jsme nějakou vodu jeli. Přesvědčovali jsme ostatní o kráse a snadnosti pohybu po vodě. Teoreticky jsme školili držení pádla, práci háčka i zadáka. Rozdělení na háčky a zadáky jsem chtěl provést za použití pádla. Kdo by pádlo uchopil jako kost, byl by háček. Ostatní by se školili na zadáky. Bohužel pádlo jsme neměli. Při příjezdu do kempu v místě začátku naší plavby již všichni byli odhodláni jet. Asi k tomu přispělo i moje ubezpečování, že by si Francouzi netroufli pustit začátečníky po nějaké dravé řece. Naše plavba měla být po říčce Ardeche, která protékala stejnojmenným kaňonem. Odhodlaní a důvěru v má "moudrá" slova málem zničila orientační tabule trasy naší plánované cesty, která byla umístěna v kempu. Byla na ní zakreslená říčka a na ní asi na 20 místech 1,2 nebo 3 široká véčka přes koryto. Zděšeni nastalo při odhalení významu těchto značek. Takto byly totiž značeny úseky s lehkými, středními nebo těžkými úseky. Později se ukázalo, že se jedná o kamenité peřeje. Tady neznali šlajsny, neboli propusti. Bylo potěšující, že to nikoho neodradilo.

Ráno, po vydatné snídani, jsme se přesunuli ke společnosti, která sjezdy pro turisty zabezpečuje. Dámám se líbil majitel nebo zástupce firmy. Vyfasováním záchranných vest a soudků na věci se začali normální turisté měnit ve vodáky. Nasazení vest sice dosti zdeformovalo krásná těla. Všichni vypadali jako hrbatí a všem, bez rozdílu pohlaví, se podstatně zvětšila prsa. Nejhůř na tom byli ti, co už předem nějaká měly. Naopak některým vodačkám stouplo sebevědomí a dlouho si vestu upravovaly. Soudek považovali někteří ze začátků za vodácké sedadlo. Záhy se však dozvěděli, že to je na věci, které chtějí po dobu své plavby uchovat suché. Chyběla už jen loď a pádla, aby tu byli vodáci jak vystřižení.

Naložili nás a soudky do malého autobusu a převezli k řece. Tam ti nezkušení dostali zvláštní umělohmotné lodě připomínající kanoi s nízkým posezem a pádlo jako má kajak. Ti zkušenější si vybrali také umělohmotné, ale tvarem klasické kanoe a pádla. Všichni pak vyslechli v překladu naší vedoucí Veroniky instrukce zacházení s pádly, technikou jízdy a překonávání nejzáludnějších míst. Všichni se i po této, Nic nezastírající informaci, odhodlali poprat s řekou. Veškerá teoretická příprava byla celkem k ničemu. Technika jízdy s těmito loděmi byla odlišná. Motorem byl ten vpředu a zadní řídil. Přiznám se, nedostat možnost jeti na normální kanoi, nevím jak bych se s tím popral. Tím větší obdiv si zasluhují ti co šli do toho. Naději dostali ještě informací, že u tabule s číslem 7 mohou přerušit jízdu a nasednout do místního autobusu. Toto místo bylo asi uprostřed trasy. Jinde se nedalo uniknout. Říčka tekla hlubokým kaňonem. Celkem jsme měli před sebou 32 km jízdy neznámou krásou říčky Ardeche. Instrukcí ve zpěvné francouzštině, po které některým ženám vzrušením naskakovala husí kůže, instruktor splnil vše k našemu vypuštění. Popřál šťastnou jízdu a v duchu asi doufal, že mu na konci předáme všechny lodě. Jsou děsně důvěřiví.

A vyrazili jsme. Zezadu naše flotila vypadala spíše jako skupina vodních větrných mlýnů. Tento dojem vyvolávalo nesourodé mávání kajakářskými pádly. Plavba byla nádhera, narušovaná jen těmi peřejemi, kde stoupal adrealín v krvi a zapojovaly se i hlasivky. Výskotem, připomínající pištění při sjezdech vysoké horské dráhy. Krajinu okolo řeky tvořily vysoké skalní útvary. Projeli jsme skalní bránu, podjížděli převisy a míjeli různé skalní útvary. Někdy drhli o dno a vyhýbali se balvanům, záludně schovaným pod vodou. Tri měsíce již v této oblasti ani nekáplo, takže i malé peřejky byly plné zákeřných kamenů, čekajících potopit každou loď s nepozornou posádkou. A to já měl skoro celou cestu kameru na krku a natáčel. Měl jsem totiž toho nejskvělejšího a nejšikovnějšího háčka. Situaci zachraňovala přehrada v horní části, která ráno začala upouštět a tak jsme nemuseli celou trasu jit s lodí na zádech. To možná způsobilo i to, že voda byla teplá. Střídaly se místa s takřka stojící a hlubokou vodou s místy kde voda zrychlila a překonávala peřeje. V těchto místech dna lodí získávaly šrámy. Lodě se jen vlnil, ale všechny to vydržely. Cestou jsme se pěkně roztáhli a pomíchali jinými "vodáky".

Jaké bylo překvapení, když na bodu 7 nikdo nevzdal. Hrdinně se všichni rvali s peřejemi, vylévali vodu, ždímali oděvy a případně i lovili a chytali co voda vzala. Cestou jsme jedli a hlavně se koupali v průzračné teplé říčce. Pozorovali líně proplouvající ryby v těsné blízkosti lodí. Ještě ke všemu počasí bylo azurové a tak i nějaké to udělání bylo bráno v žertu.

Podle majitele byla nejhorší peřej nazvaná černý zub. Nejhorší byly ale kameny hned za průjezdem skalní branou. V prvním jsme se málem i naše loď převrhla. Na vodě bylo tolik lodí, že peřeje byly jimi ucpány. Vodáci by se disciplinovaně seřadili nad překážkou a postupně najížděli do nebezpečného prostoru. To ale neplatilo tady. Novopečení vodáci se bezhlavě vrhali mezi kameny, pro které pak bylo hračkou lodě zadržovat a potápět. Tak nás proud stáhl mezi lodě, které nás předjeli. Nedalo s nic dělat, než držet kameru a doufat, že nás zmatkující a potápějící se lodě nestáhnou sebou. Nakonec jsme se protáhly jen s nabráním vody. Po zdárném projetí další, asi nejsložitější peřeje, jsem vystoupil a šel natáčet. Tato peřej si loděmi pohrávala. Vlny a ukryté balvany většinu lodí otáčeli s dětskou hravostí. Natáčel jsem jak zběsilý. Lodě se převracely. Narážely do sebe. Najížděla jedna na druhou. Některé osádky ječeli, jiné se smáli. Chytali vše co jim voda brala. Záběrů do „Neváhej a toč“ plno. Později jsem zjistil, že v tom zmatku jsem začal s obráceným zapínáním a vypínáním kamery. Výsledkem jsou krásné záběry mých nohou. Postrach všech kameramanů. Velká škoda.

Černý zub naopak byl dobře průjezdný i když u něj byla nějaká místní záchranná služba. Za nim jsme zaparkovali a poobědvali. Udivilo nás, ze z peřeje vyplouvalo plno prázdných lodí, plovoucích „vodáků“ a batožiny. No asi to pro některé nebylo tak lehké. Tady také byl někde fotograf a fotil všechny projíždějící s jejich vyděšenými výrazy ve tvářích. Pokračovali jsme dál kouzelným kaňonem. Na trase jsme viděli sjezd kanoe po kamenitém svahu, odvážné skoky ze skalních stěn a plno naháčů, kteří svojí nahotou odváděli naší pozornost. Ani jedna peřej se nemohla podcenit. U každé byl někde nastrčen kámen na otáčení lodí.

Opravdu smekám před všemi začátečníky. Statečně se poprali se záludnostmi říčky, ale hlavně s lodí a pádlem. Já osobně bych to s touto výbavou lépe nezvládl. Po 32 km jsme byli ale všichni dost vyčerpaní. Těch 32 km byla možná pomsta Veroniky, když jsme všichni protestovali proti trase dlouhé 1,5 km, jak nám původně oznámila. Slunce, voda a pohyb vykonaly své. Na konci nás čekal veselý majitel lodi. Viditelně byl veselejší, když se dopočítal všech lodí a to bez větších šrámů. V tomto místě byla konečná i dalších půjčoven a tak tu bylo dosti veselo. Tady také byly už vyvěšené fotografie z plavby. Cena jedné fotky však převyšovala naše možnosti. Cena 45,00 Fr. t.j. v kurzu 247,50 Kč. To se mohou jit vyfotit. Přesto i někteří čeští movitějští si foto zakoupili, jako vzpomínku na svůj hrdinský výkon. Výkon to opravdu byl. Vyráželi jsme asi v 9,30 a poslední loď dorazila v 18,30 hodin. Tento den jsme se všichni těšili do spacáku. Trochu nás vyděsil náš autobus, kterému údajně při přejezdu přestal fungovat kompresor. Čekali jsme potom již osamoceni na břehu říčky a doufali ve Zlaté české ručičky. Chlapcům se opravdu povedlo autobus opravit a tak asi s dvouhodinovým zpožděním jsme dojeli do kempu. Unavení, ale šťastní a bohatší o krásný zážitek.

SJEZD ŘEKY ARDECHE - FRANCIE

Příspěvky z okolí SJEZD ŘEKY ARDECHE - FRANCIE